Skutečný podzim konečně započal. Žádné baboletní repete už zřejmě není v plánu, čekají nás chladné dny, občas ochucené mlžným oparem, klasickými podzimními dešti s chmurně zakaboněnou oblohou… a to až do té doby než to ocukruje první sníh. Abych ten čas tak nějak správně přivítal, vyrazil jsem včera poprvé ve svém novém kabátu, pod ním zatím jenom košili s krátkým rukávem. Musím si na něj zvykat ještě zavčasu. A tím můj povídací úvod končí, jelikož jsem momentálně v záběhu. Povídání samo však ne, protože jsem si k němu opět přizval Borise Viana, a to s výtažkem z povídky Smolaři z povídací knížky Vlkodlak. Myslím, že se jako úvod ke skutečnému podzimu docela hodí:
Lucifer
Clams Jorjobert hleděl na svou ženu, krásnou Gaviálu, jak dává prs plodu jejich lásky, statnému tříměsíčnímu miminu ženského pohlaví, to však nemá pro vývoj dalších událostí nejmenší význam. Clams Jorjobert měl v kapse jedenáct franků a zbýval den do zaplacení činže; za nic na světě by se nedotkl matrace nadité tisícovkami, na níž spal jeho starší syn, dvanáctého dubna jedenáctiletý. Clams měl u sebe vždycky jen malé bankovky a drobné do celkové hodnoty deseti babek, všechno ostatní dával stranou. Následkem toho se Jorjobert hodnotil v tomto okamžiku na pouhých jedenáct franků plus vyhraněný smysl pro zodpovědnost za novorozence.
„Bylo by přece na čase, aby toto dítě, k němuž se jinak hrdě hlásím, ale jemuž táhne na čtvrtý měsíc (řekl), začalo být něčím užitečné…“
„Poslyš,“ odpověděla jeho žena, krásná Gaviála, „ co kdybys počkal, až mu bude šest (měsíců)? Moc malé děti se nemají nechávat pracovat, křiví jim to páteř.“
„To je správné,“ odpověděl Jorjobert, „ale nějaké řešení se jistě najde.“
„Kdy mi koupíš nějaké vozítko, abych ji mohla vzít ven?“ zeptala se Gaviála.
„Udělám ti ho ze starý bedny od mejdla a z kol packardu,“ řekl Jorjobert. „Nebude to tolik stát a je to moc šik. V Auteilu se všechny děti… projíždějí… v… můj ty bože!“ zakončil. „Právě jsem na to přišel…!“
…
Krásná Gaviála vkročila drobnými krůčky do obrovské brány budovy, jíž příslušelo číslo sto sedundesát, jak by řekla známá belgická hvězda Caroline Lampionová, na Mrdozartově ulici. Podle široké chodby s černými a býlími dlaždicemi stoupala vlevo schodištní šachta vyzdobená neobyčejně kovaným železem, a pod náběhem spirály, obepínající výtah ve stylu Ludvíka X., podepsaný Boulle (jenž byl ale falešný), čekaly dva nádherné kočárky od firmy bří. Bonnichonové, Mape a spol. vyložené bílou králičinou na ratolest věhlasné rodiny Hustolesa z Knedlíku v prvním případě a na robě jménem Zdravko Zprázdnin v případě druhém.
Délka předchozí věty umožnila krásné Gaviále, aby se za ni schovala a prošla kolem domovnické lóže, aniž by byla spatřena. Je třeba dodat, že krásná Gaviála, elegantně oděná do dlouhé sukně značky ňů lůk, z níž vyčuhovala podobná krajková spodnička (ta od jejího prvního přijímání), nesla něžně v náručí dcerku, jíž ji Pánbůh obdařil následkem šikovného styku s jejím manželem, Clamsem Jorjobertem. Krásná Gaviála na první pohled viděla, že kočárek Hustolesů je v lepším stavu než kočárek mladého Zprázdnina, a rozhodla se pro něj. Jasná věc, neboť mladý Zprázdnin do něj močil jako čuně pokaždé, když jeho chůva potkala nějakého koně. Zvláštní reflex; o půl roku později totiž otec mladého Zprázdnina zahynul zruinovaný na dostizích, ale nepředbíhejme…
Velmi nenuceně vstoupila do výtahu, vyjela do druhého patra a sešla dolů po schodišti, aby ji domovnice viděla. Pak přistoupila ke kočárku a uložila něžně na podušky z hrubé králičiny dcerku jménem Veronika, způsob jejíhož vzniku jsme již vysvětlili výše. Vytlačila se vztyčenou hlavou kočárek hlavním vchodem a vydala se po Mrdozartově třídě. Clams Jorjobert, její manžel, na ní čekal o sto metrů dál.
„Bezva,“ řekl, když si prohlédl kočárek. „To stojí v krámě třicet papírů. Za to bude dobrejch dvanáct tisíc.“
„Dvanáct tisíc pro mě,“ upřesnila Gaviála.
„No dobrá,“ řekl Clams Jorjobert velkopansky. „To byla na zkoušku, a provedla jsi to ty. Viděl bych to korektní.“
„Takže do hodiny mi ji vrátíš?“ řekl León Dodiléon.
„Určitě,“ ujistil ho Clams. Nasadil si na lebku motocyklistickou přilbu, kterou mu podával Dodiléon, a podíval se do zrcadla. „Ta mi sekne!“ řekl. „A je jak ulitá! Vypadám dost opravdicky.“
„Tak běž,“ řekl Léon. „Za hodinu tady.“
O hodinu později zastavil Clams před budovou, kde měl bejvák jeho přítel Léon, nablýskanou motorku norton s blatníky až po nápravy.
