Pro dnešek jsem přichystal naprosto odpočinkovou záležitost. Nic odborného, nic odbojného, nic poetického, nic politického – politické záležitosti tady vlastně až tak moc nebývají, mám na mysli spíš ty bulvární, což jde s těmi politickými ruku v ruce, třeba tlusté hadry kolem krku nebo tak něco (Copyright: Forrest Gump). Dnes si jen tak lehounce zavzpomínám na Brno, což je taková vesnice nedaleko Prahy, jak výstižně konstatoval jeden americký internetový ekonomický Puget Sound Business Journal. Počítejte s tím, že to bude naprosto chaotické, nic podnětného z toho nebude koukat, bude to prostě taková vesnická snůška ničeho o ničem… zkrátka jako Brno.
Lucifer
Když jsem dokončil v jedné vesnici nedaleko Brna gympl, z jakéhosi kosmického podnětu jsem se přihlásil na Matfyz v Praze, přičemž jsem chtěl studovat astronomii a astrofyziku. K obojímu, k Praze a astrofyzice, jsem byl dokopán svým tehdejším duševním stavem, přičemž ten stav měl dva zdroje. První, ten astrofyzikální, se vybatolil z mé tehdejší tak trochu úchylné a narkotické závislosti na literatuře science fiction, což v té době bylo něco tak podřadného, že v hlavní knihovně oné gymnaziální vesnice knížkám tohoto druhu bylo věnováno několik tlejících polic v zaprášeném koutě až téměř na zemi. V té době mě fascinovala především technická stránka sci-fi knížek a pocit, že bych nejraději ulétl někam ke hvězdám. Druhý, ryze cestovní, vycházel z jednoho gymnazijního školního výletu ve třetím ročníku, jehož cílem byla Praha, což je jediné skutečné město v Českomoravsku, jež je obklopeno nejrůznějšími vesnicemi nejrůznějších velikostí, včetně Brna, které patří k těm tak trošku větším. Během toho výletu, kdy jsem se poprvé ocitl ve skutečném městě, jsem pocítil touhu v něm zakotvit. Něco tak velkého a obsypaného nejrůznějšími architektonickými skvosty a lešeními, jsem ještě předtím nezažil. No a potom to dorazila informace o Matfyzu, kde bych se mohl věnovat studiu odletu ke hvězdám.
Jenže mě tam nevzali. Možná jsem zkomolil přijímačky, které jsem absolvoval v jakési ošuntělé budově na ulici Sokolovská nedaleko tunýlku na Žižkov ve stavu ne až tak úplně střízlivém (měl jsem z toho nervy na pochodu a bylo třeba je v průběhu jízdy vlakem nějak ukočírovat), ale spíš to bylo tak, že v té větší vesnici nedaleko Prahy měli na přírodovědné fakultě hodně málo zájemců o studium, nebo tak nějak, no a já byl z vesnice bližší k Brnu než ku Praze. Nejdřív mi došlo lejstro, že mě v tý Praze na matfyzácké astrofyzikální lajně nechcou a že si mám přihlášku přeposlat do Brna. „Co je to Brno?“, říkal jsem si s pláčem na krajíčku, bylo to v létě a já se zrovna ve své vesnici oddával letním radovánkám s jedním svým kamarádem z gymplu a ještě jakýmsi děvčetem, možná jich bylo více. No pak jsem si vzpomněl, že před nějakým tím časem jsem do tý větší vsi zavítal s rodiči navštívit jakéhosi našeho vzdáleného příbuzného, a když jsme odjížděli zpět do naší menší vsi, tak jsem měl velice nutkavý pocit, že v tý větší vsi mě už nikdy neuvidí. Prostě se mi tam nelíbilo, tečka. Jak jsem se mýlil. Tečka.
Co jsem měl dělat? Přece nebudu sedět v naší vsi jen tak nasucho, nebo tak nějak! A tak jsem tu přihlášku nechal převést tam do tý větší vsi a za pár dní mi došlo, že už žádné přijímačky dělat nemusím, že na katedře věnující se plazmatu jim chybí studenti, což jsem si tak nějak později domyslel a z čehož mi vyplynulo, že tamější profesoři se obávali, že nebudou mít do čeho píchnout. Nebo tak nějak. Když jsem tento kotoul z mého vyhlédnutého stověžatého města učinil, smutek a rozladění jsem ukryl do pochvy a pokračoval ve svých letních radovánkách s představou, že se svou malou vesnici se už vlastně tak nějak začínám loučit. Bylo to sice velmi drastické zkornatění mého první pokusu odletět na křídlech našeho jediného města do vesmíru, ale radost až do rána jsem si nenechal vzít, takže carpe diem.
