Neviditelný čert

V neděli jsem poprvé letos vyrazil na jedno z nejmystičtějších míst v Praze a jejím blízkém okolí. Tohle místo je přímo v Praze a nazývá se Vyšehrad – nejtajemnější a nejmystičtější místo nabité jakousi pradávnou energií, které můžete v Praze naleznout. Není tedy divu, že jsem zde na Vyšehrad, stejně jako na pro mne kultovní Slapy u Nové Rabyně mimo Prahu, už několikrát upozornil, třeba v podání Luciferův sloup nebo básničky Praha. Pod tímto téměř okultním či kultovním místem jsem v neděli potkal „medvěda“.

Lucifer

Někdy kolem třetí hodiny odpolední jsem ze své ubikace na Vyšehrad vyrazil po již několikrát vyzkoušené trase, která má tu výhodu, že nejsem nucen absolvovat hromadnou jízdu podzemní pátou cenovou skupinou. Po krátkém pěším úkonu jsem pokračoval autobusem až do cílové stanice Na Knížecí, jež se nachází v blízkosti Anděla, což je pro mne taky tak trochu důležité místo, jež se nachází na Smíchově, ačkoli jeho mystičnost je mnohem skromnější a jiného původu. Po ne o moc delším pěším úkonu jsem dorazil na železniční most, jenž přes Vltavu spojuje Smíchov s vyšehradskou stranou nedaleko Palackého náměstí. Za tímto mostem pro železničního oře, jenž nahradil pradávného Šemíka, je to už kousek do Vratislavovy ulice, jež tak trochu strmě vede až k vyšehradské Cihelné bráně.

Když jsem procházel Cihelnou bránou, zaregistroval jsem, že přede mnou kráčející dvojice něco zaregistrovala, což ji přinutilo změnit směr svého pochodu k jedné stěně brány. V té stěně byla pootevřená dvířka, v nichž postávala mladá dívka či paní, něco té dvojici řekla, což ji přinutilo navrátit se do svého původního pochodového a bezpochyby i pohodového směru. To mě zaujalo. Přistoupil jsem tedy k těm dvířkům a ona mladá dáma mě začala vábit k prohlídce Cihelné brány, vyšehradských kasematů a v nich se nacházejícího sálu Gorlice. Poděkoval jsem za pozvání, které mimochodem stojí pouhých šedesát korun, což je méně než krabička cigaret, a řekl jsem té mladé dámě čili průvodkyni, že ne dnes, ale beru to v potaz, možná k tomu dojde už příští víkend. A pak jsem vystoupal na vyšehradské hradby.

Den byl neuvěřitelně krásný a prosluněný, s velmi silně předjarní až téměř jarní atmosférou, všude, nejen po hradbách, se procházelo mnoho lidí a čišela z nich taková uvolněnost, po níž bych zcela beznadějně a bezvýsledně pátral v podzemním železničním oři. S většinou lidí lze dělat neuvěřitelné věci. Když je narvete do nějakého konzumního futrálu, stanou se z nich konzumně patologičtí zoufalci; ale když je narvete třeba na tak úžasné mystické místo, jako je Vyšehrad, začne do nich ta úžasná energie až odněkud z tajemných hlubin naší podstaty proudit.

Obešel jsem skoro celý Vyšehrad, nakoukl do kostela sv. Petra a Pavla, v němž se zrovna odehrával jakýsi liturgický obřad, a stejným směrem, jakým jsem přišel, tedy přes Cihelnou bránu, jsem zamířil po Vratislavově ulici zpět dolů k Vltavě. Hned na počátku se nachází taková dost prudká zatáčka s úzkým chodníkem. Jak jsem tak do té zatáčky kráčel osluněný vyšehradským duchem, tak se najednou proti mně vynořil medvěd.

Ano, v prvním okamžiku jsem si skutečně myslel, že ta obrovská černá obluda je medvěd a nejen že mě to nepřekvapilo, ale ani nijak nevyvedlo z míry či přímo vyplašilo. Možná díky tomu mystickému obluzení, ale asi také proto, že ta černá medvědí obluda kráčela tak nějak stoicky bez jakékoli známky sebedestruktivnější aktivity. Působila takovým znaveným až skoro politováníhodným dojmem. Na vodítku měla jakéhosi staršího chlápka, který ji začal konejšit, když jsem začal juchat, že jsem tu potkal medvěda. Ve druhém okamžiku jsem pochopil, že ten medvěd je vlastně jakýsi druh psa. A to mě zaujalo.

Druhého dne, tedy v pondělí, jsem požádal strýčka Googleho, aby mi rasový původ tohoto psího medvěda vyjasnil, a výsledkem bylo, že se zřejmě jednalo o newfoundlanda, jenž je zpodobněn na obrázku úplně nahoře. Na tom obrázku působí mnohem jurodivěji, jelikož není úplně černý, ale má pár bílých fleků, a starší chlápek je nahrazen mladou dámou, takovou průvodkyní newfoundlandskými kasematy. Na obrázku úplně dole je nejvzdálenější místo mé vyšehradské obhlídky, kousek za Leopoldovou bránou směrem k Pankráci, kde jsem na zahrádce učinil krátkou občerstvovací zastávku, při níž jsem se uskromnil na dvou skleničkách vína. Je to můj pohled z této zahrádky, na němž je kromě rohu Jedličkova ústavu vidět jedna mladá dáma a nad ní v korunách stromů stále ještě žhnoucí slunce.

04.03.2014, 00:00:14   Publikoval Luciferkomentářů: 10