Neviditelný čert

Takže zítra se konečně dostaví kalendářní První Máj, čemuž dnes bude předcházet hromadný odlet čarodějnic, což je od nich velmi hezké, poněvadž Máj je už od dob Karla Hynka Máchy nezpochybnitelným časem lásky. V českém kalendáři má dnes svátek Blahoslav, tudíž mi nezbývá než mu poblahopřát, jelikož blahoslavení budiž jurodiví duchem, neboť jejich jest království Májové. Můj přínos k této drastické transformaci ze závěrečného dubnového juchání čarodějnic k láskyplnému májovému muchlování bude však velmi pragmatický, lehce okořeněn mými již delší dobu ověřenými věšteckými sklony. V mém přínosu nicméně, ani nic více, neočekávejte nějakou systematičnost – bude totiž servírován způsobem, jenž připomíná chaotické poletování nudlí v bandasce.

Lucifer

Na úvod bych chtěl vyjádřit jistou nelibost nad tím, že navzdory Máchovu důraznému označení prvního dne měsíce Máj Svátkem lásky, tvůrci nejen českého kalendáře jej potupně přejmenovali na Svátek práce. To je evidentní výsměch lásce, jenž se nám snaží vštípit do hlavy něco, jako že lásku lze považovat za pracovní záležitost. Není ovšem vyloučeno, že tito ubozí byrokratičtí dogmatici si tuto souvislost vůbec neuvědomili. Je tady však ještě jedno nechutné faux pas, z něhož se tito ubožáci nedbalou neznalostí české poezie nevykroutí. Tím druhým je zvrácený fakt, že Svátek práce se neslaví prací – jako třeba Vánoce vánočními obřady, Velikonoce velikonočními rituály, narozeniny opíjením se v zájmu nového narození, dušičky zapalováním svíček dušičkám atd., – slaví se totiž zcela tupým nicneděláním, což je vlastně stejně hutný výsměch práci jako lásce. Naštěstí ne všichni jsou povinni toto ponížení práce následovat, třeba takovým Vietnamcům je to úplně šumaputna.

Už nějakou dobu si všímám, že jsem obdařen jistými věšteckými schopnostmi. Dokážu kupříkladu předpovídat počasí s neskonale lepší efektivitou, než čehož se mohou dopídit profesionální meteorologové. Meteorologové se bezpochyby snaží na plný výkon, k dispozici mají družicové snímky, po dlouhá léta vyšisované meteorologické počítačové programy atd. Ale ani přes toto obrovské technické zázemí a dlouholetou náročně odbornou přípravou na patřičných meteorologických fakultách nejsou schopni dohlédnout dále než dva dny dopředu. Někdy nestíhají ani jeden den. Já se podívám z okna, aby se neřeklo, tak mrknu i na ty družicové snímky, a jen tak spatra mám to počasí nalajnováno třeba na celý měsíc. Mýlím se jen velmi zřídka, a to pouze tehdy, když to s intoxikací resveratrolem přeženu.

Dokážu ale předvídat i mnohé jiné věci, obzvláště chování jedinců, kteří se nacházejí v mé blízkosti. Tahle věštecká vlastnost je však povětšinou omezená jen na velmi krátkou budoucnost. Vzhledem k tomu, že s významným počtem lidských jedinců v mé blízkosti se setkávám především při jízdě podzemní drahou, většina mých věšteckých zážitků tohoto druhu pochází právě z tohoto zázemí.

V zájmu zachování duševního zdraví se snažím těmto jevům vyhýbat, především tím, že když usednu do podzemního vlaku, uchopím knížku a pokouším se soustředěně věnovat četbě. Mému profesionálně vycizelovanému perifernímu zraku však neunikne, když se k něčemu takovému schyluje. Kupříkladu nedávno jsem zaznamenal, že se přede mne postavila jistá mladší žena, a to tak že zadkem k mému obličeji. Což o to, měla ho docela eroticky napasovaný do džínů, takže příjemná až skoro vzrušující záležitost. Věštecká kontrolka však ve mně začala výstražně blikat a já jsem tak nějak podvědomě pochopil, že budu za chvíli tělem té ženy obdařen, ovšem ne zadkem, ale nohama. A za chvíli to tady bylo. Jak ta ženština postávala a vlak sebou trochu cuknul, tak mi nohou dupla na mé zánovní polobotky. Začala se okamžitě omlouvat a já jsem jí řekl, že se možná bude divit, ale v tomto dopravním prostředku se mohou nacházet ještě jiní jedinci a někteří mohou za ní i sedět. Řekla mi, že už se mi omluvila třikrát, a já jsem jí řekl, že omluva je jistě příjemná, mnohé to ani nenapadne, ale podstatné je, na co jsem ji upozornil, což vůbec nepochopila.

