Péter Esterházy: Harmonia Caelestis

rubrika: Povídání


Docela nedávno v jednom komentáři Lucifer vyzýval velikého maďarského spisovatele (původně matematika a programátora): Vylez z mlází, Esterházy. Abyste měli představu, z koho si šéfredaktor Neviditelného čerta utahuje, vytáhla jsem z mlází nesmírně bohatého textu několik příkladů spisovatelovy osobitosti. Harmonia Caelestis je jakoby příběh autorova otce. Tatínek mnohokrát zemře v průběhu staleté historie slavného rodu Esterházy, několikrát je popraven, stále znovu a vždy za nevídaných okolností se seznamuje se svou budoucí ženou. Mezitím běží středoevropské dějiny, zvolna míjí současnost. Nemění se ale způsoby, jak se tatínek s maminkou milují – a to v úryvcích nenajdete, kvůli pokrytectví opisovače. Další si rádi vyhledáte, třeba ve Wikidézet.

 

Stella


Hrad postavený na strmé dolomitové skále sloužil našemu rodu od roku 1622 a tento hrad se Turkům nikdy(!) nepodařilo dobýt. Shora je pěkná vyhlídka na spoustu drobounkých nevolnických vesniček, za příznivého počasí dohlédne zdravé oko až do Šoproně. Proslulá je takzvaná turecká studna, hluboká 142 metry. Můj otec, který měl pověst člověka milujícího experimenty, srazil do té hloubky přehluboké moji mámu a měřil čas: když už byly na světě, tak stopkami, mistrovským dílem hodinářského mistra Victora Paillarda, a předtím jenom normálně počítal, jedna, dvě, tři, v odpovídajícím rytmu, dokud neuslyšel žbluňknutí, dělal to se slušnou přibližností. Géčko bral jako devět celých osmdesát jedna. Tak se moje máma seznámila s mým tátou. (Kapitola 150)

 

Svatba mého otce a matky připadla, náhodou, na den (a noc), kdy byl komunisty zatčen komunistický předák László Rajk. Rajk nebyl žádný sušinka, v jeho trupu byly ve srovnání s transmisními prvky v převaze fortifikační prvky se silnými stěnami (buk, dub, jilm, ořech atd.), když z něho chtěli Horthyho policajti těmi nejbrutálnějšími metodami vytlouci vše, co se obvykle při takových příležitostech vytlouká, držel jazyk hezky za zuby. Což pak mělo za následek, že když v procesu nazvaném podle něho jazyk za zuby hezky nedržel (ke všemu se přiznal), chápali to někteří z jeho soudruhů paradoxně, jako opravdový důkaz jeho viny, ačkoli původní obžalobu samozřejmě za pravdivou považovat nemohli, ale něco na tom všem přece muselo být, když tento do morku kostí čestný komunista začal mluvit, jinak řečeno, Rajkův vynikající charakter zdánlivě potvrzoval kazy objevené právě na tom jeho vynikajícím charakteru. Toto duchovně - logicko - eticko - estetické válení sudů je základním gestem každé společnosti, pro kterou je myšlenka (apod.) důležitější než člověk. Jen v hospodě je člověk nejvyšší hodnotou. Svatební oběd byl zahájen drůbežím extraktem, japonskými perličkami, v šálku, pokračoval dunajským jeseterem připraveným po bretaňsku, novomanželé dostali i vynikající srnčí na víně se zadělávanou jarní zeleninou, krmenou štýrskou slípku, pečenou na rožni, míchaný francouzský kompot, roh hojnosti se zmrzlinovými květy a čajovým pečivem, sýr, ovoce, černou kávu a oběd se zapíjel kamenolomským pivem, pannonhalmským bílým vínem, červeným vínem Chateau Hungaria a šampaňským Louis Francois Transsylvania. (Kapitola 177)

 

Můj otec - jako člověk - když se líbá, teď ovšem úplně nezávisle na tom, jestli je to císař Leopold, nebo János Kádár, zaměstnává třicet devět (kusů) svých svalů a spálí tím sto padesát kalorií. Pokud není zamilovaný. Jestliže je zamilovaný, no to byste, panečku, čubrněli! (Kapitola 171)

