Neviditelný čert

Někdy se vám to v hlavě tak zamotá, že se vám z ní vymotá něco, co už se třeba i několikrát vymotalo, ale skoro jako vždycky zcela nečekaně, neplánovaně, nezvaně atd.; ačkoli něco v té hlavě, co se vám nedaří uchopit, to vyzvat muselo. Mně se právě z hlavy vymotal Edgar Allan Poe, od něhož jsem zde naposledy z jedné sbírky povídek recitoval Eleonoru. Začal jsem tou samou sbírkou tak nějak chaoticky listovat, když tu mi do čertího oka padl název jedné povídky – Ďábel ve zvonici. Když jsem se do ní začetl, což jsem jistě již před mnoha lety učinil, ale její obsah se mezitím vytratil, tak jsem pochopil, že ta povídka svým způsobem souzní s Rouper de Clotrimazolovými Narozkami. Abych vám to jaksi po čertovsku přiblížil, vybral jsem z ní něco přes půlku pasáží, a především tu závěrečnou, kdy se na scéně objeví ten čertí mizera.

Lucifer

Ještě než ty pasáže na vás vypustím, je třeba, abych vás seznámil s místem děje. Jedná se o holandský městys Vondervotteimittiss, který byl až do jisté doby nejznamenitější obcí na světě. Tento městys existoval od svého vzniku přesně v takové podobě, jakou si zachovává i v dnešní době, přičemž jeho letopočet vzniku k své šeré dávnověkosti nemůže být nižší než jakákoli určitelná veličina. Jeho nejstarší občan se nemůže upamatovat na sebenepatrnější změnu ve vzhledu kterékoli jeho části, ba vůbec jen zmínka o tom, že by něco takového bylo možné, se tu považuje za urážku. Městys se rozkládá v dokonale kruhovitém údolíčku, měřícím v obvodu asi čtvrt míle, obklopeném kolem dokola mírnými vršky. Temena těchto kopečků si ještě žádný z obyvatel netroufl překročit. Uvádějí pro to celkem pádný důvod: nevěří totiž, že za nimi něco existuje.

Městys se skládá z řady šedesáti domků, před každým domkem je malá zahrádka s kruhovitou pěšinkou, slunečními hodinami a čtyřiadvaceti hlávkami zelí. Právě tak jako zvenčí jsou příbytky stejné i uvnitř a veškerý nábytek je zhotoven podle jednoho modelu. Podlahy jsou z čtvercových dlaždic, židle a stoly z načernalého dřeva a všechny mají tenké a zahnuté nožky zakončené psími tlapkami. Římsy nad krbem jsou široké a vysoké, a kromě hodin a hlávek zelí vydlabaných do čelních stěn stojí uprostřed na jejich deskách skutečné hodiny, jež úchvatně tikají, a na samých krajích jako ochranné bašty je po květináči se zelnou hlávkou. Mezi květináči a hodinami vykukuje tu ještě z každé strany jeden porcelánový panáček, který má notně vypouklé bříško a v něm velký kulatý otvor, z něhož na vás hledí ciferník hodinek.

A teď už neupravený výběr:

Hned u domovních dveří sedí sám přednosta domácnosti, neobyčejně břichatý, malý, starý pán s velkýma kulatýma očima a s tučnou dvojitou bradou, a upírá pozornost k něčemu důležitějšímu, než jsou hodinky. Sedí s pravou nohou přehozenou přes levou, tváří se velmi vážně a nepřetržitě aspoň jedním okem bedlivě sleduje pozoruhodný předmět uprostřed planinky.

Ten předmět je umístěn ve věži radniční budovy. Radní jsou vesměs mrňaví, baculatí, tuční a inteligentní muži s velkýma vykulenýma očima a tlustým podbradkem a kabáty mají mnohem delší a přezky na střevících mnohem větší než běžní obyvatelé Vondervotteimittissu. Za mého pobytu v obci svolali několik mimořádných schůzí a usnesli se na třech důležitých zásadách:

„Že je nesprávné měnit cokoli na dosavadním dobrém pořádku,“ dále -

„Že cokoli mimo obvod Vondervotteimittissu je nepřípustné,“ a konečně -

„Že se budeme neochvějně držet svých hodin a zelí.“

Nad zasedací síní radnice je věž a v té věži zvonice, kde je a od nepaměti byla chlouba a div obce - veliké hodiny městyse Vondervotteimittissu. A právě k tomuto pamětihodnému předmětu se upírají zraky starých pánů sedících v kožených křeslech.

