O černé kočce

rubrika: Povídání


S již téměř samozřejmým úžasem jsem zjistil, že je tady opět víkend. Ten kalendář se snad otáčí jako buben pračky při ždímání. Také jsem zjistil, že jsem tady zcela nenápadně nápadně začal zavádět něco jako Čertí víkendoviny, které spočívají v tom, že v sobotu něco velmi moudře povídacího či nemoudře poetického žblebtnu a v neděli se na to kompletně vybodnu. Dnešní sobotní žblebtnutí je povídací, na nějaké poeticky eskamotérské kousky se vážně necítím, a zároveň vzpomínkové. Ano, začínám mít pocit, že se dostávám do věku, kdy už se budu utápět jen ve svých vzpomínkách. Neupadejte však na mysli (to bych si měl vlastně říci sám sobě, že?), už jsem vyhlásil mobilizaci: pokouším se ze svých vzpomínek postupně vyřazovat minulost a zařazovat budoucnost. Vzpomínky na budoucnost mají výhodu v tom, že si s nimi můžete hrát jako kočka s myší; u vzpomínek na minulost to funguje přesně opačně. Pro dnešek se však musíte spokojit s jednou mojí vzpomínkou na minulost. Takže nastavte čivy, právě s ní přicházím.

 

Lucifer


Tahle moje vzpomínka na minulost se týká nejúžasnější, nejtajemnější, nejmystičtější a nejerotičtější kočky, kterou jsem kdy v životě potkal. Možná některé zklamu, ale tahle kočka měla čtyři nohy, ne dvě, a místo komerčně módních šatních součástek, doplňků a výplňků měla na sobě přirozený kožich černé barvy, z něhož na mě koukaly tak krásné oči barvy zelené, že jsem se v nich dokázal utopit jako v celém celičkém vesmíru.

 

Jak už to tak bývá, kočky si ochočují nás, ne my je, a obvykle tak nečiní s jedním člověkem, mohou těch člověků mít celý harém, a každý jeden z nich jim slouží k jednomu specifickému účelu. Tuhle moji vzpomínkovou černou kočku jsem potkával v noci při odchodu ze své pracovní instituce. Nejkrásnější setkání se odehrávala poblíž šípkového keře. Zatímco od jednoho z mých kolegů očekávala zásobování potravinovými doplňky, ode mne očekávala duchovní a, nebojím se to říci, něco jako erotické zážitky. Když jsem ji viděl naposled, což už začíná být poměrně dlouhá řádka let, tak jsem s ní v nějakém dodnes mně neuchopitelném jurodivě excitovaném stavu zažil tak drsný kontakt, že by se za něj nestyděl ani sám Markýz de Sade. Pomuchloval jsem ji až téměř sadistickým způsobem - ona však ani jednou útrpně nezamňaučela a celému tomu šílenému rituálu se zcela oddala. (Prvničko má samodruhá, je ti tohle zapotřetí?)

 

Když jsem odcházel z místa našeho tajného nočního rande a moje rozbouřená krev začínala chladnout, tak mě napadlo, jestli jsem jí neublížil, jestli jsem to nepřehnal. Jestli jsem to nepřehnal…

 

Možná ano, možná ne, moje nejúžasnější, nejtajemnější, nejmystičtější a nejerotičtější kočka černá jako noc, se zelenýma očima, do nichž jsem nahlížel jako do nejhlubších hlubin všech možných vesmírů, se už od té doby nikdy neukázala. Od té doby, když v pozdní noci míjím ten krásný šípkový keř, si často na ni vzpomenu. Nedlouho po našem rozchodu, což už začíná být též poměrně dlouhá řádka let, jsem sepsal krátkou, téměř poetickou vzpomínku na své poslední setkání s mou nejčernější černou kočkou:

 

Byla jednou kočka černá jako noc. Nikdo ji neměl rád, protože prý černá kočka nosí smůlu. Obzvláště když vám přejde přes cestu.

 

Potkávám ji v noci, když si vzpomenu. Když kráčím nocí černou jako tuš a je mi smutno, pomyslím na kouzelnou větu a je tady. Černá jako noc. Ze tmy se vynoří, udělá kolem mě čarovný kruh, pak si lehne a nechá se laskat. Jako bych laskal egyptskou sfingu.

