Neviditelný čert

Docela nedávno v jednom komentáři Lucifer vyzýval velikého maďarského spisovatele (původně matematika a programátora): Vylez z mlází, Esterházy. Abyste měli představu, z koho si šéfredaktor Neviditelného čerta utahuje, vytáhla jsem z mlází nesmírně bohatého textu několik příkladů spisovatelovy osobitosti. Harmonia Caelestis je jakoby příběh autorova otce. Tatínek mnohokrát zemře v průběhu staleté historie slavného rodu Esterházy, několikrát je popraven, stále znovu a vždy za nevídaných okolností se seznamuje se svou budoucí ženou. Mezitím běží středoevropské dějiny, zvolna míjí současnost. Nemění se ale způsoby, jak se tatínek s maminkou milují – a to v úryvcích nenajdete, kvůli pokrytectví opisovače. Další si rádi vyhledáte, třeba ve Wikidézet.

Stella

Hrad postavený na strmé dolomitové skále sloužil našemu rodu od roku 1622 a tento hrad se Turkům nikdy(!) nepodařilo dobýt. Shora je pěkná vyhlídka na spoustu drobounkých nevolnických vesniček, za příznivého počasí dohlédne zdravé oko až do Šoproně. Proslulá je takzvaná turecká studna, hluboká 142 metry. Můj otec, který měl pověst člověka milujícího experimenty, srazil do té hloubky přehluboké moji mámu a měřil čas: když už byly na světě, tak stopkami, mistrovským dílem hodinářského mistra Victora Paillarda, a předtím jenom normálně počítal, jedna, dvě, tři, v odpovídajícím rytmu, dokud neuslyšel žbluňknutí, dělal to se slušnou přibližností. Géčko bral jako devět celých osmdesát jedna. Tak se moje máma seznámila s mým tátou. (Kapitola 150)

Svatba mého otce a matky připadla, náhodou, na den (a noc), kdy byl komunisty zatčen komunistický předák László Rajk. Rajk nebyl žádný sušinka, v jeho trupu byly ve srovnání s transmisními prvky v převaze fortifikační prvky se silnými stěnami (buk, dub, jilm, ořech atd.), když z něho chtěli Horthyho policajti těmi nejbrutálnějšími metodami vytlouci vše, co se obvykle při takových příležitostech vytlouká, držel jazyk hezky za zuby. Což pak mělo za následek, že když v procesu nazvaném podle něho jazyk za zuby hezky nedržel (ke všemu se přiznal), chápali to někteří z jeho soudruhů paradoxně, jako opravdový důkaz jeho viny, ačkoli původní obžalobu samozřejmě za pravdivou považovat nemohli, ale něco na tom všem přece muselo být, když tento do morku kostí čestný komunista začal mluvit, jinak řečeno, Rajkův vynikající charakter zdánlivě potvrzoval kazy objevené právě na tom jeho vynikajícím charakteru. Toto duchovně - logicko - eticko - estetické válení sudů je základním gestem každé společnosti, pro kterou je myšlenka (apod.) důležitější než člověk. Jen v hospodě je člověk nejvyšší hodnotou. Svatební oběd byl zahájen drůbežím extraktem, japonskými perličkami, v šálku, pokračoval dunajským jeseterem připraveným po bretaňsku, novomanželé dostali i vynikající srnčí na víně se zadělávanou jarní zeleninou, krmenou štýrskou slípku, pečenou na rožni, míchaný francouzský kompot, roh hojnosti se zmrzlinovými květy a čajovým pečivem, sýr, ovoce, černou kávu a oběd se zapíjel kamenolomským pivem, pannonhalmským bílým vínem, červeným vínem Chateau Hungaria a šampaňským Louis Francois Transsylvania. (Kapitola 177)

Můj otec - jako člověk - když se líbá, teď ovšem úplně nezávisle na tom, jestli je to císař Leopold, nebo János Kádár, zaměstnává třicet devět (kusů) svých svalů a spálí tím sto padesát kalorií. Pokud není zamilovaný. Jestliže je zamilovaný, no to byste, panečku, čubrněli! (Kapitola 171)