V dnešní době je to tak, že čím dál tím větší počet lidí začíná být odtržený od reality. Nejen že přestávají vnímat neživé objekty, přírodní zákony, nevnímají ani přítomnost jiných lidí, nerespektují ji a je, začíná jim to být zkrátka šumaputna. Povětšinou tak nečiní vědomě, systematicky, agresivně atd., něco důležitého se s jejich vědomím stalo, něco, co z nich nadělalo jakési pitoreskní loutky na prknech absurdního divadla.

Často se mi v té podzemní dráze stává, že někdo do mě vrazí, aniž by tomu věnoval jakoukoli pozornost. Třeba zrovna před dvěma dny jsem seděl na desátku u uličky, proti mně prázdné místo a na jedné stanici se odněkud zezadu přiřítil mladík, dost výrazně narazil do mé nohy, která rozhodně nebyla natažená nikam dál než slušně a přirozeně pode mnou, a bez mrknutí oka usedl. Řekl jsem si, že tuhle výpůjčku mu vrátím, až budu na další stanici vystupovat. Až jsme tam dojeli, vstal jsem, a když jsem šel okolo něj, tak jsem ho taky pěkně nabral do nohy. Čekal jsem samozřejmě, že na to zareaguje a byl jsem přichystán celou tu výměnu žduchanců osvětlit. Nic. Ani nemrknul okem. Možná to vůbec nevnímal, ale třeba podvědomě ano, zařadil však tu záležitost do zcela běžného provozu, jemuž si přivykl. Nedokážu to zcela jednoznačně interpretovat, ale jedno vím téměř jistě: ti lidé začínají být skoro úplně mimo. Mimo realitu. Mimo svoji přirozenost.

Takových situací jsem zažil už mnoho a v poslední době jejich počet narůstá. Z hlediska mého věšteckého umu bych však chtěl zdůraznit, že je dokážu bez jakékoli předchozí snahy, spíš naopak, jelikož se snažím ukrýt do stránek aktuální knížky, předvídat. Okamžitě vím, že od toho či onoho jedince mohu očekávat nějaký podobně obtěžující manévr. Proč a jak? Nehledejte za tím žádné pavědecké hlomození, žádné nadpřirozeno. Vše, co skutečně existuje, co není jen nějakou naší blouznivou fantasmagorií, má svůj přirozený původ, jehož podstatu dnes samozřejmě nemusíme ještě chápat. Mé pozorovatelské podvědomí je naprogramováno tak, že dokáže analyzovat kombinaci jistých prostorových uskupení a informaci vyzařovanou jistým jedincem v podobě elektromagnetických vzruchů, pohybů atd. Toť vše. Jak jednoduché.

Abych to nekoncentroval jenom na zážitky z podzemního dopravního prostředku, což by vás mohlo navnadit k závěru, že s ním mám nějaký frustrovaný problém, přidávám k tématu svého věštectví ještě jeden velmi čerstvý zážitek, jenž se odehrál včera, když jsem přišel do své pracovní instituce. Naše oddělení má k dispozici automat na kávu. Den předtím, když jsem si jednu dobrou kávu chtěl nechat udělat, mi ten automat oznámil, že musím doplnit vodu. To se odehrálo až někdy pozdě večer. Když jsem včera k němu přišel, čerpal tam zrovna svoji kávu jeden můj kolega. Jen tak žertem, jenž se evidentně vylíhl někde v mém podvědomí, jsem mu řekl, že až ho vystřídám, tak mi tem automat řekne, abych doplnil vodu. No a to se právě stalo. Šel jsem mu to oznámit do jeho pracovny a zase jenom tak z žertu jsem mu řekl, že až tu vodu doplním, tak mi ten automat řekne, abych vysypal odpadky. No a to se taky stalo.

Na závěr mého posledního dubnového poletování nudlí v bandasce bych zde ocitoval email, který mi krátce po tom došel:

Peace

I have a humanitarian proposition to discuss with you which will be of great benefit to the poor and needy. reply for more details.

Farida

Adresa odesílatelky tohoto velmi podnětného emailu zněla: farida.ahmedmohammed@gmail.com. No nekup to.

Když jsem ten email po všech těch strastiplných okamžicích dočetl, ozval se z chodby skandující potlesk našeho Otíka. Dobrý, ne?

30.04.2014, 00:01:12   Publikoval Luciferkomentářů: 9