 

Pak jdu na metro a potkávám lidi, kteří nemají tahle zvířata rádi, a potkávám zvířata, která nemají rádi lidi jako já, a potkávám skutečnou noc, temnou a bez tajemně hlubokých zelených očí mojí kočky.

 

Spím v jedné čtvrti tohoto města. Probouzím se neklidný, sám a znavený. Zas půjdu na metro. Potkám je. Najdu svou místnost a budu pracovat, abych ne se uživil, ale žil.

 

Nevím, jestli mě mají rádi, a venkoncem je mi to šumafuk. V noci pak černá kočka, co mě má ráda, co já ji mám rád, čeká na stejném místě.

 

A pak nepřišla. Věděl jsem, že se to jednou stane. A teď stojím jako solný sloup. Kolem mě lidi, které potkávám jako zvířata, noc černá jako tuš, a kočka nikde.

 

Přijde, nepřijde, přijde, nepřijde… konečně i já odcházím.

 

Odcházím…

 


komentářů: 20         



Komentáře (20)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

20
g (neregistrovaný) 13.04.2014, 10:19:57
jo, řebíček na hlavičku

Stella
19
Stella 13.04.2014, 09:39:17
Tady je takový spolek, že chtíc nechtíc se musím přeladit z těžkých chmur na vlnu hódně těžké poezie! Smějící se

A to ještě, abych přemýšlela nad: bratr manželky mého švagra...

18
gabčín oxboyovitý útočný (neregistrovaný) 13.04.2014, 08:49:12
Ještě k Tvému dotazu, Stellí, Tvoje 84154 vydekalkuloval správně, co v niknejmu chtěl gabčín naznačit >
Měl jsem, během 9,41let dlouhého manželství, v širší rodině-bratr manželky mého šváry-jakéhosi pana Machana ze Všetat.
Olympionika v 80` ve střelbě na holuby.
Já je sundaval 0.22 Mrkající
Fakt.
To co mám teď, je ráže poněkud vjetší, grejví ví, grejví zná.
Tohle Ti píšu asi 50 m od střelnice, u wermacht disko techno waserrezervoáru.
MSF

17
gabčín poeta amatuer (neregistrovaný) 13.04.2014, 07:07:10
Snažil jsem se-bezvýsledně předesílám-moji pohádku o kočičce Gabčíně a pejscích v paneláku.
Nenašel, zapadla mezi komentáře pod Astonovými články, a tam je to momentálně nedohledatelné, tak jeden lyrický origoš-variace na renezanční thema, ounly pro satelit >

S potápění šel Kódl s Blankou,
prošli oni malou brankou,
a hle co oni spatřili za ní,
kočičku malou, byla to paní.

Vzali si ji sebou domů k pejskům,
dosud znuděným to hejskům,
bylo tam pak dosti živo,
převrhli nám jednou pivo.

Chodili jsme na procházky,
provětrat ty malé hejzky,
byli štastní, jako blechy,
ale měli všichni pechy,
nedaleko býval člověk,
starší byl už jeho věk.

Tento jim dal do žrádla,
když Kódl nebyl u pádla,[musel evrydej pryč, pro potravu pro svůj zvěřinec]
jed krysí, nedobrá to duše,
Kódl přišel, cosi tuše,
volal on na všechny tři,
marně, nejsme ve při.

Přežil jenom Čertík tlustý,
jezefčík to hustě hustý,
byl to ona,
gravidní to fena,
povila Týnu, Xéňu, Ronýčka,
Kadlovi začla pěkná honička.

Nakonec téhle pohádky,
nedejte se do hádky,
exibuju tady fest,
někdy i o 106,
někdy málo,
někdy víc,
vůbec,
taky,
vím!
přeju úspěšný zmoklý den všem lidem, kteři mají srdce stále tam, kde jim narostlo, a nehledají jej v kalhotech.
========== Smějící se ==========

Vzniklo spontánně 6,49-7,07hod.
Pic





Astra
16
Astra 13.04.2014, 07:03:42
Je to tak.V očích svého pejska jsem uměla číst líp, než v očích lidí. V jeho pohledu nebyla přetvářka, jen pochopení a láska.