Můj otec si zamiloval kvantovou mechaniku. Maminka zuřila, zrudla, zhubla, ztloustla a záměrně práskala věcmi. Tatínek začal nosit na krku barevné hedvábné šátky, přičemž metody vázání šátků zkoumal u anglických playboyů. Trávil před zrcadlem dlouhé hodiny, delší než v celém svém dřívějším životě. Denně žádal novou košili, nové ponožky, nové spodky, ani tyto věci ho dosud příliš netrápily, a koupil si několikery nové trenky. Maminku v jednom kuse sekýroval se žehlením. To už přestává všecko. Mračila se maminka. Tatínek ji svatouškovsky políbil na čelo. Neuměli spolu ani mluvit, ani mlčet. Můj otec přišel na to, že na rozdíl od newtonovské mechaniky zákony kvantové mechaniky v principu nevylučují, aby se stůl v našem pokoji (a na něm Hermes Baby, tatínkův psací stroj) najednou bez jakéhokoli přispění vznesl do vzduchu. Umístění každé částice stolu je totiž náhodné, a tak se teoreticky může přihodit, že v určitém okamžiku se všechny ocitnou ve výši, což, hopsasa, celý stůl zvedne. Ale více síly, přesněji řečeno, námahy, není třeba ani k tomu, aby se tentýž stůl v momentě přeorganizoval a stal se řekněme ptákem Nohem, nebo řekněme Einsteinem, jeho reinkarnací, pakliže, tatínek se sladce usmíval, jako mladý kaplan a současně s tím překrásným řečnickým výkonem, obsahujícím nevyvratitelné důkazy, předčil skupinu mladíků sotva mladších, než byl o sám, o existenci Boha, pokud k tomu obsahuje dostatečné množství částic. Existuješ ty. Jestli se stůl stane mnou nebo se promění ve mně nebo jak? Ty jsi už z výrobního pásu sjel jako blbec, pravila maminka. Kaplanem ďábelská řeč neotřásla. Má milá, teoreticky tomu opravdu nic nebrání… (Kapitola 183)

K velikánské maminčině lítosti, že stejně se s tím nedá nic dělat, je na tatínkově povaze patrná dualita, jednou se chová jako částice, jindy jako vlnění. To druhé dokázal už za Napoleona jistý Thomas Young, který byl sice lékař, ale zajímala ho zářivá povaha mého tatínka. Do neprůhledného stínítka vyřízl dvě paralelní štěrbiny, které byly dost blízko u sebe, na tyto štěrbiny nechal tatínka dopadnout a tatínka, který štěrbinami prošel, zachytil druhým stínítkem. To bylo smíchu! Dva všeobecně vážení pánové! Kníže nebo churavějící pes, co? Tatínek ovšem dělal hned typický interferenční obrazec, což se dalo svést na to, že je prostě unaven, že má vrozený sklon k melancholii, nebo že Napoleon je čím dál tím více při chuti. Ano, na té otázce rajtovala hlavně moje matka, ale opravdu se naléhavě vtírala: Kde je tatínek v okamžiku, kdy se nám nedaří ho detekovat jako částici. Bohužel, tato otázka, ať už se vtírá sebenaléhavěji, nemá smysl. Rádi bychom o tom místě mluvili, ale není takového místa, žádné takové kde se nevyskytuje. Nikdo samozřejmě netvrdí, že můj tatínek nikde není. Protože když tatínka vidíme, nebo si vezměme konkrétně mámu, když ho moje máma tu či onde vidí, v krčmě, na poli bitevním, na loži, tak tam také je, hází do sebe štamprlata, prohání psy pohanské, chrápe, jako když pilou řeže… Neboli: věc (můj tatínek) se má každou chvíli jinak. Poslední slovo není vyřčeno, neboť není posledního slova. Když tatínek zemřel, toto byla jeho poslední slova: Mehr částic. Nebo vlnění. Na ja. (Kapitola 184)

Můj otec ukázal s použitím prostředků samotné logiky - tatínkova věta, 1931, - že v žádném daném systému nelze vyvodit všechny pravdy, které se dají v rámci systému formulovat. Maminka se ošívala, no pár by se jich snad vyvodit mohlo. Můj otec se rozzuřil, řka: Co to povídáš?!, čistá racionalita, hulákal, nejenže není, ona ani nemůže být jednoznačně definovaná. Hlasitě funěl. Jestliže mi neřekneš, jak chápeš pojem racionalita, ukážu ti hru, ve které nás ta racionalita pěkně doběhne. Je ti to jasné? Maminka sotva znatelně pokrčila rameny. Neboli když budeme hrát racionálně, všichni prohrajeme, prohraješ ty i já, a přitom, kdybychom hráli podle jiné racionality, mohli bychom všichni, ty i já, vyhrát. S tebou je ta potíž, pokyvovala hlavou matka, že si myslíš, že život je hra. Tatínek se uraženě nafoukl. Taky že jo. Hra. V nejlepším případě. Potom sklopil hlavu, ale chápu, že to je pro tebe velký otřes, lásko moje. Jistě musí uplynout několik desetiletí, než dokážeš svoje principiální limity nést hrdě, se vztyčenou hlavou. Moje matka zrudla, teda Matějíčku, já myslela, že i drzost má svoje hranice! (Kapitola 188)

