Dobrá polovina z vás nikdy nebude mít příležitost strávit ani minutu v naší porodnici. Můžete litovat. Prožila jsem tam dlouhé měsíce a byla to velká škola života. Pobývala jsem na pokoji v pátém patře. Hned poprvé jsem se pracně vklínila do výtahu s jinou těhotnou paní. V anorektické ručičce jsem křečovitě svírala Hvězdné hodiny lidstva, ukryté v záhybech široširého županu. Nastávající matka, jež mi v kabince velkoryse přenechala zbylých 5 % volného prostoru, směle třímala láhev a upíjela pivo desítku. Dívala se na mne pohledem, který říkal: Je tohle možný? A pak mi dechla do tváře: Kolikátý čekáte? Jsem prvorodička, hlesla jsem. No to já taky, už poosmý. Pravila a opatrně si přidržovala krabičku cigaret na „vzedmutém životě“.
Stella
Také dítě té klidné „oktanové“ matky dnes možná patří k těm, jimž se říká HIKIKOMORI. Tento jev vysvětluje Václav Cílek v knize Prohlédni si tu zemi, v kapitole Hikikomori: příliš inteligentní a příliš líní. Slovem hikikomori se označují mladí lidé, kteří nechtějí opustit domov svých rodičů. Původně se zdálo, že jde o jev příznačný pro Japonsko, ale brzy se ukázalo, že to zdaleka neplatí. V Anglii už dlouho znají pojem NEET (Not currently engaged in Employment, Education or Training). Neet generation. Jsou to mladí lidé, kteří buď nemohou najít práci, nebo ji nehledají. Odmítají pracovat a odmítají se učit. Důvody mohou být různé. Velká část z nich dává přednost relativně svobodnému přežívání před každodenním vstáváním a před vlastním podílem na organizovaném pracovním procesu. Využívají a také zneužívají sociální programy a především vlastní rodiče.
Cílek soudí, že první příčinou je vypjatá sebestřednost. Představa, že svět je skutečnost existující pouze pro mou osobu. Pokud jde o druhou příčinu, shoduje se Cílek se závěry jiných teoretiků. Jde o nepříznivý vliv moderních komunikačních technologií. Vyhledávat osobní setkání je obtížné. Člověku se nechce dávat pozor na to, co řekne, nemusí hned a pohotově reagovat… Jednodušší je poslat mail, zapojit se do blogu. Dodávám: tento způsob nese také menší odpovědnost. Přidá-li se k tomu všemu i nechuť k sociálnímu kontaktu, jeví se podobná komunikace pro člověka jako ideální.
Dále je nesporné, že se na chování podepisují média, která INFANTILIZUJÍ společnost. Podle V. Cílka fungují na dětské úrovni. Když vynecháme sex a násilí, zbude např. v televizních pořadech jednoduchý, téměř pohádkový svět s prostinkým řešením problémů, s minimální slovní komunikací. Nezbude nic, co by mohlo posloužit jako návod, co udělat se životem.
Tento názor považuji za naprosto zásadní. Významným zdrojem nových zkušeností, realitou „navíc“ bývala literatura. Poskytovala možnost konfrontovat čtenářovy postoje s chováním hrdinů, utvářet si pohled na svět. (Tohle bych já nikdy neudělal, vidím, kam to vede.) Nemluvě o porovnávání doby tehdy a teď, tudíž o vytváření schopnosti předvídat. Oni ti rodiče ani dříve neměli tolik času k povídání s dětmi. Jejich výchova spočívala víc v předkládání vlastního vzoru a v jednoznačném ano - ne. A mazej! Nebo: Běž si hrát, broučku - podle temperamentu. (Kolik zkušeností se dalo vstřebat prostě posloucháním rozhovorů dospělých.) Jsem přesvědčena, že nastane veliký a slavný návrat k četbě, ke slovu, k poezii. Vždyť stávající mladá generace ani neví, že v ní podobný hlad klíčí. Konec věštění.
Cílek uvádí, že neetníci jsou produktem vyspělé společnosti, která se o své členy vždycky postará. Ale: mladí neplatí daně, a spotřebovávají státní výdaje. Říká se.: Aby mladí mohli pracovat méně, musí staří pracovat déle. Produktivní Japonci mají pocit, že „umřou vestoje“. Čísla uvádějící počty mladých, kteří odmítají práci, se různí. V Japonsku jde asi o 20 %. Pak je zde ještě jeden pojem, „FREETERS“. Myslím si s Cílkem, že označuje jev i u nás velmi aktuální. Mezi freeters jsou tu snílkové, tu hledači. Střídají krátkodobá zaměstnání. Pokud možno na částečný úvazek. Doufají, že se jednou uchytí v oboru, který si vysnili. Nejčastěji v některé oblasti uměleckého světa. A jak tak stárnou, v dobách ekonomické stagnace jsou z nich obyčejní nezaměstnaní. „Spíš nastupují cestu vedoucí od mírně parazitické alternativní kultury směrem k bezdomovectví.“ (str. 167)
Typický hikikomori odmítá opustit dům rodičů. Bývá inteligentní, nestojí o fyzický kontakt, ale prosedí dny, a hlavně noci, u počítače. Má převrácený biorytmus. Ven vychází v noci. Obvyklým jevem je, že sbírá detaily o nějakém fenoménu – hudební skupině, historické události… (Chytá se stébla jako ten tonoucí?) Domnívám se, že v Japonsku jde nepochybně také o důsledek celospolečensky přijímané představy, že člověk musí za každou cenu obstát v náročné konkurenci. V opačném případě ztrácí hodnotu. A protože dětem nebylo vštípeno, že v životě jsou důležité i jiné věci než úspěch a jiná prostředí než univerzita, strach ze selhání je vede k tomu, co by se dalo nazvat jednou z podob „vnitřní emigrace“. Z níž se rodí odevzdanost osudu. Přešlapování na místě. Absence představy o vlastní budoucnosti. Když ne ve firmě, kde tedy?
