Jednou pozdě k ránu, a není to tak dávno, jsem měl zvláštní sen. Sny ke mně nechodí v noci, za tmy, ale ráno, za světla. V poslední době skoro jeden takový za druhým, ale tenhle byl zvláštní především v tom, že byl děsivý, hrůzný, alarmující.
Lucifer
V tom snu jsem se nacházel na jakémsi horském hřebeni a spatřil jsem letadla, která se chystala bombardovat a zlikvidovat zemi za tím hřebenem. Nevěděl jsem jakou zemi, ale vnímal jsem to jako něco podstatného, co může změnit veškerý běh tohoto světa. Anebo jenom mého? Na pozadí se mi do toho promítala druhá světová válka a Britské ostrovy. Nejspíš to ale byla jenom taková paralela z nedávných lidských dějin zakotvená v mém podvědomí. Letadla se však za tím hřebenem začala divným způsobem snášet k zemi, kterou jsem již neviděl, takže z mého pohledu mizela – do nikam.
V té chvíli jsem vlastně ještě nevnímal, že se nacházím na horském hřebeni. Připadal jsem si jako na nějaké náhorní plošině a abych ta letadla sledoval v jejich počínání, připlazil jsem se až k jejímu prudkému srázu, který měl velmi zubatou linii.
Letadla mi zmizela z očí. Uvědomil jsem si s hrůzou, že bych mohl po tom srázu, z té zubaté hranice, spadnout, zřítit se do temné hlubiny. Rychle jsem se otočil a spatřil, že sráz je i z druhé strany. Náhle jsem ležel naznak na velmi úzkém a zubatém hřebeni, na hraně, a z obou stran na mě čekal strmý sráz do temné hlubiny – do nikam. Do naprosté nicoty. Nemohl jsem se pohnout. Stačilo jen velmi málo a zřítil bych se do jedné či druhé hlubiny.
Propadl jsem panice, že jsem v koncích, že na tom hřebeni, na té hraně, nevydržím, že stačí malý, téměř neviditelný pohyb, a je po mně. Po všem. Celý můj svět, má existence, zkrátka vše naprosto a bez jakékoli možnosti návratu zmizí.
V té chvíli jsem už ale vnímal, že se mi to zdá. Uvědomil jsem si, že se mohu probudit a hřeben, hrana, se svýma dvěma srázy se rozplyne jako pára nad hrncem. Že už mě to zkrátka nemusí vůbec zajímat. Jenže v té samé chvíli jsem si okamžitě uvědomil, již napůl probuzený, že to nemohu vzdát, že si i v tom snu s tím úzkým hřebenem, s neuvěřitelně ostrou hranou, musím nějak poradit…
Jenže mé probuzení pokračovalo, sen mizel do hlubin, a v samotném závěru, již zcela probuzený, mi v duši zbyl jen jakýsi palčivý pocit, že jsem uvězněný na uzounkém hřebeni, na velmi ostré hraně, ležím naznak a netuším, co dělat, abych zcela nečekaně, definitivně a krutým způsobem svůj život neukončil.
Ještě když jsem se vřítil do koupelny, běhal mi z toho po zádech mráz – tak nevídaně srázovitý a hranatý mráz…
06.08.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 15