15 Zvlhla mi očka,
mefi (neregistrovaný) 12.04.2014, 22:52:41

bude ze mne kočka...

Tož krásně jsi seřadil těch slov, ve kterých je láska, pochopení počátku i konce náš všech, tedy i našich nejbližších přátel, protože ony (kočky) a oni (psi) nám darují celého svého srdce a potažmo hlubin či výšin svých duší, aniž by za to něčeho předem chtěli či očekávali.

Díky St. Kocore

Zamilovaný

Stella
14
Stella 12.04.2014, 22:41:49
Ba.

Lucifer
13
Lucifer * 12.04.2014, 21:53:31
Hezké, St. Kocoure. Nevinný

12
St.Kocour (neregistrovaný) 12.04.2014, 21:45:01
O kočkách raději ne - to by bylo zase keců od starého Kocoura. Máme doma vždycky dvě - pro každého jednu - i když se střídají, různě seskupují, občas trochu perou a .. A vůbec!
===
Zdá se mi, že kočka toho ví o lidech víc, než lidé o kočkách. Kočky jsou svobodní tvorové a když si vás nějaká vybere za kamaráda (a dobrovolného sluhu), važte si toho. Ne každý má to štěstí.
===
Jediná nedokonalost tkví v tom, že kočka žije kratší dobu než člověk. A člověk si tak pamatuje všechny své kocoury - zatím co kocouři obvykle jen jednoho člověka. Považují ho za všemocného, obracejí se k němu, když je jim opravdu zle. Když jsem musel dávat uspat své kocoury, vždy se mi přitom dívali do očí. Hluboko, strašně hluboko. Ať mi nikdo netvrdí, že nevěděli, co se děje. A potom, najednou už koukali skrze mě - to už byli na druhé straně té líné černé řeky.
===
Proto se nebojím smrti. Budou tam všichni moji kocouři i psi. Čekají, až za nimi dorazím. A tuším, že uslyším sborové volání:
"No konečně, že jdeš, člověče!!" Úžasný

Stella
11
Stella 12.04.2014, 21:01:47
Ale neva. Opravdu jsi střílel?

10
gabčín puškovito holubitý (neregistrovaný) 12.04.2014, 17:38:57
Tak náboj, Stellí, pravíš.
Njn, jenže já znám jen ty růžový, co nás vracej do sladkého času dětství, neva?
http://www.youtube.com/watch?v=1w7OgIMMRc4&feature=youtube_gdata_player

GE

Stella
9
Stella 12.04.2014, 17:17:42
Zajímavý kamenný útvar.

Spojitost kočky a Egypta je jednou z pěkných mytologických i nemytologických věcí. Viz i sfinga v textu.
Je fakt, že dnešní povídání má velmi silný náboj!

Lucifer
8
Lucifer * 12.04.2014, 16:14:38
gabčín mi poslal zajímavou fotku černé kočky, kterou potkal u Litoměřic, abych ji tady zveřejnil. Podařilo se mi však najít sugestivnější snímek téže kočky, bude tedy jednodušší, když vám na něj dám odkaz

http://img8.rajce.idnes.cz/d0801/6/6795/6795805_440aaacb7f4d350affb234656dcbf71f/images/025,22.7._12_Kocka.jpg

Mrkající

Lucifer
7
Lucifer * 12.04.2014, 13:58:25
Stello a Astro, jsem rád, že se vám povídka líbila a její podstata vám neunikla. Myslím si, že to mohu říci i o StK a gabčínovi, ačkoli se k tomu až tak jednoznačně nevyjádřili. Úžasný

Někteří jedinci by se asi měli věnovat pouze četbě technické literatury. S vyplazeným jazykem

6
gabčín konra Gabcin (neregistrovaný) 12.04.2014, 11:19:31
Já taky ne.
http://www.youtube.com/watch?v=Kc75DP8z3xQ&feature=youtube_gdata_player
No není kzulíbání.
Ta sirena.

«     1    2   »