Cestovní horečka

rubrika: Povídání


Rouper de Clotrimazol trpěl velmi silnou horečkou. Nebyla to však horečka nějakého virózního původu; ona totiž byla cestovní. Pokaždé, když se Rouper de Clotrimazol chystal někam cestovat, dostal tak silnou cestovní horečku, která se mimo jiné projevovala tím, že se začal třást jako osika v posledním tažení, že hrozil velmi vážný důsledek, totiž že nikam neodcestuje. Nakonec se mu to však vždycky povedlo.

 

Lucifer


První z těch nejdůležitějších podmínek, aby se Rouper de Clotrimazol mohl vydat na cestu, jež byla velmi důležitá – u těch nedůležitých by se do tak těžkého zápasu s cestovní horečkou nepouštěl ani náhodou –, spočívala v tom, že musel do svého cestovního zavazadla shromáždit všechno, bez čeho by každá ta důležitá cesta skončila fiaskem. Takže třeba ponožky. Kolik párů ponožek? Počítat na osikově se třesoucích prstech kolik dní na té důležité cestě stráví, plus nějaký ten ponožní páreček do krabičky první pomoci, spodní prádlo, pyžamo, pantofle, holící prostředky, košile, trička, opalovací krém, pastičku na myši… a pokaždé pořád dokola a dokola. Všechny ty nesmysly, které by si v cíli cesty koneckonců podle potřeby mohl koupit. Rouper de Clotrimazol však měl silný odpor k nakupování, obzvláště v místech, která neznal.

 

Takže balit, balit, balit, mezitím upít trochu uklidňujícího moku, jímž tu cestovní horečku mohl mírně ochladit. Pozorovat hodinky (aha, zapomněl na budík)… a když měl zabaleno, už mu na spaní mnoho nezbývalo, protože příslušný dopravní prostředek již byl přichystán k odjezdu či odletu.

 

Rouper de Clotrimazol odjel pouze na svoji první důležitou cestu, potom už jenom odlétal. Vždy se jednalo o určitý typ mezinárodní konference na téma jeho vědecké zarputilosti. Ta první byla do země, která se ještě před krátkým časem nacházela za jakousi kovovou oponou. Byla to jeho první cesta tam, kde to měl předtím zakázáno, První a poslední cesta tohoto druhu, kterou absolvoval vlakem.

 

Když viděl, že už mu nezbývá nic jiného než vyrazit na patřičné vlakové nádraží, svalil se na kufr, aby ho zavřel, popadl ho v naprostém osikovém zoufalství a vyrazil do podzemní dráhy. Usedl si tam na bobek, třesoucíma se rukama se držel svého kufru a vyhlížel svoji cestovní budoucnost.

 

Ta na úvod spočívala v tom, že se bude muset v tom neurvalém kvapu rozhodnout mezi dvěma možnostmi. Buď dojede svojí linkou až na přestup na linku, která o zastávku dále staví na vlakovém nádraží, kde na něj čeká jeho vlak, anebo vystoupí z té první linky o jednu zastávku dříve na nádraží, z něhož mu vlak nejede, ale krátkou procházku zčásti parkem se na to správné nádraží může přesunout. Když dojel k tomu nesprávnému nádraží, uvědomil si, že už mu nezbývá skoro žádný čas, a už vůbec ne na to, aby s tím těžkým kufrem proběhl tím Sherwoodským parkem, přestup si už netroufnul, příliš náročný tanec s kufrem.

 

Vystoupil tedy na tom nesprávném nádraží a bez mrknutí oka zamával na první taxi. Když do něj nasedal, vysvětlil taxikáři dvě věci. Zaprvé, že chce na správné nádraží, které je za rohem, a zadruhé, že mu nebude platit korunami, protože jsou někde hluboko v kufru a v kapse má pouze marky. Taxikář se zprvu tvářil, jako by mu ulítly včely, ale pak to srovnal, bez mrknutí oka obkroužil těch pár desítek metrů a s uctivým poklonem převzal nějakou tu marku.

 

Rouper de Clotrimazol ten důležitý, vlastně v té době úplně nejdůležitější vlak skutečně stihl. Jel a užíval si to, cestovní horečka však měla nečekaný následek v tom, že v cílovém městě nejdříve zamířil do nejbližší lékárny, a tam si poprvé v životě koupil aspirin, na němž bylo napsáno „Bayer“, což mu vůbec nic neříkalo, ale proti doposavad používanému acylpyrinu mu po jeho aplikaci už tak nebolelo břicho. Vlastně ho nebolelo vůbec, protože ten Bayerův acetylsalicylový prostředek to měl tak nějak šikovně obšlápnuto.