 

Můj otec si zamiloval kvantovou mechaniku. Maminka zuřila, zrudla, zhubla, ztloustla a záměrně práskala věcmi. Tatínek začal nosit na krku barevné hedvábné šátky, přičemž metody vázání šátků zkoumal u anglických playboyů. Trávil před zrcadlem dlouhé hodiny, delší než v celém svém dřívějším životě. Denně žádal novou košili, nové ponožky, nové spodky, ani tyto věci ho dosud příliš netrápily, a koupil si několikery nové trenky. Maminku v jednom kuse sekýroval se žehlením. To už přestává všecko. Mračila se maminka. Tatínek ji svatouškovsky políbil na čelo. Neuměli spolu ani mluvit, ani mlčet. Můj otec přišel na to, že na rozdíl od newtonovské mechaniky zákony kvantové mechaniky v principu nevylučují, aby se stůl v našem pokoji (a na něm Hermes Baby, tatínkův psací stroj) najednou bez jakéhokoli přispění vznesl do vzduchu. Umístění každé částice stolu je totiž náhodné, a tak se teoreticky může přihodit, že v určitém okamžiku se všechny ocitnou ve výši, což, hopsasa, celý stůl zvedne. Ale více síly, přesněji řečeno, námahy, není třeba ani k tomu, aby se tentýž stůl v momentě přeorganizoval a stal se řekněme ptákem Nohem, nebo řekněme Einsteinem, jeho reinkarnací, pakliže, tatínek se sladce usmíval, jako mladý kaplan a současně s tím překrásným řečnickým výkonem, obsahujícím nevyvratitelné důkazy, předčil skupinu mladíků sotva mladších, než byl o sám, o existenci Boha, pokud k tomu obsahuje dostatečné množství částic. Existuješ ty. Jestli se stůl stane mnou nebo se promění ve mně nebo jak? Ty jsi už z výrobního pásu sjel jako blbec, pravila maminka. Kaplanem ďábelská řeč neotřásla. Má milá, teoreticky tomu opravdu nic nebrání… (Kapitola 183)

 

K velikánské maminčině lítosti, že stejně se s tím nedá nic dělat, je na tatínkově povaze patrná dualita, jednou se chová jako částice, jindy jako vlnění. To druhé dokázal už za Napoleona jistý Thomas Young, který byl sice lékař, ale zajímala ho zářivá povaha mého tatínka. Do neprůhledného stínítka vyřízl dvě paralelní štěrbiny, které byly dost blízko u sebe, na tyto štěrbiny nechal tatínka dopadnout a tatínka, který štěrbinami prošel, zachytil druhým stínítkem. To bylo smíchu! Dva všeobecně vážení pánové! Kníže nebo churavějící pes, co? Tatínek ovšem dělal hned typický interferenční obrazec, což se dalo svést na to, že je prostě unaven, že má vrozený sklon k melancholii, nebo že Napoleon je čím dál tím více při chuti. Ano, na té otázce rajtovala hlavně moje matka, ale opravdu se naléhavě vtírala: Kde je tatínek v okamžiku, kdy se nám nedaří ho detekovat jako částici. Bohužel, tato otázka, ať už se vtírá sebenaléhavěji, nemá smysl. Rádi bychom o tom místě mluvili, ale není takového místa, žádné takové kde se nevyskytuje. Nikdo samozřejmě netvrdí, že můj tatínek nikde není. Protože když tatínka vidíme, nebo si vezměme konkrétně mámu, když ho moje máma tu či onde vidí, v krčmě, na poli bitevním, na loži, tak tam také je, hází do sebe štamprlata, prohání psy pohanské, chrápe, jako když pilou řeže… Neboli: věc (můj tatínek) se má každou chvíli jinak. Poslední slovo není vyřčeno, neboť není posledního slova. Když tatínek zemřel, toto byla jeho poslední slova: Mehr částic. Nebo vlnění. Na ja. (Kapitola 184)

 