Mám ve zvyku, že i to, k čemu cítím neodolatelný odpor, ale jsem nucen se tomu poddat, nakonec přijmu jako své vlastní dítě. Dorazil jsem na jedno z nejošklivějších nádraží v celém vesmíru, vypochodoval do brněnských uliček, zapsal se do prvního semestru a poté jsem byl přemístěn do kolejí (ne vlakových, ale studentských), které se nacházely v ještě ošklivější části Brna než ono nádraží v ulici jménem Špitálka (jak příznačné). Jestli byl ten dům, kde jsem v Praze dělal přijímačky ošuntělý, pak ty koleje na Špitálce byly totéž, ale na kvadrát to celé exponenciálně umocněno. Ubytovací místnosti vypadaly jako na vojně, deset paland po dvou nad sebou plus z počátku dvě další přistýlky. To bylo prosím pěkně za totáče, kdy jsme studovali jakoby zadarmíko a živila nás dělnická třída podepřená vůdčí stranou ve spojení se Sovětským Sajuzem na věčné časy.
Jenže, jak už jsem napsal, když je mi něco i na první pohled velmi ošklivého přisouzeno, tak to nakonec přijmu jako dítě – tedy pokud vím, že se ve svých plánech bez toho dítěte neobejdu a přitom zásadně neposkvrním svůj lidský štít. Takže jsem se v té děsivé barabizně na Špitálce vcelku bez velkých citových kotrmelců usídlil a ani mi nevadilo, že se v těch prostorách producírovali četní příslušníci jakéhosi hmyzího druhu, jejichž zdroj jsem jednou objevil na půdě té barabizny, kde se povalovaly spousty uhynulých holubů, v nichž si členové toho hmyzího druhu rochnili.
Brno mi časem skutečně přirostlo k srdci. Jádro této vesnice nedaleko Prahy je poměrně malé, i když trochu větší než jádro mé rodné vesnice, ale je velmi útulné. Jenže já jako chodec od přírody jsem Brno prošlapal nejen tím jádrem, ale kompletně i vůkol. Byl jsem na to zvyklý z naší vesnice, v Brně jsem jenom musel trochu přišlápnout, ale proti Praze, kde jsem nakonec přece jenom skončil, to ještě byla procházka růžovým sadem. Spolustudenti narození v Brně mě tu a tam poučovali, co je to hantec, což byla sranda jako Brno, ale dnes si už z toho skoro nic nepamatuji. Napadá mě akorát Prýgl, což nemá žádnou souvislost s Prahou, ale týká se to jakési vodní nádrže na severní straně Brna nedaleko zoologické zahrady.
Druhým rokem jsem opustil hmyzí Špitálku a nasáčkoval se do kolejí blíže k fakultě, jež působily poněkud civilizovanějším dojmem. Nebylo to až tak zlé, ale příštím rokem mi soudruzi zakázali jakoukoli kolejní ubikaci, jelikož jsem odmítal plnit svazácké úkoly. K tomu bych rád podotkl, že jsem se do SSM ani na gymplu nehrnul. Jsou i takové ošklivé věci, které jsem nemohl a ani dnes nemohu v extrémním případě přijmout jako dítě. Do SSM mě ve třetím ročníku gymplu přihlásila jedna velmi hodná gymnazijní profesorka, třídní učitelka, která měla za muže nějakého Rusa a byla i členkou jakési organizace Československo-sovětského přátelství, nebo tak nějak, ale jinak byla fakt hodná. Přihlásila mě tam, protože dospěla k závěru, že by byla škoda, kdybych nešel studovat vysokou školu. I když jsem tam byl přihlášený, o čemž jsem vlastně v té době takříkajíc nevěděl či si toho nevšímal, tak jsem v tom SSM nic nečinil, jenže na gymplu to ještě nevadilo. Od třetího ročníku jsem pak už měl mými rodiči placenou privátní ubikaci ještě blíže k fakultě.
Jenže já chtěl tady povídat něco o Brnu a zamotal jsem se do svých osobních věcí. Co bych k tomu Brnu tak ještě mohl říci? Inu, i když to bylo za totáče a já jsem místo vesmíru studoval jakési plazma, tak to bylo krásné. Třeba o té privátní ubikaci, kterou mi sehnali rodiče přes nějaké známé. Paní toho bytu, kde jsem měl kamrlík hned u vstupních dveří, měla zřejmě nějakou přízeň či původ v mé rodné vesnici, a tak ubytovávala hlavně studenty od nás. Když jsem do té ubikace nastoupil, měl jsem spolunocležníka, pocházejícího samozřejmě z mé vesnice, který měl takové zvláštní jméno – Titus Malý. Není to skvělá kombinace? Po nějakém čase se odsáčkoval, já tam zůstal sám a pod dvojitými okny mi drnčely šaliny na ulici Veveří. Ta paní nocležná se chovala podobně jako většina Brňáků. Prahu nesnášela, ale když se to hodilo, tak do ní nadšeně vyrážela nakupovat něco, co v tý vesnici nedaleko Prahy v tý době neměli ani náhodou. Nebo tak nějak.
A už vám o tý brněnský vesnici víc nepovím, jelikož můj sentiment dosáhl vrcholu jak Brno – třeba někdy příště.
25.09.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 36