Matka příroda prožívá křeče – kontrakce už má po pěti minutách a nějakým způsobem jsme všichni přinuceni se podílet na tom, že se opět rozhodla porodit nekrásnější a nejdráždivější sezónu. Musíme přetrpět dopravní nehody v řečištích silnic, stejně jako výpadky proudu (mimo dráty asi), jsme svědky toho, jak stromy pořádají exkurze do kolejišť Českých drah, kabáty máme zmáčené, frizúry poničené, my, lepší polovina lidstva, máme rozpuštěná líčidla, zato deštníky už v tom vichru nemáme nikdo, ani lidi, ani muži.
Stella
Včera jsem si počkala na rozjásané sluníčko a vydala jsem se na nákup. Už za rohem našeho domu na mě vybafla vichřice se sněhem a v patách se jí valila tma. A tak mě napadlo, že je to všechno takové poloviční, všeho je tak napůl. Polozima, polojaro. Od rána leželo tolik sněhu, že se nám o něm v prosinci mohlo jenom zdát. Sníh zločinně schoval barvy – žluť narcisů, fialový koniklec, strakaté tulipány. A hlavně, tak dlouho očekávanou zeleň. Ptáci měli napůl zimu, protože od rána drze přilétali na svůj sociální balkon, kde od podzimu čerpali nemalé dávky olejnatých naturálií. Napůl měli jaro, protože rozmary počasí komentovali neobyčejně hlasitě. Podle všeho se mezi jehlicemi borovic konal sídlištní brífink o změnách klimatu.
Ráno jsem si pečlivě vyfoukala a nalakovala vlasy. Ať na té ulici nedělám ostudu. V náhlém poryvu optimismu jsem se rozhodla nechat doma deštník. Kdo by se s ním nosil, ruce mám jenom dvě. Ale během minuty jsem se venku ocitla učesaná – neučesaná, suchá – nesuchá. Chlad pod stříškou čekárny MHD a nepřátelská tma mě přiměly vrátit se pro deštník a vyměnit mokrou bundu za suchou. Ten déšť jen tak neskončí! Jen tak možná ne, ale prudké slunce mě přinutilo zavřít oči, už když jsem míjela poštovní schránky u vchodových dveří.
Aprílové počasí nepojmenuješ, říká lidová moudrost. Ale já jsem těch pojmenování našla hned několik! Ale neřeknu. Vidíte, jak vypadá poloinformace? Málem jako polopravda a pololež.
Brodila jsem se prosolenou břečkou, pádlovala jsem přes hluboké louže a přemítala jsem o tom, kolik věcí, a nejen věcí, je tak napůl, nebo jsou poloviční a na hraně vlastně trvale. Že je to jejich, a náš, způsob existence a jinak to asi být nemůže. Ono je to snad v základu samotného žití, jinak by platilo, co nám v následujícím pátku znovu bude připomenuto: Dokonáno jest.
Míjela jsem dům, nově opravený, zrekonstruovaný. (Vždyť kdo nerekonstruuje, není.) Bydlel v něm kdysi starý instalatér, ošuntělý vdovec. Pokukoval po mně, říkával, že by si mě rád vzal. Dům – ruina, pán – otrhaný. K politování. Ale občas u nás pod nějakou záminkou zazvonil a jen tak se mezi řečí zmiňoval, že má mnoho set tisíc, v domě schovaných. Zaváhala jsem (už tehdy), protože, když skončil jeho odříkavý položivot, všechno připadlo polocivilizovanému státu. A vybavila jsem si taky vypravování jednoho známého, soudního odhadce. Byl u toho, když přišla komise vyřídit odúmrť do bytu po osamělé ženě. Po celý život šetřila, nedopřála si nic, svítila jednou slabou žárovkou, byla pověstná skromnými nákupy, chlubila se tím, že jí stačí na celý den v umyvadle ta trocha vody, kterou napustí po ránu, závistivě i opovržlivě nakukovala do vozíků, které jsme plnili my, „movití“. Prý po ní našli krabice se zlatem. Bylo ho přes dvě kila.
A mnoho peněz. Stát nedostal nic, zlobil se odhadce. Neměla jsem tu drzost zeptat se ho na víc… Další zmarněný položivot. Ta paní byla bohatá, a nebyla. Odhadce je napůl slušný člověk.
Položivot je i nucený pobyt v jedné místnosti, tak, jak to potkalo dvě české zajatkyně. Položivot je i celodenní dobrovolný pobyt v jedné místnosti, u monitoru. Spojení se světem, které počítač poskytuje, je pomyslné. Monitor (zatím) nevoní a hřeje neznatelně.
Položivot může potkat kteroukoli z chytrých horákyň, oblečených – neoblečených krásek, které se nám předváděly na obrazovkách minulý týden, pokud se nechají polapit do polosvěta šoubyznysu. A jsou tu taky vztahy – nevztahy. Rodiny tak napůl. Manželství ne, a přece jako ano. Pořád máme našlápnuto k útěku. Promazáváme zadní vrátka místo kypření záhonu.
Dobrodila jsem se a vidím, že na skle u dveří do prodejny je přilepeno smuteční oznámení. Umřel Gejza Čardáš! Neuvěřitelné. To jméno! A pod vším obvyklým povídáním je vyjmenováno pět dcer a pět synů. Půl napůl. S rodinami. Sklenice takového života určitě nebyla ani poloprázdná, ani poloplná. Jen – byla.
Krásné Velikonoce, a bijte – nebijte!
Polovina – One-half
02.04.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8