Jak jsem zde už několikrát naznačil, v dopravním prostředku metro se vyskytuji velmi často. V pracovní dny v něm strávím jeden a půl hodiny, jelikož není efektivnější způsob, jak bych se přepravil ze své ubikace do práce a zpět. V obou konečných lokacích mám stanici metra téměř pod nosem. Těch jeden a půl hodiny strávených v metru nepromarním, mohu si totiž cestou číst nejrůznější knížky, anebo jen tak jurodivě přemýšlet. Nemusíte se však obávat, že vám dnes budu předhazovat krční hadry, metrové bufeťáky a tak podobně. Zážitků tohoto druhu mám i nadále nepřeberné množství, jenže před pár dny mě zastihly zcela jiné dva zážitky, den po dni. Při prvním má duše zamrzla až téměř na hranici absolutní nuly, při druhém se zase rozehřála až téměř k bodu varu. Ten první je skutečně mrazivě tajemný, druhý je spíš taková běžně se vyskytující naprosto vymaštěná legrace. V zájmu vyrovnání emočního stavu vašich duší jsem je propojil do jednoho balíčku.
Lucifer
Oba zážitky se odehrály při cestě z mé ubikace do mého pracoviště. První nastal v první půli cesty, na stanici Smíchovské nádraží. Seděl jsem na sedadle u uličky, proti mně seděl někdo jiný a vedle mě bylo prázdné místo. Jsou tam dvě sedadla proti jednomu, já seděl na jednom z těch dvou a četl si knížku.
Když metro zastavilo na Smícháči, tak jsem periferním zrakem zaznamenal, že se ke mně ze vstupních dveří blíží nějaká osoba. Usoudil jsem, že si bude chtít sednout na to jediné volné sedadlo. Zvedl jsem z knížky celý zrak a uviděl drobnou, lehce nahrbenou, celou šedivou velmi starší ženu, která měla v ruce nějakou zřejmě zcela prázdnou nákupní tašku. Mířila skutečně na to prázdné sedadlo vedle mne a já se začal obávat, že mě to nákupní taškou tak trochu otluče, což je v metru běžná záležitost.
Ano, byl jsem vůči té osůbce lehce záporně naladěn. Když se kolem mne prosmýkla, tak se mě tou taškou skutečně dotkla, ale bylo to spíš pohlazení. Usedla vedle mě a taškou se ke mně lehce přimkla. Neměl jsem sílu proti tomu protestovat, jelikož jsem k té osůbce pocítil něco tak zvláštního, něco tak hřejivého, ale zároveň se v tom mísil jakýsi smutný chlad. Pocítil jsem její zvláštní pohled.
Vlak ještě pořád stál na tom pitomém Smícháči, když se ta osůbka náhle velmi třeslavě vztyčila, prosmýkla se kolem mne opačným směrem a zamířila zpět ke vstupním, tedy teď vlastně výstupním dveřím z vozu metra, v němž jsem se jako obvykle pokoušel psychicky přežít přesun z bodu A do bodu B, ze své ubikace na své pracoviště.
Překvapen tímto vývinem jsem znovu zvedl své čivy z knížky, abych se ujistil, co se to vlastně děje. Ta zvláštní osoba – už jí neříkám osůbka – jakoby odněkud ze záhrobí vystoupil na nástupiště, kousek popošla a zastavila se u schodů směrem nahoru. Když se vlak rozjel, stále tam ještě stála, s hlavou mírně skloněnou, jako anděl na náhrobku, a ani se nepohnula.
Jel jsem vstříc svému pracovnímu dni, knížku jsem odložil a marně jsem přemýšlel, čeho jsem byl vlastně svědkem.
Nebylo to však až tak marné, jelikož jsem k jakémusi závěru dorazil, ale ten vám neprozradím, jelikož je velmi niterní a až tak obnažovat se zde nemohu.
Druhý nastal druhého dne po prvním, na stejné trase, ale v její druhé půli, když jsem přestupoval na Florenci. Vypochodoval jsem z dolní trasy B přes dva eskalátory a mírně stoupající chodbu, která je spojuje, abych se ocitl na nástupišti trasy C. Jak jsem tak kráčel po nástupišti v očekávání příjezdu céčkového metrového vlaku – v těchto situacích nedokážu sošně postávat na místě, zatím ještě ne, můj čas k překlopení se to této formy asketického stavu ještě nepřišel – tak jsem v tom šumu uslyšel dost pronikavý hlas. Rozhlédl jsem se a uviděl jakéhosi týpka s mobilem u hlavy, do něhož ten pronikavý a uši drásající hlas vypouštěl. Snažil jsem se od něho co nejvíce vzdálit, ale on byl slyšet všude.
Když jsem se otočil, abych se podíval, jestli třeba nepochoduje přímo za mnou, v tunelu se objevilo světlo a začínal se ozývat hluk přijíždějícího vlaku. Ještě ovšem před tímto momentem se však kromě mobilového hlasu onoho týpka ozval hlas z metrového staničního rozhlasu, který cestující velmi razantně upozorňoval, že právě přijede a projede vlak, který není určen k přepravě cestujících, s tím, že cestující nemají ani náhodou překračovat přerušovanou bezpečnostní čáru.
Vlak najížděl do stanice, hlášení se opakovalo, týpek do mobilu opakovaně vyřvával a bez jakéhokoli uzardění napochodoval za tu čáru, aby se nacpal do vlaku, který nezastavoval a nebyl určen k přepravě cestujících, ani těch, co řvou do mobilu srdceryvně přimáčknutého k uchu. Týpek se do toho vlaku fakt chtěl narvat, ačkoli byl zjevně zcela prázdný (ten vlak i jeho mozek), přičemž svůj mobil hlasem burácivým už rozžhavoval skoro doběla.
Jeho pokus zasoutěžit o Darwinovu cenu nakonec neuspěl. Přežil to a mobiloval klidně dál, jakoby se ani v metru nechumelilo. No a já zažíval těžké chvíle, kdy jsem se s námahou sisyfovskou pokoušel zabránit devastaci své bránice, i své duše.
Příroda je k nám shovívavá. Slzy a smích se střídají jako déšť a slunce. A to nejkrásnější, co vás může postihnout, je, že po slzách smutku začnete slzet smíchem.
03.09.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 16