Veliké hodiny mají sedm ciferníků - každá ze sedmi stran věže má po jednom - tak aby na ně bylo pohodlně odevšad vidět. Ciferníky jsou rozměrné a bílé, ručičky na nich těžké a černé. Mají tu i zvoníka, jehož jedinou povinností je starat se o hodiny; tato povinnost je ovšem znamenitou sinekurou - neboť hodiny vondervotteimittisské neměly, pokud paměť sahá, nejmenší poruchu. Až do nedávna platilo pouhé pomyšlení, že by se to mohlo stát, za něco kacířského. Od nejšeřejšího dávnověku, kam až se o něm archívy zmiňují, odzváněl velký zvon hodinu co hodinu pravidelně čas. A nejinak odměřovaly čas všechny ostatní hodiny a hodinky v obci. Nikdy nikde se tak přesně nedodržoval čas jako tady. Jakmile velké tlukadlo uznalo za vhodné oznámit „Dvanáct hodin!“, všichni jeho poslušní následovníci spustili současně svá mluvidla a rezonovali jako věrná ozvěna. Zkrátka a dobře, bodří měšťané měli rádi své zelí, ale na své hodiny byli pyšní. Všichni, kdo zastávají výnosná a přitom bezpracná místa, těší se celkem vzato vážnosti, a jelikož má zvoník vondervotteimittisský tu nejznamenitější sinekuru, jakou si lze představit, je také nejváženějším mužem pod sluncem. Je nejvyšším hodnostářem obce a dokonce i vepři k němu vzhlížejí s pocitem úcty. Jeho šosy jsou mnohem, mnohem delší, jeho dýmka, přezky bot, oči a břicho mnohem, mnohem těžší, než má kterýkoli starý pán v městečku; a pokud jde o bradu, nemá dva, ale tři laloky.

Mezi nejmoudřejšími občany bylo odedávna v oblibě rčení, že „co sem přijde přes kopečky, nic kloudného z toho nekouká“ - a věru se ukázalo, že ta slova měla do sebe cosi věšteckého. Předevčírem, když chybělo do poledne právě pět minut, objevil se na temeni východního svahu jakýsi prapodivný předmět. Taková událost vzbudila, toť se ví, všeobecný zájem a všichni ti maličtí staříci v kožených lenoškách, nespouštějíce jedno oko z hodin na věži, upřeli druhé oko vyděšeně na neobyčejný zjev.

Posléze, když do pravého poledne zbývaly pouhé tři minuty, vyklubal se z toho pitvorného předmětu mrňavý, cizokrajně vyhlížející mladíček. Sestupoval z kopce velmi rychle, takže si ho záhy mohl každý zevrubně prohlédnout. Tak vyšňořeného panáčka ve Vondervotteimittissu jaktěživi nespatřili. Měl temně brunátný obličej, dlouhý, zahnutý nos, hráškově zelené oči, široká ústa a nádherný chrup, kterým se zřejmě rád chlubil, neboť se stále šklebil od ucha k uchu. Jinak mu z tváře nebylo pro kníry a licousy nic víc vidět. Hlavu měl obnaženou a vlasy měl úhledně natočeny na papiloty. Na sobě měl těsně přiléhavý frak (z jehož kapsy povlával dlouhý cíp bílého kapesníku), černé kašmírové kalhoty po kolena, černé punčochy a špalkovité, neforemné lakýrky s ohromnými mašlemi z černého saténu. Pod jednou paží nesl velikánský klobouk „na tři facky“ a pod druhou svíral housle téměř pětkrát tak velké jako on sám. V levé ruce držel zlatou tabatěrku, a jak skotačivě, v nejroztodivnějších figurkách poskakoval z kopce, ustavičně z ní krajně blaženým výrazem šňupal. Nu, pozdrav pánbůh - to byla pěkná podívaná pro počestné občany vondervotteimittisské!

Říkám bez obalu, že ten chlapík měl v pohledu, třebaže ustavičně cenil zuby, cosi drzého a zlověstného; a když dohopsal přímo do městečka, vzbouzely jeho špalkovité, neforemné lakýrky nemalé podezření; a mnohý měšťan, který ho ten den spatřil, by byl dal nevímco za to, aby mohl nakouknout pod bílý batistový kapesník, který tak vyzývavě čouhal z kapsy jeho šosatého fráčku. Ale nejvíc je právem popouzelo to, že ten nezvedený hejsek, ať už tančil tu fandango, tu zas točenou, neměl zřejmě sebemenší potuchy o tom, co to je v taktu těžká nebo lehká doba!

Ti dobří občané neměli však ani kdy pořádně se rozkoukat, když přesně půl minuty před dvanáctou vpadl ten šibal, jak říkám, přímo do jejich středu, předvedl tu 'chassé', tu 'balancé', zabaletil piruetu 'a pas de zéphyr' a pak jako holub vkroužil do radniční zvonice, kde seděl užaslý zvoník a s důstojným i zkoprnělým výrazem pokuřoval. Mrňous ho rázem popadl za nos, kterým notně zakroutil a zatřepal, narazil mu svůj ohromný třírohák na hlavu, přetáhl mu jej přes oči i ústa a pak zvedl ty velikánské housle a jal se jimi bušit do zvoníka; a protože to dělal dlouho a důkladně a protože zvoník byl velice tlustý a housle velice duté, znělo to namouduši, jako by ve zvonici vondervotteimittisské věže celý regiment ďábelských bubeníků tloukl na basy parádní čepobití.