Můj otec ukázal s použitím prostředků samotné logiky - tatínkova věta, 1931, - že v žádném daném systému nelze vyvodit všechny pravdy, které se dají v rámci systému formulovat. Maminka se ošívala, no pár by se jich snad vyvodit mohlo. Můj otec se rozzuřil, řka: Co to povídáš?!, čistá racionalita, hulákal, nejenže není, ona ani nemůže být jednoznačně definovaná. Hlasitě funěl. Jestliže mi neřekneš, jak chápeš pojem racionalita, ukážu ti hru, ve které nás ta racionalita pěkně doběhne. Je ti to jasné? Maminka sotva znatelně pokrčila rameny. Neboli když budeme hrát racionálně, všichni prohrajeme, prohraješ ty i já, a přitom, kdybychom hráli podle jiné racionality, mohli bychom všichni, ty i já, vyhrát. S tebou je ta potíž, pokyvovala hlavou matka, že si myslíš, že život je hra. Tatínek se uraženě nafoukl. Taky že jo. Hra. V nejlepším případě. Potom sklopil hlavu, ale chápu, že to je pro tebe velký otřes, lásko moje. Jistě musí uplynout několik desetiletí, než dokážeš svoje principiální limity nést hrdě, se vztyčenou hlavou. Moje matka zrudla, teda Matějíčku, já myslela, že i drzost má svoje hranice! (Kapitola 188)

 

Sociální psychologové - teorie plus zkušenost - odedávna vědí, že ke vzniku vzájemné důvěry a intimity je často nezbytná ošklivá hádka, nějaký nepříjemný konflikt. Můj otec také začal Little Johnovi věřit až poté, co se do krve poprali. Moje matka se zpočátku tomuto poznání ochotně přizpůsobovala, mlátila tatínka jako žito, ale později už ji to unavovalo a raději pohladila otce po tváři. Matějíčku, na ten krátký čas, co nám zbývá, už nechme všech hádek, holoubku můj. To se radši vykašleme na intimitu. Ale tou dobou se můj otec dokázal v jednom okamžiku soustředit už jen na jednu věc, kterou v tom případě byly podmínky vytvoření harmonie, takže mamince bez milosti hned jednu ubalil, odvolávaje se na Zkrocení zlé ženy. Petruchio sázku vyhrál, že jo, no bodejť by taky ne, nediv se… Mámě crčela krev z nosu. (Kapitola 188)

 

Můj otec se k nerozeznání podobá Dianě, jen promluvit (později ale promluvil). No a proto si ho anglická královská dynastie najala za dubléra (přesněji řečeno, najala si eseróčko a to s.r.o. pověřilo plněním úkolu tatínka), což znamená, že někdy musel princeznu na jejích programech zastupovat. Nyní se této pozice, této velké pocty vzdal. Být Dianou bylo k zešílení, roznemohl jsem se z toho. Princeznou, která měla povinnost ho napodobovat, se ztotožnil do té míry, že trpěl toutéž depresí a zápasil s týmiž problémy v manželství, ba co víc, i s poruchami životosprávy, jako svého času sama princezna. Po čase i jeho manželství mělo na kahánku, neboť moje matka se nedokázala smířit s tím, že tatínek žije dvojím životem. Snad nedělal Dí dabléra i při všeobecně známých Díiných dobrodružstvích? A teďka, co si budeme povídat… toť dublérům je souzeno. (Kapitola 218)

 

Švédský král vyslal k Valdštejnovi posly, proto byl můj otec celý víkend pryč, ztrácel čas zbytečnostma. Ale v pondělí hned utíkal domů k mamince - v kolikátým to vlastně bylo? - tak šestnáct set a něco - a jak se říká, ještě skoro ani lyže si nesundal, a už ve dveřích začal obšírně, s potutelnými úsměvy a hromadou okolků, vykládat, že problém tkví v tom, že se furt nedokáže rozhodnout, ačkoli by asi mohl a měl, jestli má moji mámu rád, nebo je do ní zamilován, dosud totiž připadalo mu zcela samozřejmé, že ji má rád, což není věc ani trochu bezvýznamná, rád míti, to nevzniká tak, že se z milovati vypotřebuje vášeň a na dně vztahu zůstane láska neerotického charakteru jako nějaká sedlina, vůbec ne, ale poslední dobou si musí někdy velice povzdechnout, teď v Praze například taky, švédští poslové měli keců až na půdu, nikdo je neposlouchal, Valdštejn to opravdu začal hodně přehánět, ten chlap si snad myslí, že je císař, což je sice skoro pravda, ale takovému Habsburkovi to skoro už stačí, do takového skora už se pevně postaví a necouvne, a to je to, co Valdštejn neví, neví, že čas stojí na císařově straně, čas stojí pokaždé jenom tam, přičemž jemu tesknilo srdce po mé mámě… (Kapitola 192)

