Neviditelný čert

Vítr rozfoukával lidem pláště, slunce tuatam propíchlo řídký mrak, nad údolím se vznášel dým z lokomotiv, a jejich píšťaly morseovkou opakovaly slovo dá la va. Vzduch byl plný bílých kvítků - byl jarní den, v němž stromy ještě dovolí, abys mohl prohlédnout jejich větvemi na protější stranu.

Astra

Rozmetaná dláždění ulice. Záplavy zlatých vlasů, rozházených po zemi. Skloněné hlavy Němek. Občas některá z nich zvedne ruku, aby navyklým pohybem shodila z očí pramen, který se uvolnil, ale ruka strne, když dojde přes lalůček ucha tam, kde není nic. Ruka, špinavá od hlíny, se na krku rozpačitě zastaví, prsty zapátrají v prázdnu, potom se dlaň položí na místo, kde krk přechází v rameno a na chvíli zmrtví. Ruce uchopí další dlažební kostku, tělo se přihrbí, a nohy nervózně zakymácejí trupem. Prsty vyhrabat díru, vystlat ji vlasy a pohřbít je pod kámen.

Lidi, my máme takhle dlážděnou ulici!

Němky mlčí. Čtyři muži s puškami na ramenou stojí ve čtyřech rozích ulice. Sledují práci žen. Vysypaná skla oken ostře prásknou, když v davu lidí na chodníku někdo přešlápne. Je téměř ticho. Úlomky skla jsou i v ulici, v písčité hlíně, do které se boří bosé nohy Němek, které rozebírají barikádu.

Za černou bariérou civějících lidí stojí děvčátko. Nehtem seškrabuje pomyslné smítko z omítky domu, oči nepřítomně zabodnuté do jednoho místa. Úporně přemítá. Má se bát? Co se to zase děje?  Všichni byli veselí a najednou je ticho. Ani sirény nehoukaly…  Dítě se odlepí od domu a hledí na záda lidí.

Z boční ulice přichází několik mužů. Vyšli z hospody. Je mezi nimi i otec dítěte.

Šedivé oči vlka. Zakalený pohled míjí nepatrnou postavičku, která udiveně hledí. Odstrčí dítě, potom sáhne do kapsy a vyndá masivní gumovou hadici. Nohy se rozkročí a hledají rovnováhu. Dlaň zálibně hladí povrch hadice. Rty jsou křivé a šeptají něco, čemu není rozumět. V jejich koutcích je hnusná slina.

Dítě se chytí otce za kabát a prodírá se spolu s ním davem lidí blíž k ulici. Velká postava na nejistých nohou vpadá mezi sklo a vlasy. Ozve se skřek, zavytí, do chlapa vešla jistota a síla, když poprvé uhodil.

- - - -

Celou válku sháněla, jezdila po příbuzných na venkově, přivážela vajíčka a mouku, někdy i sádlo. Takže se dalo říct, že se měli dobře. O muže a o dítě se vlastně starala žena sama. Ve sklepě krmila husu v posadě, ládovala jí do krku šišky a držívala jí zobák, aby nekejhala moc nahlas. Husa většinou ale jen spokojeně štěbetala. Zatím jí nic nescházelo.

Šišky vonívaly po šrotu a ta vůně se táhla celým bytem, což bylo dost snadné, protože celý byt byl jedna místnost. Kamna, na jejichž plátech se šišky sušily, vedle kamen stůl s dřezem na mytí nádobí, a dětská postel, vystlaná peřinami jich tří. Do těch peřin matka při náletech vždycky dítě zahrabala, lehla si na ně a chlácholila jeho křik. Podobně, jako to dělala s tou husou. - Okno, pod ním stolek, třídílná skříň, kanape s ještě jednou drátěnkou vespodu, která se dala na noc vysunout, stůl a nějaké židle.  V koutě tahací harmonika, na kterou muž hrával jednu jedinou skladbu, pořád stejně. Jmenovala se "V kavárně".

S melodií Kavárny mu proběhla válka jako sen.  Netkla se ho. Vyplašeně strkal hlavu do rádia, a poslouchal zprávy, které začínaly znělkou tlučenou na tympán.

 - - - -

Dítě vytřeštilo oči. Oněmělo. Stálo, jako přimrazené. Potom se otočilo, vrazilo hlavou do lidí, protlačilo se jimi a běželo, utíkalo, pádilo pryč. Domů. Padlo do peřin. Srdce mu příšerně bušilo. Začalo plakat. Nejdřív se fňukavě zalykalo bez slz, potom se rozkřičelo jako šílené. Řvalo, jako zvíře. Bylo zběsilé.  Uvědomilo si, že se dotýká jeho peřiny, že ji objímá, že pláče do ní. Z posledních sil se prohrabalo až dolů na svoji peřinku. Zakouslo se do polštáře, a zdálo se mu, že umře.

03.05.2014, 00:00:10   Publikoval Luciferkomentářů: 10