Sociální psychologové - teorie plus zkušenost - odedávna vědí, že ke vzniku vzájemné důvěry a intimity je často nezbytná ošklivá hádka, nějaký nepříjemný konflikt. Můj otec také začal Little Johnovi věřit až poté, co se do krve poprali. Moje matka se zpočátku tomuto poznání ochotně přizpůsobovala, mlátila tatínka jako žito, ale později už ji to unavovalo a raději pohladila otce po tváři. Matějíčku, na ten krátký čas, co nám zbývá, už nechme všech hádek, holoubku můj. To se radši vykašleme na intimitu. Ale tou dobou se můj otec dokázal v jednom okamžiku soustředit už jen na jednu věc, kterou v tom případě byly podmínky vytvoření harmonie, takže mamince bez milosti hned jednu ubalil, odvolávaje se na Zkrocení zlé ženy. Petruchio sázku vyhrál, že jo, no bodejť by taky ne, nediv se… Mámě crčela krev z nosu. (Kapitola 188)

Můj otec se k nerozeznání podobá Dianě, jen promluvit (později ale promluvil). No a proto si ho anglická královská dynastie najala za dubléra (přesněji řečeno, najala si eseróčko a to s.r.o. pověřilo plněním úkolu tatínka), což znamená, že někdy musel princeznu na jejích programech zastupovat. Nyní se této pozice, této velké pocty vzdal. Být Dianou bylo k zešílení, roznemohl jsem se z toho. Princeznou, která měla povinnost ho napodobovat, se ztotožnil do té míry, že trpěl toutéž depresí a zápasil s týmiž problémy v manželství, ba co víc, i s poruchami životosprávy, jako svého času sama princezna. Po čase i jeho manželství mělo na kahánku, neboť moje matka se nedokázala smířit s tím, že tatínek žije dvojím životem. Snad nedělal Dí dabléra i při všeobecně známých Díiných dobrodružstvích? A teďka, co si budeme povídat… toť dublérům je souzeno. (Kapitola 218)

Švédský král vyslal k Valdštejnovi posly, proto byl můj otec celý víkend pryč, ztrácel čas zbytečnostma. Ale v pondělí hned utíkal domů k mamince - v kolikátým to vlastně bylo? - tak šestnáct set a něco - a jak se říká, ještě skoro ani lyže si nesundal, a už ve dveřích začal obšírně, s potutelnými úsměvy a hromadou okolků, vykládat, že problém tkví v tom, že se furt nedokáže rozhodnout, ačkoli by asi mohl a měl, jestli má moji mámu rád, nebo je do ní zamilován, dosud totiž připadalo mu zcela samozřejmé, že ji má rád, což není věc ani trochu bezvýznamná, rád míti, to nevzniká tak, že se z milovati vypotřebuje vášeň a na dně vztahu zůstane láska neerotického charakteru jako nějaká sedlina, vůbec ne, ale poslední dobou si musí někdy velice povzdechnout, teď v Praze například taky, švédští poslové měli keců až na půdu, nikdo je neposlouchal, Valdštejn to opravdu začal hodně přehánět, ten chlap si snad myslí, že je císař, což je sice skoro pravda, ale takovému Habsburkovi to skoro už stačí, do takového skora už se pevně postaví a necouvne, a to je to, co Valdštejn neví, neví, že čas stojí na císařově straně, čas stojí pokaždé jenom tam, přičemž jemu tesknilo srdce po mé mámě… (Kapitola 192)

Můj otec byl spjat s Bohem pevným poutem přátelství. Jednou se ocitl ve velikých potížích (můj otec). Zkoušel se mužně, zkoušel takříkajíc sám sebe za vlasy vytáhnout z oné tmavé jámy, ve kterou se náhle proměnil jeho život, ale nic mu to nebylo platné a věc se později nějak vyřešila. Mezitím uplynulo něco času. (Co je Bůh bez Člověka? Absolutní forma absolutní nudy. Co je Člověk bez Boha? Čisté šílenství zjevující se v přestrojení za nevinnost.) A náhle si vzpomněl na svého přítele. Pane, tys byl vždy při mně, dobře jsem to věděl, ohlédl jsem se a uviděl naše stopy, všechny čtyři. A teď nebo předtím, když jsem byl zavalen nebo jsem zavalen potížemi, vlastně ani nevím, proč nejsi při mně? Ohlédl jsem se a uviděl jen dvě stopy. To říkáš správně, synu. Je to proto, že jsem tě nesl v náručí. (Kapitola 131)

Můj otec v 18. století zabil náboženství, v 19. století Boha a ve 20. století člověka. (Kapitola 132)

Zdroj: Esterházy, Péter – Harmonia Caelestis, Academia, Praha 2013 (Přeložil Rudolf Svoboda)

12.07.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 25