Rouper de Clotrimazol nesnášel oslavu svých narozenin. Tentokrát se rozhodl, že se tomu vyhne návštěvou nějaké nepříliš vzdálené modlitebny. Potřeboval se pomodlit. Už jenom proto, že tak ve svém útrpném životě nikdy neučinil, venkoncem však též proto, že se zcela náhodou a krátce před nastávající útrpnou oslavou dalšího výročí svého vypuštění do životního koloběhu někde dočetl, že to může, obzvláště pak ve velmi tristních chvílích, neuvěřitelně pomoci, bez ohledu na to, jestli dotyčný modlenec vůbec něčemu věří. Slovo dalo slovo, modlitební mlýnky se roztočily a Rouper s pocitem, že už ví jak na to, vyrazil do okolního terénu vyhledat přiměřeně dobrou modlitebnu.
Lucifer
Některé věci se nám zdají příliš složité, takže se do nich radši nepouštíme, abychom se zbytečně nevyčerpali něčím, co se nám na první pohled zdá až tak složité. Jenže i ty zdánlivě nejsložitější věci se mohou, když se do nich pustíme, nakonec ukázat až tak jednoduché, že kdybychom se do nich nepustili, nikdy bychom na tak důležitou moudrost nepřišli. A ještě bychom časem přišli o všechno.
Rouper byl v tomto ohledu vždy neskonale drsným chlapíkem. Do všeho, co mu připadalo zajímavé, šel hlava nehlava, a když se to nepovedlo, tak se alespoň poučil a svoji databázi zkušeného mudrosloví obohatil. Pouštěl se i do toho, co až do oné iniciační chvíle považoval za naprostý nesmysl a ty, kteří se tomu věnovali, považoval za naprosté idioty. Člověk by měl být vždy připraven přehodit jakoukoli výhybku, i tu, o níž se původně domníval, že je pro něj naprosto nepřehoditelná. Mohlo to samozřejmě znamenat, že některé idioty omilostnil, ale ne vždy. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Záleží na tom, proč to dělají a co od toho očekávají. Rouper se do své modlitební exkurze vydal proto, že ho něco velmi silně inspirovalo, že mu to může v něčem pomoci, a očekával od toho, že mu to pomůže. Žádná náboženská, filosofická či jakkoli jinak podobně formulovaná pohnutka se v tom neskrývala.
Rouper si na úsvitu svého narozeninového trháku sbalil pár drobností do takového malého, mikroskopického batůžku, který si nedal na záda, jelikož ani v tak drobném případě si nehodlal připadat jako soumar, ale uskladnil ho v pravé vnitřní kapse svého kabátu, do té levé si strčil peněženku, protože si nebyl jistý, jestli se v té či oné modlitebně nebude vybírat vstupné. A vyrazil, zanechávaje za svými zády všechny ty potroublé záležitosti týkající se výročních oslav kohokoli a čehokoli.
Nejdříve narazil na jakýsi kostel, ale ten mu připomínal starou postel, potom na jakousi hospodu, jenže z jejich oken se linulo všechno možné, jenom ne modlitba ani v nejmenším náznaku, a tak se to vyvíjelo dále a dále. Až do chvíle, když ho napadlo, že místo mezi domy by se spíš měl pohybovat mezi stromy. A tak vyrazil do nejbližšího lesoparku.
Mezi stromy se mu přece jenom poněkud ulevilo. Hlavně proto, že stromy stojí furt na místě, neblábolí nesmysly, neštěkají atp., jenom když vítr zafouká, tak nevtíravě zašumí, zaševelí a láskyplně mu pokynou svými větvemi. Bezva, říkal si Rouper, stromy jsou bezva, jenže já potřebuji modlitebnu, modlit se u ševelícího stromu mu nepřipadalo být tím pravým modlitebním mlýnkem.
Jak tak bloumal po lesním parku či parkovém lese, tak jeho slábnoucí čivy, jež slábnou právě těmi nesmyslnými oslavami narozenin, upadly na neskonale a plnohodnotně zformovaný pařez. Ne strom, ale pařez, uvědomil si Rouper. Tu modlitebnu nenajdeš v domech a už vůbec ne v jejich ruinách, ani v mnohem lépe situovaných a zvukomalebně se projevujících stromech, ale ve stromových pařezech.
A tak Rouper poklekl před tím divotvorným a bezpochyby duchovně dostatečně obohaceným pařezem a začal se modlit.
Nejdříve tomu pařezu řekl, že už ho svět nebaví, na což pařez ani nemuknul. Tak přitvrdil a pařezu naservíroval, že toho má plné zuby. A tu se stal neuvěřitelný zázrak – na horní plošině pařezu se objevila zubní pasta. Rouperem začalo zmítat modlitební zanícení a už po té zubní pastě začal natahovat své již prací velmi omleté pařáty, ale pak se zarazil. Z ničeho nic pochopil, že se pařez pokouší nachytat na švestkách. Z vnější a nejspodnější kapsy kabátu vytáhl plácačku slivovice, která se do jeho batůžku uschovaného do pravé vnitřní kapsy kabátu nevešla. S velkou graciézností ji do sebe vyklopil, nakrátko dostal škytavku, a když doškytal, obrátil se na svůj modlitební pařez s tou nejdůležitější modlitební slovní hříčkou, která se mu zcela nečekaně, nicméně však evidentně v důsledku celého tohoto pařezového obřadu, vyklubala v hlavě, asi jako když se kuře nebo něco takového vyklube z vajíčka:
Mám si dát dnes k večeři čtyři míchaná vajíčka? Amen!
Pařez ani nemuknul, zubní pasta z jeho plošiny zmizela a mezi jejími letokruhy nalezl tuto odpověď:
Dej si je a memento mori! Amen!!
Jasně, odvětil Rouper, domodlitebnil, už se zešeřilo, a tak si šel dát na závěr svých narozenin, v přepočtu už ani nevěděl kolikátých, čtyři míchaná vajíčka, a když usínal, přemítal nad tím, kam se o svých příštích Narozkách zase vypraví. Modlitebna to nebude, tu už má za sebou a dostal to, co chtěl.
Možná se půjde pozeptat do nejbližšího super-hyper-marketu, jestli náhodou nemají
Memento mori
07.02.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 3