Neviditelný čert

Stalo se, že jednou přijel syn domů na víkend v nezvyklou hodinu. A prý: Pojď se podívat. Koupil od kamaráda velkou tmavou věc za 23 tisíc. Navštěvuje s tím autoservis a má i potřebné doklady. Na každou pochybovačnou zmínku o identitě předmětu reaguje nemile. Ale přesto jsem se uvolila, že s ním pojedu do Prahy, zhlédnu vytouženou výstavu a vlakem se vrátím domů.

Stella

Několik let jsem z jakýchsi důvodů nevytáhla paty z místa trvalého bydliště. A v Praze jsem zjistila, jak mi za tu dobu utekl nejen čas. Utekl ve smyslu zdrhnul, unikl, uplynul, všechno zpřeházel a odněkud z dálky se pochichtává: To koukáš, co? To jsem s tebou vyběhl. Změnilo se skoro všechno. A třebaže jsem už věděla, co je „hafo“, a občas jsem také použila „bo“, ukázalo se, že to nestačí k tomu, abych s novou realitou nenápadně splynula. To prostě, děvče, „nedáš“! (Brr)

Ono mě to taky mohlo napadnout už tenkrát, když jsem vešla do trafiky U Věže a stala jsem se svědkem rozpačité scénky. Elegantní starší paní chtěla, aby jí ta pěkná slečna listující barevnými časopisy dobila telefon. A slečna mile hlaholí: Jak to chcete? Onlajn? A paní ztuhla.

Protože tahle dvě slova patří k dvanácti anglickým slovíčkům, která znám, tak jsem si je přeložila. A děvče zvovu: Tak onlajn? A já jí povídám: Slečno, na nás musíte česky, my takové výrazy už neznáme. A tu se ukázalo to, při čem jsem pocítila jak lítost, tak zadostiučinění. Ta dívenka marně hledala česká slova. Nenapadlo ji žádné. Ani nedokázala způsob dobití vysvětlit. Zmateně gestikulovala a opakovala: No… onlajn. Bylo vidět, že ji nenapadlo nejen slovo, ale ani to, že by se tak samozřejmý výraz dal česky vůbec vyjádřit. Nakonec se podařilo telefon dobít, ale paní zákaznice se potichu styděla. Já také, ale jinak. Jediný, kdo se nezastyděl, byla ta hezoučká blondýnka. Ale ona nemusela…

To bylo, dejme tomu, nedorozumění generační. Horší bývá domluva v rozdílných profesních prostředích. Když odborníka nenapadne, že člověk „zvenku“ není doma na jeho pracovišti. Např. v laboratoři na poliklinice. Čekárna je po ránu nabitá, dýchat se v ní nedá. Všichni jsou tu nalačno, většina skutečně nemocná. A vyhlédne laborantka, zaječí: Statim a kvík! Strnuli jsme všichni. Co jí je? Asi pacientka. Chtěla ke specialistovi, který ale ordinuje vedle… Ještě, že hned zmizela!

A podobně na velké poliklinice v nelíbezném krajském městě. Sedíme, samé ženy, pěkně v řadě… Na poschodí jsou všelijaká moderní technická pracoviště. My jdeme na mamograf, žádný problém. Na opačném konci chodby někdo rozrazí dveře a archetyp všech herdekpaní zaburácí: Kdo jde na radiodiagnostiku, za mnou! Na mne si tedy nepřijdeš, říkám si, já vím, jak dopadla Marie Curie-Skłodowska. A sedíme všechny spokojeně dál. Ostatní to tedy také vědí! Není to s námi tak zlé…

Za půl hodiny se přesouvá chodbou archetypka číslo dvě. Nikdo nejde na mamograf? Zaduní přísně, leč unaveně. Vyvalily se vlny zdola… a začaly jsme jedna přes druhou: Čekáme tady takovou dobu atd. atd. Ke cti tamních pracovnic budiž řečeno, že byly přesto příjemné a nakonec i plné pochopení. (Prý mají moc přísného primáře, ale to s tím určitě nesouvisí.)

Nezačínala jsem něčím o Praze? Tak to bylo tak. Odpoledne jsem dojela na nádraží. Takový nízký strop mělo, takoví silní hoši tam byli, pěkné zlaté řetězy měli. Prý Holešovice, prý taxikáři. Ale já jsem se musela spokojit jen letmým pohledem. Protože jsem potřebovala jízdenku. Chodím, chodím, Pokladna nebo Jízdenky nikde. Jenom nějaké Osobní odbavení. Jako pamětnice celních prohlášení apod. samozřejmě vím, že to je něco pro cizince, že třeba v rámci různých opatření musejí předkládat zavazadla ke kontrole… No, slitovali se dobří lidé, poradili. Platila jsem do své destinace cash. O vlastním cestování vlakem ale zase příště.

A víte, co? Já do toho jiného, post - postmoderního vlaku přece jen naskočím. Už mám dost toho, cítit se pořád jako Anna proletářka, plavá služtička z Pelhřimova, když přijela poprvé do Prahy. Začnu hned ve středu. Půjdu ke kadeřnici – ano, k té, která má půl hlavy jako milá Zlatovláska a na druhé půlce hlavy má černého ježka jako čerstvě propuštěný vězeň po nemoci – přijdu k ní sebevědomě, rázným krokem a na její originální zvídavou otázku: Jak to bude, blazeovaně pronesu: Dnes inlajn onlajn. Prosím.

Kvík!

08.12.2013, 00:00:13   Publikoval Luciferkomentářů: 9