.:: Neviditelný čert ::.

Na hladině

rubrika: Povídání

Na hladině Slapské přehrady

Vznáší se moje tělo

Má duše do nebes odletěla

Protože se jí tam chtělo

Za jedny z nejkrásnějších okamžiků svého života považuji ty, když ležím naznak na hladině vodní nádrže. V posledních letech se tento skvostný úkaz odehrával na hladině Slapské přehrady u Nové Rabyně. (Tak trochu se to rýmuje, že?) V poklidu se na té hladině vznáším, drobnými pohyby rukou a nohou tu polohu vyrovnávám, anebo velmi lehce, dá se říci líně či relaxačně, mávám rukama a šoupu nohama, což připomíná plavecký styl znak, jemuž se tak říká zřejmě proto, že se při něm leží naznak. Vznáším se na vodní hladině a hledím do modravé nebeské báně, sem tam nějaký načechraný a roztomile po té báni plující obláček, nejspíš asi taky naznak.

To jsou ty chvíle, kdy se cítím naprosto osvobozen od všeho vnuceného a moje duše stejně jako mé tělo se vznáší, na rozdíl od těla však ne na hladině, ale někde až v tom modravém oparu lehce okrášleném bělavými mráčky.

V modravém oparu

Bělavé mráčky plynou

Když se z nich některý rozplyne

Tak určitě ne mojí vinou

Někdy se dívám do korun stromů, které lemují ten vzdálenější břeh, než kde se nachází moje deka. Někdy pozoruji kolem plující loď, obzvláště když hrozí, že před ní budu muset prchat s využitím jiného plaveckého stylu. To však do oné hladinové relaxace zahleděné do modravé nebeské báně nepatří. Je to jenom takové drobné smítko na kráse, jehož kladným přínosem je, že si aspoň trochu více protáhnu údy. Myslím ty čtyři, jimiž vyrovnávám svoji znakovou pozici, ne ten pátý, jenž v těchto případech nehraje žádnou roli.

Někdy mívám pocit, že s tou hladinou upadám do mileneckého stavu, že se zkrátka milujeme. V tom případě se o slovo hlásí i pátý úd. To však do oné hladinové relaxace zahleděné do modravé nebeské báně taky nepatří. Patří do ní pouze ty okamžiky, kdy se má duše zcela rozpustí, vypustí a všemu, všem i sobě odpustí.