Je první červencový víkend a mě to začíná táhnout někam ven, pryč z Matičky stověžaté, která mi sice přirostla k srdci a má mnoho neskutečně krásných míst, z nichž některá, jako třeba Vyšehrad, mi nejednou posloužila jako zdroj tajemné energie; jenže ti dvounozí tvorečkové, kteří se v ní hemží pod tíhou moderního konzumního sportu… Je třeba z mé milované Matičky občas vypadnout. Jestli tak učiním tenhle víkend, to je zatím, když to v pátek píšu, ve hvězdách, ale touha vypustit ze své duše ten přetlak je až téměř nesnesitelná.
Lucifer
Před šesti lety, téměř přesně bez jednoho měsíce, jsem o víkendu s jistým doprovodem vyrazil na Sečskou přehradu. Byl to krásný výlet a mě se podařilo svou duši nádherně vyvětrat. Rád plavu na poklidných vodních hladinách, na nichž mohu téměř buddhisticky meditovat v poloze na znak, ale ono vyvětrání mé mysli nebylo jenom dílem ulehnutí na volnou vodní hladinu; téhož si mohu koneckonců dopřát i na nedaleké Slapské přehradě v oblasti Nové Rabyně. Podnětů bylo více a dva z nich mě natolik zaujaly, že jsem krátce po této misi sepsal takový emocemi a téměř až poezií zhutnělý text, o nějž bych se s vámi tento první červencový víkend rád podělil. Na první podnět jsem upozornil již v perexu, tím druhým je zřícenina hradu Oheb, jež se tyčí nad dnešní Sečskou přehradou, a mezi jejímiž časem omletými zdmi obklopenými či přímo prorostlými vznešenými stromy jsem pocítil velmi zvláštní dotek odněkud z hlubin lidské existence.
Ještě dříve než na vás tento poměrně krátký smotek emocionálního doznívání mé tehdejší víkendové sečské výpravy vyklopím, musím vás upozornit, že je to pouze bezprostřední a náhlá imaginace, ne nějaké hluboce promyšlené zobecnění. Na běžném venkově to není nijak zvlášť jiné než ve velkých městech, natožpak v Praze. Někdy je to i horší. Jsou však místa, kterých se to netýká, a ta jsou povětšinou ukryta v ještě ne tolik zdevastované přírodě a v naší duši. No a teď už to mohu vypustit:
Když člověk vypadne na víkend z Prahy, nálada je hned jiná. Krajina česká je stále ještě přitažlivá a lidé v ní, lidé na venkově, jsou jako pohlazení. Jako ta krajina, jako ten víkend. Praha je žumpa – a bolestně se mi to říká, miluju toto město už nějakých dvacet let. Stačí pár kilometrů na sever, na jih, na západ, na východ, a náhle vám lidi připadají jako andělé. Těším se na víkend. Opustím svou milovanou Prahu, žumpu tu jedinou a v dědictví mi danou, širou tu žumpu, žumpu jedinou. Vstříc venkovu zamířím a těším se na ten okamžik, až potkám lidi. Ještě tam nějaký jsou… a mezi kořeny staletých stromů jistě najdu nějakou roztomilou zříceninu a na jejím cimbuří rozložím svůj tábor, napíšu báseň, sestřelím hvězdu, pohlédnu do bledé tváře měsíce, pozdravím mravence, vážky, sinice, upiju trochu vína z kalíšku poznání, ulovím hada, a kousek štěstí – tu mušku zlatou, a potom pod peřinou v pokoji neznámého hotýlku usnu jako pařez a řezat, řezat budu dřevo až do rána.
Nad Sečskou přehradou se tyčí stará zřícenina,
hrad Oheb z konce čtrnáctého století.
Pár hrubých kamenných zdí,
ohybů, bran a průčelí
prorostlých mohutnými stromy.
V propasti hladina klidná, čistá,
ve spleti kořenů bují staletí dávných mýtů.
A když už je hladina klidná...
05.07.2014, 00:01:00 Publikoval Luciferkomentářů: 9