 

Můj otec byl spjat s Bohem pevným poutem přátelství. Jednou se ocitl ve velikých potížích (můj otec). Zkoušel se mužně, zkoušel takříkajíc sám sebe za vlasy vytáhnout z oné tmavé jámy, ve kterou se náhle proměnil jeho život, ale nic mu to nebylo platné a věc se později nějak vyřešila. Mezitím uplynulo něco času. (Co je Bůh bez Člověka? Absolutní forma absolutní nudy. Co je Člověk bez Boha? Čisté šílenství zjevující se v přestrojení za nevinnost.) A náhle si vzpomněl na svého přítele. Pane, tys byl vždy při mně, dobře jsem to věděl, ohlédl jsem se a uviděl naše stopy, všechny čtyři. A teď nebo předtím, když jsem byl zavalen nebo jsem zavalen potížemi, vlastně ani nevím, proč nejsi při mně? Ohlédl jsem se a uviděl jen dvě stopy. To říkáš správně, synu. Je to proto, že jsem tě nesl v náručí. (Kapitola 131)

 

Můj otec v 18. století zabil náboženství, v 19. století Boha a ve 20. století člověka. (Kapitola 132)

 

Zdroj: Esterházy, Péter – Harmonia Caelestis, Academia, Praha 2013 (Přeložil Rudolf Svoboda)


komentářů: 25         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
25
Stella 16.07.2014, 15:53:35
Astro, k úvodu: tomu se myslím říká přitažlivost. S vyplazeným jazykem

Janáček hodně mluví. Vím,že záměrně. Kdyby byl z jiného kraje, to by jeho hudba zněla sakra jinak. Osobně jsem slyšela ho nejvíc vychvalovat ve Francii. Ne doma. Máš pravdu s tou vášnivostí.
Mně se poslední dobou líbí Dvořák - průzračný.

S Janáčkem a vzpomínkami se Jáchymov určitě dal lépe snést...

Astra
24
Astra 16.07.2014, 11:26:39
K Janáčkovi...
Moje první opravdová láska se jmenovala Emil, studoval konzervatoř a na klavír hrál jako bůh. Naučil mě poslouchat hudbu, porozumět jí a mít ji ráda. Několikrát jsme si předplatili koncerty ve Smetance a absolvovali tak ročníky nádherných zim. Vždycky jsme si kupovali první řadu, abychom byli nejblíž všem těm smyčcům a jednu se stalo, že nas nás málem spadnul Václav Smetáček. Dobře to dopadlo, ale od toho večera měl vždycky kolem sebe ohrádku. Usmívající se

Mám od té doby pár vybraných klasiků, které upřednostňuju, některé konkrétní věty ze symfonií... pokaždé, když je slyším, vracím se zpátky o desítky let do chvil mládí. Janáček se tenkrát moc nenosil, aspoň nepamatuju...to až později v životě se mi dostaly do ruky verše k Zápisníku zmizelého. Když jsem potom to dílo poslouchala s textem v ruce, začaly se mi najednu vynořovat obrazy a pochopila jsem způsob Janáčkovy hudby. Ještě dnes bych možná dokázala zazpívat některé pasáže Janíčka a cigánky. Je to nádherná a vášnivá hudba. S vyplazeným jazykem Emila bohužel po pár letech zašili do Jáchymova, byl to skaut - a to se tenkrát nesmělo. Tam klavír neměli, byly tam jen sbíječky a záření

Stella
23
Stella 16.07.2014, 10:15:40
K 21. Dávno jsem se tak nezasmála! Neuvěřitelné.

