Neviditelný čert

„Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč“. Tuhle moudrou hlášku jsem nevymyslel já, ale španělský básník Juan Ramón Jiménez, který se odebral do věčného spánku necelý rok předtím, než jsem se probudil k životu. Proč tohle píšu, když v nadpisu mám poškození mozku a zatmění? Nadpis ozřejmím až v samotném konci. S nalinkovaným papírem je to takhle:

Už v raném dospívání jsem tuhle hlášku slyšel a velmi se mi zalíbila. Její podstatu jsem vnímal v tom, že si nesmíte nechat nikým nalinkovat či nalajnovat život. Dotyčný „dirigent“ to s vámi může myslet třeba i velmi dobře, jenže nemůže s vámi zacházet jako se svým robotem. Pokud to myslí dobře, může vám předávat své zkušenosti, moudrosti, upozorňovat na to či ono dobré či zlé, nezištně pomáhat v těžkých chvílích atd., ale ne lajnovat váš život.

Někdy se však stává, že začnete lajnovat sami sebe. No a k tomu jsem právě dospěl. Mám připraveno několik věcí, o které jsem se s vámi chtěl podělit, jenže jsem to začal pociťovat jako nalinkovaný papír. A tak jsem začal psát napříč. K těm plánovaným věcem se samozřejmě vrátím, ne však pod svým vlastním tlakem. Pouze tehdy, když ho nebudu cítit.

Lucifer

V úterý tohoto podivuhodného aprílového týdne jsem se vracel z Opavy do Prahy vlakem Pendolino. Do přípojného vlaku v Opavě jsem se nasáčkoval někdy po půl páté odpoledne. Co jsem dělal v Opavě, o tom možná někdy, ale nejspíš ne, jelikož tu Opava už několikrát byla a zatím se až tak nic moc důležitého nezměnilo. Vlastně změnilo, jenomže je to natolik soukromé, že pokud se do mé hlavy nenasáčkuje nějaký blázen, něco jako mé druhé já, nechám si to pro sebe.

Na palubu Pendolina jsem se přeskupil ve Svinově, což je část jakéhosi poměrně velkého konglomerátu vesnic nedaleko Opavy, jemuž se říká Ostrava. Pendolino je fajn, akorát že má zřejmě úplně opotřebované podvozky vagónů, takže za jízdy sebou nadměrně cuká. V podstatě mi to nevadilo, dobře snáším i nadměrné turbulence v letadle a jako malý kluk jsem si užíval jízdy na žebřiňáku. Problém byl pouze v tom, že jsem občas nedokázal trefit myším ukazovátkem patřičné tlačítko na monitoru mého notebooku. Někdy se mi přeskupily i složky v té či oné záložce. Ale jinak si fakt nemohu stěžovat.

Seděl jsem na solitérním sedadle u okna ve vagónu, s nímž sousedil vagón obdařený způli bufetem, takže těch pár kroků na třesoucí se palubě k vyzvednutí dalších dvou lahviček bílého vína jsem zvládal s elegancí protřelého námořníka. V poslední době jsem tuhle cestu sem a tam Pendolinem absolvoval několikrát a vzhledem k tomu, že má vizáž, jak tělesná tak duchovní, je natolik specifická, nepřehlédnutelná a nezapomenutelná, celá posádka mě už znala jako své boty či spodní prádlo. Štamgast na plný výkon. Nebylo tedy vůbec kupodivu, že když jsem vyrazil k odběru dvou druhých lahviček vína, tak už byly připraveny na bufet pultu. Můj příchod zmerčila servírka přes celý vagón.

Jízda byla tím pádem neskonale příjemná a ke všemu ještě začalo pršet. Ne moc, jenom tak trochu, aby se neřeklo. V oněch chvílích jsem bez jakéhokoli vnitřního tlaku pociťoval inspirativní popud něco nejlépe poetického sepsat. Stihl jsem pouze toto:

Po oknech vlaku kloužou kapky deště

V čárovém kódu rovnoběžně

Na čele lokomotivy visí vlajka na drátu

V podpalubí se kupí parta pirátů

Jemný deštík náhle ukončil svou činnost a Pendolino zastavilo v periferní části jakéhosi nádraží ne příliš daleko od Olomouce. Kolem se rozhostil takový zvláštní klid, jako když se zastaví kukačky.

Myslel jsem si, že indiáni vytrhali koleje, ale byl jsem palubním rozhlasem ubezpečen, že jenom zapálili nákladní vlak. I ti indiáni už úplně zlenivěli. Místo aby tvrdě pracovali na odstranění kolejového svršku, jen tak ledabyle pocákali nákladní vlak ohnivou vodou a škrtli zapalovačem. Asi dvacet minut trvalo, než byly zuhelnatělé zbytky nákladního vlaku smeteny s (z) kolejového svršku vodními děly a provoz na všech tratích v blízkém i vzdáleném okolí byl za radostného tleskotu všech zúčastněných cestujících obnoven.

Jízda Pendolinem byla až na to vlakotřesení bezva, ale když jsem se někdy po půlnoci soukal do postele, zasáhl mě takový zvláštní pocit, že se v mé hlavě nachází ještě někdo jiný. Možná to bylo mé druhé já, možná tajemný cizinec ze zcela jiného rozměru. Začal jsem sebou cukat, nastalo neobvyklé třesení jak časové, tak prostorové, ocital jsem se všude možně i nemožně, až došlo k úplnému zatmění a já jsem našel azyl na odvrácené straně Měsíce.

Když jsem se ve středu podivuhodného aprílového týdne probudil, můj mozek byl už zase nepoškozený.

15.04.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5