Trochu mi japonské pojetí života připomíná francouzské rčení „métro, boulot, dodo“. Tedy – metro, facha, spánek. Nic víc. A dočetla jsem se, že s nárůstem počtu hikikomori narůstá také počet klinik, které se věnují léčbě mladých… Jak výhodné! Místo, aby mladým byla předložena jakákoli možnost realizace místo té, kterou jim nabídl diktát výroby a trhu. Mladý člověk, pro něhož je normou stereotyp života, jejž vedou rodiče, se sám se situací nevyrovná. S pomocí státních a soukromých klinik už vůbec ne. Vždyť tak se dospělé děti stávají pasivním opečovávaným objektem… Bludný kruh. Japonští taxikáři přece velmi dobře vědí, že pasažéři, kteří odjíždějí za město do pověstného lesa sebevrahů, se nebudou vracet. Uklízení těl každého rána je zajištěno. Když nemůžu být DOKONALÝ, když selžu ve firmě, zadlužím rodinu, končím.
Jak to zpívá Pavel Dobeš? A začalo se dělat na tři směny… Nejde mi to do kebule, nejde mi to na rozum… Udělali jsme dobře, když pracovní doba zabírá celý bílý den? Když nestačíme sledovat ani střídání ročních dob? Opravdový život zůstal kde? Hledáme ho během dovolených? Myslíme si třeba, že právě na dovolené poznáme přírodu? Vysoké nároky se špatně snižují – i firmě, i nám osobně. Ale neubereme-li, zle se nám povede. Je to divný paradox. Vyrábíme, kupujeme, dobře žijeme. Ale vylepšujíce originál, nevnímáme, že na všech úrovních vyrábíme NÁHRAŽKY. (Tak to aspoň vidím já.)
Výchova dětí v průmyslově prosperujících zemích je poznamenána mnoha chybami, ale jednu považuji za naprosto zásadní. Schází výchova k rodičovství – ne ve školách – kde, opět náhražkově, byla dávno zavedena. Mám na mysli to, že rodiče nepřipravují dcery a syny na to, že jednou mají být – ano, mají být – matkami a otci. Divíme se, že naše děti se chovají k rodičům i učitelům nezřídka jako zvěř. Ona totiž především nám samotným chybí SEBEÚCTA. Hrdost na to, že když jsem se stala matkou, stal jsem se otcem, že tedy jsem NĚKDO. Proč by pak o takový divný status měl usilovat náš potomek? Kluci se dívali obdivně na staršího kluka, který se oženil, stal se hospodářem nebo vydělával ve fabrice, aby uživil rodinu… Dnes? Znáte to sami. Prostě blbec. Vzal na sebe dobrovolně povinnost, připravil se o volný čas, o bezva partu a párty. Místo tušené potřeby zátěže – najdeme si my ostatní přece adrenalin! Ten, kdo děti z nějakého vážného důvodu nemá, nebo je ani nechce, pořád ještě může naplnit svůj život tvůrčí prací, která dá životu smysl. Ale ta práce s vědomím cíle musí být.
Soudím, že do takových pěti let má děťátko mít navždy vštípeno, že jsou věci, které prostě musí. Bez přemýšlení. A k těmto věcem patří i povinná úcta k rodičům. Rodiče nejsou kamarádi. I když se mohou kamarádsky chovat. Jsou hráz. Jsou lidmi, kteří se necítí podvedeni osudem, že s příchodem dětí o něco přišli. Jsou totiž dospělí. Přijali odpovědnost. V pubertě ať si pak potomek rebeluje, jak chce. Ale bude pevně stát na startovací dráze a bude vědět, že ho mantinely udrží. Další dráhu už budoucím posune sám. Pochopí, že může klidně přijmout za své to, co jiní testovali pěkných pár tisíc let před ním.
Současná generace vstupující do života nese dvojí břemeno. Mladý člověk musí za rodiče, kteří nemohli, všechno odcestovat a pořádně si užít, poznat radovánky všeho druhu. Sami ho k tomu nabádají. Druhým břemenem je nepřipravenost k odříkání a neochota nést riziko. Tak se stane, že mladí ubírají i těm, kteří mají přijít po nich. Podivná mezigenerace… Už ne, a ještě ne. Existuje přísloví: Kdo ve dvaceti nemá, ve třiceti nesežene a ve čtyřiceti přijde i o to málo, co má. Kdo mě přesvědčí, že pesimismus není na místě, že jde jenom o dospívání odložené na pozdější dobu - ve společnosti s vyšším průměrem dožití? Ale kvalita…
Nemohu se zbavit dojmu, že mladým lidem nabízíme mnoho, ale nedáváme nic.
Čím že jsem to začínala? Aha, ta rozverná porodnice. Prý nemluvně zprvu očima mnoho nevidí. Ale co vy o tom víte, pánové. Když se v tom březnovém podvečeru na mne syn poprvé zadíval, byl jeho pohled soustředěný, hluboký a znepokojivě tázavý. Úplně stejný pohled mě překvapil ještě jednou, po letech – u člověka, který už sahal po kabátu, protože věděl, že za chvíli bude vystupovat. Naposledy.
Na tohle přístroje nemáte…
Inspirace: Cílek, Václav: Prohlédni si tu zemi, Dokořán, Praha 2012
22.12.2013, 00:00:15 Publikoval Luciferkomentářů: 18