Umění. Nikdo není prorokem. Kafku znalo před válkou nemnoho lidí. Jeho dnešní kult mi vadí. Chci říci, že nebyl sám, kdo vytušil, jak to bude dál atd..
Janáček... My jsme v hudbě opravdu málo vzdělaní - nevíme, jak a co v ní hledat - mluvím za sebe. Takže pro mne potom platí jen: líbí - nelíbí. Navíc se k vážné hudbě dlouho zraje.

Jak jsem se tak díky náhle získanému času vrhla před rokem na hromady naučných a skoro naučných knih, zjistila jsem, jak obrovské množství autorů jen opisuje, sem tam přizdobí, historku přidá - původního je velice málo. O kvantech strašného balastu nemluvě. Nejlépe se prodává předžvýkaná a instantní filozofie a psychologie.

V divadle atd. platí,že musí být něčím poutavé (i kdyby tragickým osudem - ale osudem) nebo zábavné. Nebo podívaná. To chci já,olysalá opice.

22 Pro Stellu:
Starý kocour (neregistrovaný) 16.07.2014, 09:31:04
Ještě k "vysokému umění": Pochopitelně, nemluvím tady o momentálním nepochopení "davu". To se stává - a dokonce je to selektivní. Vzpomeňte třeba na (ne)přijetí Bizetovy Carmen. Nebo na Janáčka, ať nechodím tak daleko. Janáček - u nás často poloprázdné (a to jsem optimista!) sály - jinde ve světě natřískáno. Snobství? Mrkající
===
Ono je to složité téma. Jsou některá umění, která se dají "dávat do šuplíku" a doufat, že někdy, po autorově smrti, to "svět ocení". Ale jsou jiné druhy, které se sice do pomyslného šuplíku dneska dávat dají taky, ale jen jako otisk, neplnohodnotná konzerva. Zpěv, tanec, herectví...
A i když dílo dobře uložíte, nikdy nevíte, kam se bude ubírat vkus publika za dvacet, padesát nebo stopadesát let. O vkusu za tisíc let nemluvě. Úžasný
===
Co tím chci říct: Umění je jen to, co za umění považuje ta citlivější, přemýšlivější část lidstva. Zásadně nevěřím "inteklektuální věrchšce" tam jsem (protože znám obě "strany sporu" už našel tolik osobních aniomozit a spodních proudů, že většinu kritik považuji za intelektuální cvičení - a ještě často účelové, zaplacené. Je mi to líto, nejsem "intoš", ale přesto mám oči, uši (a snad) i mozek.
===
Filosofie (Je to vůbec umění? Věda?) zase závisí na aktuální společenské atmosféře, která "vhodné" filosofy z historie tu vyzdvihuje, tu zatracuje - podle momentální potřeby. Ono toho už bylo "nafilosofováno" tolik, že stačí sáhnout dostatečně hluboko do archivu a vždy najdete nějaký výrok, citát, který na váš případ sedí jako ulitý. To ovšem neznamená, že dávno mrtvý filosof takové "užití díla" předvídal.
A to se raději nezmiňuji o paralelnosti myšlenek, epigonství a opakování.
===
Umělec bez publika tedy není žádný umělec, protože jen publikum může potvrdit, že něco umí lépe než jiní, "neumělci". Sám si ani s pomocí podplacených hodnotitelů titul UMĚLEC udělit nemůže.
A že publiku bývá povrchní a poplatné době? Jistě. Takoví jsme my, olysalí opičáci. Mlčící

21
Anna Kopecký (neregistrovaný) 15.07.2014, 21:45:16
Ke vztahu k historii mám tuhle šílenost:
https://scontent-b-ams.xx.fbcdn.net/hphotos-xfp1/t1.0-9/10474858_809804089030396_428046559805416251_n.jpg

20
Anna Kopecký (neregistrovaný) 15.07.2014, 21:36:01
Referendum nemusí být oblíbené čtivo. Je to důležitá součást spektra názorů. Já čtu všechno odpravadoleva, pak si dělám vlastní výcuc.

