Noční příběh

rubrika: Povídání


Nacházím se zrovna v prostoru bez nápadu.

 

Lucifer


V tom prostoru se kymácím sem a tam, jako plyšový medvídek, koukám doleva, doprava, nahoru, dolů a nikde žádný nápad. A tak jsem zase vyhrabal jeden starší text. Někomu to bude možná připadat protivné, zamlžené, nepravdivé a nestravitelné, najdou se možná i jedinci, kteří budou tvrdit, že si ze čtenářů dělám prču. No možná je to tak a nebo jinak. Ani já už vlastně nevím, proč jsem to tenkrát napsal, ale faktem je, že žádný jiný nápad zrovna nemám angel


Stalo se to jednou v noci. Šel jsem po ulici a potkal jsem svůj příběh. Můj příběh šel opačným směrem - to dá rozum, kdyby šel se mnou, nikdy bych ho nepotkal - buď by byl přímo ve mně a já bych byl příběhem a příběh mnou, nebo by šel kousek přede mnou nebo kousek za mnou. Ale já ho potkal, takže vám snad musí být jasné, že šel proti mně. Když mě můj příběh míjel, usmál se na mě hřejivým pohledem, něco laskavého prohodil, už si nevzpomenu co, ale bylo to velmi příjemné, řekl mi: ahoj, a odkráčel někam dozadu, někam, kde jsem ještě před chvíli byl, ale už nejsem a za chvíli nebudu ani na místě, kde jsem ho potkal. A tak jsme se od sebe vzdalovali. Já a můj příběh. Vzhledem k tomu, že Země je kulatá, věřím, že ho zase jednou potkám.

 

Dobrou noc

 

PS: Teď mě napadá, že se asi budete ptát, proč si myslím, že příběh, který jsem potkal, je můj, a ne někoho jiného. Jak jsem poznal, že jde zrovna o ten můj příběh. Inu, odpověď není snadná. Není vyloučeno, že ten příběh byl i příběhem někoho dalšího. Nebráním se té myšlence - konečně proč bych se nemohl o svůj příběh podělit? A nebo proč by se něčí příběh nemohl stát i mým příběhem? Nejsem sobec, klidně se podělím. Když to bude příběh krásný, proč ho neprožít s někým, kdo bude milý, laskavý a příjemný - když to bude příběh ošklivý, proč ho nedarovat někomu, kdo mi leze na nervy, zadarmo a ještě mu třeba dát pár korun na večeři. Nebo mu k tomu příběhu přibalit oběd z naší závodky, plný lahodných glutamátů a roztomilých baktérií. Ale vraťme se k stěžejní otázce: Jak jsem poznal, že to byl můj příběh? Instinkt, vážení, instinkt. Vědecky se to zdůvodnit nedá, respektive ono by i dalo, ale to by bylo na dlouhé lokte. A teď už fakt dobrou.

 

PPS: Ještě mne napadá, že jsem vám vlastně nesdělil, o čem ten příběh byl kromě toho, že se na mne usmál, byl příjemný atd. Nezlobte se na mě, ale tuhle intimní informaci si nechám pro sebe. Nepatřím mezi exhibicionisty, kteří své příběhy vystavují na veřejnosti jako housky na krámě, točí o tom slaboduché filmy nebo ještě slabodušší reklamy, prodávají je na rohu jako prostituti, chlubí se s nimi před malými dětmi nebo babičkami, dědečkami, sousedy, mimozemšťany, miminami, mimoňami... zkrátka, já si ponechám svoje tajemství a vy si to svoje taky strčte někam.

 

Dobrou


komentářů: 1         



Komentáře (1)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

1
Zuzana (neregistrovaný) 15.09.2010, 00:32:25
Dedeckami si to taky muzou strcit nekam. ;)

«     1     »