V pátek jsem zaznamenal jeden zajímavý úkaz, který by se spolu s tím, co jsem viděl ve čtvrtek, dal zařadit do mých čím dál tím četnějších synchronicitních událostí. Ve středu jsem zaznamenal něco úplně jiného, z čehož by se dle mého soudu dala vydedukovat základní myšlenka scénáře jakéhosi téměř katastrofického filmu odehrávajícího se v nepříliš vzdálené budoucnosti. Obě tyto záležitosti jsem se rozhodl skloubit do jednoho písemného balíčku, ačkoli jejich vzájemná souvislost nemusí být na první pohled zřejmá.
Lucifer
Když jsem po dočasném opuštění svého pracoviště na obědovou přestávku dokončil návštěvu restaurace za účelem doplnění živin a energetických zásob, zamířil jsem k nedaleké lékárně, abych si doplnil ještě nějaký životodárný doplněk těch restauračních živin. Asi v půli cesty od restaurace k lékárně se nachází objekt naplněný hracími automaty a podobným neřádem. Kousek před ním roste v travnatém kruhu několik stromů. Někde v této oblasti jsem si náhle uvědomil, že slyším odněkud se linoucí mnohohlasý ptačí sbor. Zamířil jsem své oční čivy směrem ke korunám oněch stromů a pátral po početné skupince usazených opeřenců. Větve stromů však byly holé, ani lístek, ani jeden jedinec produkující ptačí řeč. Z jakéhosi ponouknutí jsem své čivy obrátil až k nebesům a tam jsem ty opeřené bytosti spatřil.
V této oblasti se nachází poměrně vyzrálé sídliště, tvořené panelovými obytnými bloky, díky své vyzrálosti však již prosycené docela příjemnou parkovou výsadbou. Na jeho severním okraji se pak rozprostírá Ďáblický háj a na severovýchodním okraji Ďáblický hřbitov, k němuž mám od jisté a ne příliš dávné doby silný emoční vztah. Nad panelovými bloky kroužilo nepříliš strukturované hejno nepřeberného množství opeřenců, jejichž zoologické zařazení jsem na tu vzdálenost svými chabými čivy nedokázal definovat. Opeřenci na sebe všelijak dost halasně pokřikovali, nicméně způsobem, který připomínal sborový projev.
Zrovna ve chvíli, když jsem tomuto ptačímu sboru začal věnovat pozornost, začalo se to hejno tak nějak strukturalizovat. Většina neustále spolu po ptačím způsobu hovořících jedinců se stmelila v organizovanější hejno, které se pak spořádaně vydalo odletět někam jinam. Patrně se tím sborovým štěbetáním konečně dohodli kam a proč se přesunout. Za chvíli se přidala další dvě menší hejna a na obloze jsem spatřil něco jako ptačí dálnici.
Když jsem opustil lékárnu, tak zhruba ve stejném místě jsem uslyšel do podobné tóniny naladěný hlas nějakého sólisty. Ptačí sbor již netrylkoval, na obloze pusto, ale někde na zemi trylkoval tvor, kterého jsem nespatřil, ale zařadil jsem ho do kategorie lidmi zdegenerovaných psích ratlíků. Tento tvor evidentně nesdělovat vůbec nic smysluplného. Mechanicky zuřivě štěkal jako porouchaný hrací automat. O ratlíkovi na zemi mi kolega po mém návratu na pracoviště nic neřekl, ale opeřence na obloze dle mého popisu identifikoval jako kavky, které se nejspíš domlouvaly na tom, kam se půjdou naobědvat. V poslední době se zde vyskytují v poměrně četných uskupeních.