 

Konference v zemi, kam měl donedávna vstup přísně zakázán, Roupera de Clotrimazola nadchla k neutěšení. Vlastně ho k tomu neutěšení nadchlo úplně všechno, na co tam narazil profesionálně vyzbrojen aspirinem, takže si připadal jako kanibal Hanibal, což ovšem v té době ještě nemohl tušit. Fascinovaly ho obchody nacpané věcmi, se kterými se předtím setkával jen velmi vzácně, někdy vůbec, a tak dále.

 

Jednou jel tramvají z konferenčního centra někam do centra hostitelského města, bavil se česky se svým kolegou a všiml si, že je z protějšího sedátka sleduje nějaká mladá dívka. Nakonec jí to nedalo a řekla, že pochází z Čech, ale její rodiče ještě před pádem kovové opony s ní jako s velmi malým dítětem emigrovali sem. Říkala taky něco o tom, že nás ohrožuje „ocón“. Rouper de Clotrimazol sice netušil, co by mohl být ten „ocón“, ale jako krajánek jí bez skrupulí přikyvoval. Až později mu došlo, že „ocón“ je vlastně „ozon“. Oni v téhle zemi měli ve zvyku „z“ vyslovovat jako „c“, například „zeitung“ vyslovovali jako „cajtunk“.

 

Rouper de Clotrimazol se také poprvé v životě seznámil s krabicovým vínem. To seznámení nastalo ještě na příjezdu, když s kolegou přestupovali v jakémsi místním Kolíně, kde byla katedrála podobná té, co stojí na Pražském hradě, a kterou během přestupní přestávky navštívili, aby si prohlídli obrázky, jak vypadal ten Kolín po poslední světové válce. Byl srovnaný se zemí, zůstalo jenom to pražské katedrální dvojče. Jeho kolega uchopil v nejbližším obchodě takovou papírovou krabici, Rouper de Clotrimazol si myslel, že dostal chuť na mléko. Jenže nebylo to mléko, ale víno. A bylo dobré, jak pochopil, když se o něj s ním kolega podělil v následujícím vlaku. Ne jako to, s čím se po čase setkal ve své rodné zemi, v níž se servírovalo jako děsivý patok v podobě kultovního nápoje bezdomovců.

 

Když se Rouper de Clotrimazol z konference vracel, cestovní horečkou už netrpěl.

 

Nechal si ji na někdy příště.

 

Někdy příště letěl letadlem.


komentářů: 22         



Komentáře (22)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

h
22
h * 08.12.2013, 11:53:51
Kocoure, nijak drsně jste to neřekl, je to v pohodě. Ovšem model člověka a všehomíra, světa, Vesmíru, bez pojmu duše a Duch (stvořitel) není konsistentní.

Lucifer
21
Lucifer * 07.12.2013, 23:13:38
St. Kocoure, problém mysli (duše) a těla zde bude filosoficky probírán někdy v první půli příštího týdne. Zítra je na řadě povídání od Stelly a v pondělí se o slovo přihlásí někdo, kdo tady ještě nikdy žádný příspěvek neměl. Něco jako překvápko. Úžasný

20
St. Kocour (neregistrovaný) 07.12.2013, 23:05:10
Řeknu to ještě drsněji: Duše je fikce. Neprokazatelná vlastnost hmoty.
Mlčící

Lucifer
19
Lucifer * 07.12.2013, 22:42:26
Stello, rozlišme tělo a duši. Tělo se dá jíst, duše ne. Mrkající

h
18
h * 07.12.2013, 22:40:37
Odůvodňovat si konsumaci jest pokrytectví. Já vás klidně sním a odůvodňovat si to fakt nebudu.

17
xxx (neregistrovaný) 07.12.2013, 22:32:32
Stella. Moje kuchyňské uvažování... Já mám dojem, že tzv. němá tvář měla být prohlášena jednou provždy tvorem bez duše, abychom si křesťansky zdůvodnili konzumaci živého tvora.
O schopnosti nebo neschopnosti abstrakce u zvířat zase tak moc nevíme. Třeba kvůli jejich fyzickému omezení - jak ji mají vyjádřit?

St. Kocoure,jak se vám líbila kniha (nebo film) Pí a jeho život? Aspoň v knize je to vysvětlení rozdílu mezi člověkem a zvířetem dost jednoznačné.

No, Lucifere, jak jste spokojen s tím, k čemu se dá dojít od Monsieura Clotrimazola a třesoucích se prstů? Vývojový strom diskuse...

h
16
h * 07.12.2013, 20:49:21
Co je člověk, ví každý. Co je zvíře, nevíme. Alespoň my v lidském těle. Jen spekulujeme. O čase (a o vývojových stromech) hovořiti nemá smyslu, ta fikce je stará a omšelá.
Člověk s duší je prostě duše v těle, které se většinově uznává jako člověčí.