Co se týče umění s velkým U anebo vůbec lidí nadměrně tvořivých ve všech odvětvích lidského konání... myslím, že je jich nutně potřeba a vím, že to v životě nemají vůbec lehké, jsou úplně mimo hlavní proud a jejich myšlenky nebo výtvory přijdou samozřejmé až jejich potomkům za dvě tři čtyři generace. Ve své době tihle lidé jaksi ruší. Mainstream nemá výjimečnost v oblibě. Aj Sokratovi dal vypít jed.

Stella
19
Stella 15.07.2014, 20:53:13
K 17. Lucifere, polekal jste mě! Mrkající Ale je fakt, že tak dlouhých hesel je na Wikipedii málo! Však co - dát dech a šlus. Konec podřimování.

St. Kocoure, babička z vás udělala vyrovnaného člověka. Maminka asi chtěla být právě Umělkyní, dříve to tak s dětmi chodilo... Vadí vám snobství, ale v umění není nikdo prorokem. Dílo těch osamocených někde v oblacích může být po letech přijímáno masově.
Polky na sebe skutečně dbaly vždycky mnohem víc než my. Poláci mají spoustu prostoru i únikovou cestu - na moře. Myslím, že ta stísněnost naší krajiny dělá taky svoje. Rodiče vyrostli v Polsku a celý život rádi vzpomínali na tamní svobodu a velkorysost.

18 K "národní povaze":
Starý kocour (neregistrovaný) 15.07.2014, 18:16:34
Poláci v sobě mají jednak (národní) čest (honor), kterýžto úkaz se u Čechů objevuje jen zřídka a taky víru v nesmrtelnost otčiny, Polska. Což, nahlíženo z jihu, z Kotlinky, vypadá jako haurovství. Tam, kde se Čech chytře stáhne a splyne, jde Polák do boje - který ovšem často prohraje a pak jsou tam na severu další hroby. Ale šel a bil se. Nemusí se hrbit. (Čech ale přežil). Mlčící
===
A Polky? Když jdou ven, tak se VŽDY upraví. I kdyby to mělo být naposledy.
Jedna moje babička byl Polka. Hodnějšího člověka jsem ještě za víc než kopu let nepotkal. A už asi nepotkám. Hluboce věřila v Boha - jediná v celé rodině. Ale svou víru nikomu nevnucovala. Do svých pěti let jsem ji považoval za svou maminku - žil jsem u ní. Pak se ukázalo, že moje skutečná maminka je ta voňavá teta , co se občas na mě přijela podívat a dovezla mi hračky. Neměla tehdy čas, \"dělala kariéru\" - a stejně se jí to moc nepovedlo. Byla na to příliš tvrdohlavá a hrdá. Ale taky byla hodná a obětavá - i když ne tím pokorným způsobem jako babča.
To jen na vysvětlení, proč se někdy projevuji jako mimoň.
===
Ke kritice Gotlandu:
Já tu Mikuláškovu inscenaci viděl naprosto JINAK než pan kritik. Szczygiełovi se ta ostravská moc líbila. (Pražskou jsem neviděl a s Szczygiełem o ní nemluvil.)
Ale ten jiný názor bude dán tím, že opravdu nejsem intelektuál. Ať dělám to nebo ono, vždy pracuji s emocemi posluchačů, diváků. \"Tvořím\" jen velmi zřídka - jsem jen takový \"poučený slouha umělců\".
A upřímně říkám: Umění, Literaturu, Malířství, Hudbu, Divadlo a Tanec nesnáším. (S verzálkami na začátku.) Tohle vše nejsou věci pro vyvolené. Tvořit pro ně (a jen pro ně) je naprosto špatně, stejně jako je nesmyslné počínání např. \"Evy a Vaška\". (To ovšem, na rozdíl od výše uvedeného, oba pěvce velmi dobře uživí. Jejich vila v Kotvardovicích je opravdu výstavná.)
Eskalace kvality tvorby by skončila tím, že opravdu vysoké UMĚNÍ pochopí jen jeho TVŮRCE.
(Což se, bohužel, občas stává. Smutný je pohled na takové umělce a literáty. Jak stojí na vrcholu, sami, nepochopení...)

