Byl pozdní večer předposledního října, který se nacházel uprostřed pracovního týdne, a já, jak už to v těchto okamžicích někdy u mne bývá, jsem vyrazil do své oblíbené kavárny Satori (viz Satori, Satori II).
Lucifer
Povětšinou se tam nacházím tak nějak osamocen, což mi umožňuje ponořit se hlouběji do svého nitra a po vzoru satori se z něho pokusit vydolovat nějaký ten záblesk osvícení, probuzení, uvědomění, a v tom nejlepším případě i nějaký kousíček poznání. Ve stejný čas dne předchozího jsem však měl doprovod svého nového kamaráda made in Japan, a tak mě napadlo, že bychom si to mohli zopakovat, jelikož naše seznamovací řeč nebyla ještě zdaleka ukončena. Vyrazil jsem tedy do podchodu se vstupem do metra, který je součástí objektu, v němž se nachází kavárna Satori, poněvadž zrovna někde tam v tuto dobu obvykle fidlá na housle můj nový kamarád made in Japan, jehož jméno ve zkrácené podobě zní Hiro.
Tentokrát však v podchodu bylo ticho a po Hirovi ani památky. Že bych ho při našem prvním sezení v Satori tak schvátil, nebo něco úplně jiného? Netuším, ale pravdou je, že když jsem vyrazil k tomu podchodu s myšlenkou vyzvednout Hira i se skřipkami, tak jsem zcela jednoznačně až neurvale cítil, že ho tam nenajdu. Odešel jsem tedy do Satori zase sám.
Usedl jsem k poslednímu stolu v jednom ze čtyř rohů, svítila na něm již téměř vyčerpaná kelímková svíčka. Nechal jsem si donést týž nápoj jako den předtím, kdy jsem ten výběr nechal na Hirovi, jenž - ačkoli mě před časem ubezpečoval, že pije hlavně pivo, české pivo, které mu nesmírně chutná, a tak mě zval na pivo – znalecky vybral Rulandské šedé.
Číše onoho zlatavého moku byla bez pochyby zcela náhodně postavena do takové pozice před tu svíci, že se rozhořela blýskajícím se světlem. Můj poněkud temnější stůl v satoriho rohu byl pojednou nádherně osvícený. Zlatavé paprsky se tříštily všemi směry a pronikaly až někam do nitra mé duše. Všechno se ve mně najednou uspořádalo tam, kde to má svoje místa. Jen ten Hiro tu nebyl. A pak nastala zvláštní změna.
Krátce po osvícení mého stolu začalo těch několik zde přebývajících satoriho návštěvníků postupně odcházet, kavárna se začala vyprazdňovat, ačkoli jsem byl přesvědčen, že v tuto dobu je to nemožné. Už jsem si myslel, že tam, když nepočítáme dvojitou barovou obsluhu, zůstanu zcela sám, když tu najednou jsem si všiml jedné drobné ženy, která se usadila u jednoho drobného stolku hned pod barem. Vůbec nevím, kdy a jak se tam vzala, měl jsem totiž zcela jednoznačný až zcela neurvalý pocit, že jsem ji tam ještě před chvíli neviděl. A jinak bylo ticho.
V mé satorim osvícené duši tiše našlapovaly dušičkově šedé myšky, zřejmě si dělaly nácvik na blížící se den, který jim jako ušitý padne, ani jedna malá muška se křidélkovitě nepoflakovala kolem číše mého svící ozářeného šedého moku, ta drobná paní přes uličku a pod barem zamačkávala ohavný zbytek cigarety do popelníku barvy tuše, já se o to pokoušel taky, začala si mě prohlížet, snažil jsem se ji napodobit v opačném gardu, víno se dopilo, svíce dohasla, dosvícený stůl v Satori opuštěn…
… A další kometa se blíží k mému vánočnímu stolu.
01.11.2013, 00:00:14 Publikoval Luciferkomentářů: 10