Den předtím jsem v pozdních nočních hodinách sledoval americký katastrofický sci-fi thriller Den poté. V první části tohoto filmu dochází k nezvykle prudkému nárůstu následků globálního oteplování, jež kupodivu a vědecky zcela podloženo vede na severní polokouli k mrazivému ochlazování, jež ve Spojených státech amerických dosahuje skoro až k mexickým hranicím. Nad severní polokouli se formuje jakási obrovská cyklona, která celý ten zhoubný proces urychluje. Zaujala mě scéna, kdy v Los Angeles řádí tornáda a kamera se pak přesune na oblohu, kde se formují obrovská ptačí hejna, jež se chystají odsud co nejrychleji vypadnout.
Den předtím, než jsem viděl Den poté, jsem v průběhu dopoledního nástupu na své pracoviště mířil v jednom vagónu vlakové soupravy metra trasy B směrem na Vysočanskou. Je to moje nová varianta tohoto přesunu, jak sem, tak tam, abych se vyhnul revizornímu přepadovému komandu při přestupu na Florenci. Z Vysočanské jede celá řada autobusů na Prosek, kam dorazí za pár minut a kde pak přestoupím na trasu C a za pár minut jsem u svého pracoviště.
Někde za Smíchovem se na nástupištích začínala ozývat hláška, aby cestující urychlili výstup a nástup do vlaku. Působilo to takovým buzeračním způsobem zabaleném do rádoby slušně se tvářícího balíčku slovních hříček. Už jsem to zažil několikrát a nastává to evidentně v situaci, kdy se vlaky oproti grafikonu byť jen o něco málo začnou opožďovat. Chápu, že dopravní podnik se snaží tuhle záležitost napravit, ale nechápu, proč v tomto duchu musí buzerovat cestující, kteří to vůbec nezpůsobili, obzvláště pak ty, kteří si za tuto dopravní službu zaplatili. Spíš se snad měl omluvit za zpoždění a slíbit, že na nápravě sledování grafikonu se pracuje. Venkoncem je ale třeba dodat, že nejspíš ani jeden z cestujících si ten nepatrný úskok grafikonu vůbec nevšimne. Dopravní podnik si nicméně myslí, že všichni cestující si všimnou onoho práskání bičem. V tomhle se ale bezpochyby mýlí, jelikož cestující nesledují ani to povykování, oni často nesledují vůbec nic.
Na Proseku jsem přestoupil na „céčko“, abych urazil dvě stanice k Ládví. Za stanicí Střížkov to vypadalo, že jim nejde elektrický proud, takže před lokomotivu zapřáhli pár koní. Na Ládví se vlak šoural jako pohřební vůz a žádná hláška o výstupu či nástupu se neozývala. Ten dojezd trval snad déle než sjezd z Kobylis do Holešovic, což je možná nejdelší úsek mezi stanicemi na metru. Vskutku velmi zajímavá návaznost. No a jak jsme se tak šourali k mé cílové pracovní stanici, napadlo mě, jak by se to mohlo ještě lépe vytříbit – napadlo mě jádro jakéhosi téměř katastrofického scénáře filmu odehrávajícím se v blízké budoucnosti:
K nástupišti stanice metra se blíží vlak. V každém okně každého vagónu se začne objevovat mluvící hlava bezprizorního a bezpohlavního hlasatele, která s úspornými grimasami čekající cestující, jak ve vagónech, tak na nástupišti, upozorňuje, aby svůj výstup a nástup urychlili. Prakticky všichni cestující na obou stranách tohoto procesu tupě stojí či sedí, jako kamenné sochy, do uší mají zastrčená sluchátka od svých přehrávačů či mobilů a skelným zrakem se dívají do blba. Ne do toho ve vagónových okénkách. Někam do úplně jiného blba. Program toho okénkového blba se zasekne na slově „urychlete“, a to slovo začne přehrávat čím dál tím větší rychlostí: urychlete, urychlete, urychlete… Cestující samozřejmě nic neurychlí, protože jim jsou všechny takové hlášky naprosto ukradené, jen ta zvuková kulisa filmu nabere patřičné obrátky.
14.12.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 13