15
St.Kocour (neregistrovaný) 07.12.2013, 20:38:20
Ale já se s Vámi "h" nehodlám přít. Tady šlo o stanovení hranice co je člověk s "duší" a co zvíře bez ní. "Projekce" "abstrakce" a podobná slova jenom ukazují pobíhání po vyšlapaných cestičkách za vytrvalého mumlání naučených manter. O žádný "vývojový strom" přece nejde, to byste mohl(/a) vědět. Jde i stav, nikoliv historii vývoje.

Takže fajn, Vy v tom máte jasno, já si zase nechám své nejisté hranice. Usmívající se

h
14
h * 07.12.2013, 18:25:32
Soudobý názor církevníků ohledně zvířat neexistuje. Těch tisíc církví na světě existujících smýšlí přece každá trošku jinak. Ale jedno je snad nabíledni, zvířata nejsou schopna abstrakce ve smyslu projekce minulosti a budoucnosti.
Zmíněn byl primitivní divoch a lidoop. To jsou tak odlišné živočišné struktury, že nemá cenu se tím vůbec zabývat. Jdou prostě již miliony let paralelně, ale nijak se nemíchají a navzájem spolu nesouvisí. Lidé se opravdu do opů nevtělují.

13 Duše a my
Starý kocour (neregistrovaný) 07.12.2013, 16:01:05
Problém je v tom, čemu říkáme duše. Jestli sebeuvědomění individua nebo nějaké vyšší víře...
Nevím. Já bych si netroufl ani určit hranici mezi člověkem a zvířetem. To není řečnický blábol. Zkuste si představit primitivního divocha: Jak daleko má ke zvířeti, třeba k lidoopovi. A jak daleko má lidoop k jiným opicím a ty ještě k jiným zvířatům. Skončíte u žížaly - a možná ani u té ne.
Ta věc je, jako spousta věci kolem nás naprosto spojitá a pokud si určíme nějaký bod, "odsud posud" stejně s ním bude možno / nutno posouvat až se toho dozvíme víc.
====
To, že si se zvířaty rozumíme jen někdy není podstatné. Jednou napíši, proč mám volnou vstupenku do ZOO a proč tam tak často chodím. Mám tam totiž v klecích kámoše, víte? Mrkající

12
xxx (neregistrovaný) 07.12.2013, 15:34:54
Zajímal by mě soudobý církevní názor na duši zvířat. Vím, že se o tom diskutovalo, ale jestli církevníci došli k nějakému "oficiálnímu"závěru, mi není známo.
Zdá se, že se kruhem vracíme skoro ke všemu, co bylo kdysi jasné.

h
11
h * 06.12.2013, 21:19:06
To, že duše má duši, řešili němečtí filosofové před sto padesáti lety. Po několika tisících letech, kdy to dávno vyřešili ve starších civilisacích, než je evropská (a to, co provozujeme v kotlině). Němčina má dokonce terminusytechnikusy na podobná rozlišení a hrátky se slovy a pojmy a s anatomickými modely člověka.To je ale skoro již pro polyglotku Annu K.

Lucifer
10
Lucifer * 06.12.2013, 21:09:12
Stello, jsem od přírody poutníkem po hvězdách...

Teď jsem si však vzpomněl na něco jiného. Dnes mě jedna žena upozornila, že všechno má svoji duši. Nejenom člověk či zvíře, ale i třeba krabice od bot. A tak mě zcela bezmilostně filosoficky napadlo, zda i duše má svoji duši.

Berte to jako nástřel na zítřejší ženskou sobotu.

Úžasný

9
xxx (neregistrovaný) 06.12.2013, 21:03:45
Život bohémského vědce ještě se spoustou sil... Samozřejmě, že to, co není faktografické, musí být s nějakou nadsázkou.
Že horečku nemíváte, vám opravdu závidím. Já se kvůli ní vzdávám i kratších cest. Prostě - starý nervák.
Nápad s takovým jménem je originální.

Že by něco drsného pohoršilo h., se mi nechce věřit. Mefi nebyl podle všeho ve formě, jinak je to duše poetická!

Jste - li na drátě, L., něco uspěchaného možná odešlu. Však všichni mohou nečíst...

Lucifer
8
Lucifer * 06.12.2013, 18:16:13
Jednou, hned někdy v počátcích, se mi stalo, že den před odletem na konferenci jsem v práci mastil konferenční poster. To bylo ještě v dobách, kdy jsem se v oné instituci mohl bez problémů nacházet třeba i po půlnoci. Ten poster jsem domastil po půlnoci, tedy v den odletu, bylo to jako obvykle v létě, takže jsem již za světla s posterem vyrazil na nejbližší MHD, doma jsem to všechno narval do kufru a odjuchal do Ruzyně. Jó, to byly časy.

Smějící se

«     1    2   »