A Referendum není můj oblíbený web. Mrkající

Lucifer
17
Lucifer * 15.07.2014, 16:51:08
Podřimují, a "někdy stačí dát jen dech":

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ordinace_v_růžové_zahradě

V uvozovkách je název znělky, viz pravý sloupec v odkazu.

Stella
16
Stella 15.07.2014, 16:38:06
Já mám dojem, že u nás převažuje takový zvláštní stud za city, za velké a jednoznačné zvlášť. Co by tomu řekli lidi, je mi to trapný... Pořád nás tlačí pavlač. Nemyslím, že by si někdo tu zbabělost vůbec připouštěl! Prostě o tom většina lidí vůbec nepřemýšlí. (Ale i to má svoje důvody. Kromě historických - jsme zgottovaní.)
Co ale je neomluvitelné, je to, že se ta velká témata v českém filmu objevují zřídka. Když ne umělec - tak kdo už? Podřimují?




15
Anna Kopecký (neregistrovaný) 15.07.2014, 11:51:58
Nevím, Stello, jestli hledají, ale určitě to tu se svým naturelem (příslušníka velkého státu) vidí jinak.
Vypořádávají se za nás (za české tvůrce) s minulostí, dík patří Agnieszce Holland (Hořící keř). Jako bychom si minulost, v tomto případě Jana Palacha a zbabělý strach, který po jeho činu zavládl, neměli/nechtěli připomínat. (Ze studu?)
Apropó knížku Olgy Tokarczuk Svůj vůz i pluh... plánuje stejná režisérka zfilmovat, točit se bude v místech, kde se román odehrává, na česko-polské hranici.

Stella
14
Stella 15.07.2014, 10:10:01
Ano, o Olze jsme si tady už povídali, bude to pomalu rok... I ona, jako Szc., zřejmě trochu u nás hledají, co jim chybí doma - jinak se stydím, že si nás tak idealizují. Ale ještě o jednom polském pánovi, který o nás psal, bylo něco minulý týden v novinách. Vidí nás naopak hodně kriticky. Skleróza mi nedovolí napsat jméno.
Spojit to lepší z Poláků s tím lepším z Čechů, to by bylo hezké. Jsou Češi Lechovým unaveným bratrem bez patosu? Ale prý geny a biologové o našem příbuzenství říkají něco jiného.
Díky, Anno i St. Kocoure, za inspiraci. Převést takovou knihu na jeviště - to bývá kus pořádné práce. (Gotland - hříčka, viz Švédsko - já vím, že víte, tak už jdu do kuchyňské reality.)

13
Anna Kopecký (neregistrovaný) 15.07.2014, 08:10:04
Ještě jsem vzpomněla, že jsem před časem četla článek v souvislosti s dramatizací Gottlandu... tu je:

http://denikreferendum.cz/clanek/9770-proc-gottland-nemohl-napsat-cech

12
Anna Kopecký (neregistrovaný) 15.07.2014, 00:54:04
Mariusz Szczygieł je v Česku populární, Gottland je o nás, viděno z nadhledu, protože zvenku... o zemi, kde je Bohem Gott. Ale je to spíš novinařina než literatura s velkým el, mám za to.

Z Polska mám svou oblíbenou autorku Olgu Tokarczuk.

11
Starý kocour (neregistrovaný) 14.07.2014, 23:13:16
Když Poláci, tak znám jednoho docela "civilizovaného" - jmenuje se Mariusz Szczygieł, je to polský novinář a napsal pár knížek - mimo jiné o Čechách i Češích. Zajímavý pohled odjinud od člověka, který tvrdí, že je "čechofil". Setkal jsem se s ním dvakrát a vyměnili jsem si pár mailů. Je přesně takový, jakým se zdá být. Přátelský.

Nevím, možná je to z względu na moją mieszanom krew - 1/2 Poláka, 1/4 Němce a 1/4 Moraváka, že mě tak "oslovil".

Ale nejsem sám - v našem Ústavu jsme dávali před pár lety (s velkým úspěchem) dramatizaci jeho "Gottlandu". Tož toho bych si dovolil doporučit Stelle "k prostudování". Úžasný

«     1    2   »