Bůhví k jak strašlivé pomstě by byl tento nestoudný útok dohnal obyvatele, nebýt velevýznamné okolnosti, že do dvanácti hodin chybělo jen půl vteřiny. Zvon měl právě začít odbíjet a pro každého bylo svrchovaně naléhavé a neodkladné, aby se dobře podíval na hodinky. Bylo nicméně zřejmé, že právě v tomto okamžiku prováděl chlapík ve věži nějakou nepatřičnost s hodinami. Poněvadž ale mezitím začaly tlouci, nikdo si jeho manipulací nestačil pozorně všimnout - všichni totiž museli odpočítávat údery vyzvánějícího zvonu.

„Jedna!“ oznamovaly hodiny.

„Jetna!“ opakovali všichni maličtí staříci ve svých kožených lenoškách ve Vondervotteimittissu. „Jetna!“ zopakovaly i jejich hodinky; „jetna!“, pravily hodinky jejich ženušek; a „jetna!“ řekly hodinky hochů a malé pozlátkové repetýrky na ocasech koček a vepřů.

„Dvě!“ pokračoval velký zvon.

„Tvě!“ opakovaly všechny opakovačky.

„Tři! Čtyři! Pět! Šest! Sedm! Osm! Devět! Deset!“ odbíjel zvon.

„Tši! Štyži! Bět! Sechst! Setum! Vózum! Tévět! Téset!“ ozývaly se odpovědi.

„Jedenáct!“ hlásal velký zvon.

„Jetenást!“ souhlasily malé.

„Dvanáct!“ zabušil zvon.

„Tvanást!“ odpověděly ostatní vespolek s náramným uspokojením a umlkly.

„Tvanást - to štymuje!“ pravili všichni maličtí staříci a zastrkávali své hodinky. Avšak velký zvon s nimi ještě nedomluvil.

„Třináct!“ pravil.

„Der Teufel!“ hlesli bez dechu maličtí staříci, silně zbledli, upustili své dýmky a všichni sesunuli své pravé nohy ze svých levých kolen.

„Der Teufel!“ pištěli. „Tšinást! Tšinást!! Mein Gott, je tšinást hodyn!!!“

Strašlivý výjev, který následoval, nelze vůbec popsat. Nač se o to tedy pokoušet? Nastal žalostný zmatek, Vondervotteimittiss byl rázem vzhůru nohama.

„Vas ist los s tym mojim bžíchem?“ řvali všichni hoši.

„Mám uš pšes hodynu hlad!“

„Vas ist los s tym mojim sélim?“ ječely všechny hospodyně.

„Uš je hodynu udelany na cucky!“

„Vas ist los s tym mojim fajfkem?“ kleli všichni maličtí staříci.

„Donderblitzen! Už mám hodynu vykoužíno!“ - a s nesmírným vztekem si znovu nacpávali dýmky. Pak se opět zabořili do svých kožených křesel a bafali tak rychle a tak zuřivě, že se celé údolíčko okamžitě zahalilo do neproniknutelného čoudu.

Mezitím všechny zelné hlávky dočista zrudly a všeho, co jen trochu připomínalo hodiny, jako by se zmocnil sám Belzebub. Hodiny vyřezávané do nábytku se jako očarované roztančily, kdežto ty skutečné na římsách krbů začaly řádit jako pominuté; bez ustání odbíjely třináct hodin a jejich kyvadla se tak mrskala a svíjela, že člověka až obcházela hrůza. Ale ještě horší bylo, co kočkám a vepřům vyváděly plechové hodiny přivázané k jejich ocasům. Zvířata už to nemohla vydržet a začala se bránit tím, že splašeně rejdila, škrábala, ryla, chrochtala a kvičela, mňoukala a vřeštěla, skákala lidem do obličeje, vrhala se ženským pod sukně a tropila tak nehorázný povyk a vřavu, jakou si rozumný člověk sotva umí představit. A korunu té kalamitě nasadil ten poťouchlý pidimuž ve věži: zřejmě se do toho vložil opravdu nezřízeně. Tu a tam bylo možno mizeru skrze oblaka kouře zahlédnout. Seděl ve zvonici na zvoníkovi, který ležel bezmocně na lopatkách. V zubech držel ten hasačert provaz od zvonu, a jak škubal hlavou, vyluzoval takový rámus, že mě ještě teď brní uši, když si na to vzpomenu. Na klíně měl ty své velehousle a oběma rukama na nich pekelně falešně - ten pitomeček! - ostošest vydrnkával známou irskou písničku o Judy a Paddym.

Když se to všechno takhle žalostně zvrhlo, zhnuseně jsem se odtamtud vzdálil a nyní vyzývám všechny, kdo si potrpí na správný čas a chutné zelí, aby pomohli. Vypravme se jako jeden muž do toho městyse a obnovme odvěký pořádek ve Vondervotteimittissu! Stačí vyhnat toho mrňouse z věže!

11.02.2014, 00:00:16   Publikoval Luciferkomentářů: 12