Marioneta je loutka ovládaná shora tenkými provázky. Loutkář, který ovládá marionetu, se nazývá manipulátor. Manipulátoři jsou buďto skryti či odhaleni publiku, používají vertikální nebo horizontální řídicí páku, která může nabývat různých forem (viz Marioneta).
Lucifer
Někdy si připadám jako marioneta. Odkud ty provázky vedou, netuším, ani toho loutkaře jsem zatím ještě neodhalil. Skrývá se totiž tak jedovatě, že jakýkoli pokus ho odhalit znamená otravu. Naprostou otravu těla i duše. Překonat tento zdánlivě nekonečně vzdálený obzor své existence, ačkoli je zcela blízký, přímo v nás, je jako najít bájný protijed, jenž jediný může vyléčit smrtelnou otravu tohoto poznání.
Už mnozí se o to pokoušeli. Hledali všude tam, anebo někde jinde, vláčeli své tělo a duši k tomu obzoru, jenž se zároveň stejně rychle vzdaloval, anebo se nořili do svého nitra, jenže si nikdy nebyli jisti, zda to skutečně hledají sami od sebe, anebo jsou taženi neviditelnými provázky neviditelného loutkaře, a možná nejen jednoho.
Bloumali po zaprášené cestičce v naprostých pustinách, anebo po cestičkách, které se v květnatých zahradách rozvětvují na všechny strany, takže vybrat si tu správnou bylo ještě mnohem těžší než tu jedinou v naprostých pustinách, kde však mohli najít jenom nějaký ztrouchnivělý směrník, zatímco v květnatých zahradách nepřeberné množství možností.
Střídali oba způsoby. V pustinách bylo vše jasně předurčeno, takže se nemuseli obávat, že zabloudí, sem tam se našla i nějaká oáza, v níž se mohli bez jakýchkoli nároků na repetici osvěžit. Jenže co s tím ztrouchnivělým směrníkem, k němuž mohli dozajista dorazit. Přečíst si, že něco je, co hledáte, ale někde asi tam nebo onde? Tím se moudří bloumalové nemohli uspokojit. Takže dřív či později pochopili a přijali za svou jedinou volbu ponořit se do květnatých zahrad, v nichž se cestičky rozvětvují až tak nehorázně, že i hodně moudrému člověku se z toho může zamotat hlava.
A nejen hlava, tedy duše, ale i tělo, jelikož obojí je stále připoutáno jakýmisi tenkými a zcela neviditelnými, neuchopitelnými provázky, za něž tahají jacísi tajemní loutkaři, kteří se nacházejí někde za obzorem naší existence, anebo možná přímo v nás – uvnitř naší existence.
Velmi málo z těch moudrých bloumalů nakonec dorazilo k cíli, v němž mohli ty provázky zpřetrhat, odhalit a vyzmizíkovat loutkaře, najít a pochopit sebe sama. Ostatní zabloudili v husté síti Rámových zahrad a utopili se v tůni plné lotosových květů. Ti vítězní se dělí na dvě kategorie. V první se stali dalšími loutkaři a ve druhé odešli do nirvány.
Někdy si připadám jako
Marioneta
11.10.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8