„Ta ujde,“ řekl Léon, jenž na něj čekal před vchodem a díval se na hodinky.
„Na krámě bude mít cenu dvě stě padesát litrů,“ řekl Clams. „Jelikož nemá papíry, ježto jsem ji ukradl, nebude za nic víc než sto tisíc, ale stálo to za to, vypůjčit si od tebe tu helmu, ne?“
„Jasně,“ řekl Dodiléon.“Hele… Co kdybych ti dal místo ní tu svou? Aspoň nebudeš mít problémy s papírama…“
„Ta jo,“ řekl Clams. „Je ta tvoje taky norton?“
„Je,“ řekl Léon Dodiléon. „Ale nemá trikuspidální spojku s přizpůsobivou revolucí jako tahle.“
„Neříkám ne,“ odpověděl Clams. „Platí! I když na tom tratím, jsi přece kámoš.“
Clams prodal Dodiléonovi motorku za sto padesát tisíc, a zatímco ten bručel v kriminále, koupil si Clams krásnou šoférskou uniformu i s čepicí.
„Je ti jasné,“ vysvětloval své ženě, krásné Gaviále (chroustající rahat lukum s dvojitým piskátorem, zatímco Veronika pila z láhve naplněné Heidsickem z dobrých časů), „že nikoho nenapadne zastavit auto s diplomatickou značkou.“
„A hlavně ne se šoférem,“ odpověděla. „Tak dobrá.“
„Mohl bych zrovna tak klidně ukrást lokomotivu,“ vysvětlil Clams Jorjobert, „ale musel bych si zamazat ruce šmírem a obličej mourem. A navíc by se mohlo stát, když mám vysokou, že nebudu umět tu lokomotivu řídit.“
„Ach!“ řekla Gaviála. „S tím si poradíš.“
„Radši to nebudu zkoušet,“ řekl Jorjobert. „A navíc nejsem ctižádostivý a v průměru sto tisíc denně mi bohatě stačí. A pak, má to jednu nevýhodu – koleje! Kdybych jezdil po trati bez povolení, dostanu se do průšvihu, a na silnici by si mě s lokomotivou každý všimnul.“
„Ty nemáš rozmach,“ odpověděla krásná Gaviála, „a právě proto tě mám ráda. Chtěla bych tě o něco požádat.“
„Cokoliv budeš chtít, má drahá,“ řekl Clams Jorjobert. Naparoval se ve své šoférské uniformě. Přitáhla si ho k sobě a řekla mu pár slov do ucha, pak se začervenala a zabořila obličej do broukátové podušky.
Clams se ze široka usmál. „Zlikviduju ten cadillac z ambasády a hned ti pro to jdu,“ řekl.
Pokud jde o cadillac, operace proběhla bezchybně. Dostal za něj sto třicet litrů na ruku, neboť se právě dostaly do oběhu falešné papíry na cadillacy, které se nyní tisknou ve velkých nákladech a jsou k dostání ve všech trafikách. Cestou domů se Clams stavil u svého známého obchodníka s oděvy a za čtvrt hodiny byl zpátky u Gaviály s velkým balíkem pod rukou. Vše bylo připraveno.
„Tumáš, drahá,“ řekl. „Mám uniformu. Je tam všechno, dokonce i sekyrka. Jestli chceš, budeš mít i svůj hasičák.“
„A v neděli si s ním vyjedem?“
„Jasně.“
„Bude mít veliký žebřík?“
„Bude mít veliký žebřík.“
„Drahý, já tě miluju!“
Veronika protestovala, protože se jí zdálo, že dvě děti stačí.
Dodiléonovi byla ve vězení dlouhá chvíle. Zaslechl kroky a vstal, aby se podíval, kdo to je. Bachař se zastavil před jeho dveřmi a v zámku zarachotil klíč. Vešel Clams Jorjobert…
„Dobrý den,“ řekl.
„Nazdar, starouši,“ odpověděl Dodiléon. „To je od tebe milé, že mi jdeš dělat společnost, protože tu mám dodilouhou chvíli.“
Zasmáli se, i když fór už byl řečený výše.
„Co tě sem přivádí?“ zeptal se Léon.
„Je to pitomý,“ vzdechl Jorjobert. „Šlohnul jsem pro ni to hasičský auto, po kterém tak toužila, jenže ženský nemaj nikdy dost. Chtěla pohřebák.“
„Nevědí, kdy přestat,“ řekl Dodiléon s pochopením, neboť jeho vlastní žena nikdy nešla pod pětatřicetimístný autobus.
„Jen si představ!“ řekl Clams. „Koupil jsem si tedy rakev, vlezl do ní a šel jí pro ten pohřebák.“
„To by mělo vyjít,“ řekl Dodiléon.
„Už jsi zkoušel chodit v rakvi?“ zeptal se Clams. „Zakopnul jsem, a jak jsem padal, rozmačkal jsem nějakýho pejska. A jelikož byl ženy ředitele věznice, tak to šlo ráz na ráz, to víš.“
León Dodiléon zakroutil hlavou.
„Kruci,“ řekl, „někdo zkrátka nemá kliku!“
30.10.2013, 00:00:25 Publikoval Luciferkomentářů: 3