Čteme…

rubrika: Povídání


Jen málo věcí dokáže člověka potěšit tak, jako skutečnost, že se pružné a krásné idoly našich mladých let mění ve vyžilé dědky a v obtloustlé babky, které jsou tím ošklivější, čím jsou botoxovanější. Taky na ni došlo, říkáme si při podrobném studiu fotografie, jejíž autor si nedal práci s úpravou svraskalých paží sexsymbolu dávné doby. Až na ten náhrdelník na vrásčitém dekoltu jsme skoro stejné! Ani ořezání, ohoblování, vycpání a uhlazení mnohé hvězdě nepomůže, věk se stejně prozradí. Hlavní rozdíl mezi námi je pak v tom, co máme za sebou. Každý nebyl v žitě… Tak, jako jsou z pohledu muže všechna miminka stejná, z pohledu mladého člověka se všichni starci sobě podobají. Ani jedno, ani druhé není pravda. To jen příroda nasazuje zamlžené brýle, aby odvedla pozornost tam, kam právě potřebuje.

 

Stella


Každou neděli jsme chodili na návštěvu k babičce. Polehávala v úzké tmavé komoře, od kamenné podlahy táhl chlad. Nikdo se tomu nedivil, protože byla stará a k stáří ta komora s postelí, jednou židlí a obrazem Panny Marie zkrátka patřila. Ve svátečním odpoledni o patro výš hrávali bratranci karty, kouřili a popíjeli kořalku. Měli za sebou vojnu, tak už mohli všechno. Jednou do roka, na Vánoce, přinesli z kostela babičce dárek: koš s moukou, cukrem a olejem. Její penze byla 160 Kčs, každý příspěvek do dceřiny kuchyně byl dobrý.

 

To všechno bylo samozřejmé jako vůně sušených bylin v komoře a jako tikání hodin s oprýskaným ciferníkem. Že bychom snad my měli někdy zestárnout? Nesmysl! To se týká jiných, ti byli staří vždycky a vždycky budou. Všechny tety po celé desítky let vypadají jako ty stejné tety, a to je prostě dáno.

 

Pak nás ale uchopí ten dychtivý vír a v něm děláme věci, do kterých žádné z těch tetiček babiček nic není. Až najednou vichr zeslábne a nezřídka námi praští o zem. Ale to jsme si nedomluvili! Staří byli oni! Jenomže se třeba stane, že spěcháme po chodníku a předejde nás tu slečna, tu dáma, tu jeden drzý mladík, hleďme, i druhý drzý mladík, nakonec nás předcházejí všichni. Něco se někde stalo, že tak spěchají? Bum. Nestalo se nic To jenom ty, suveréne, se ploužíš tak pomalu, i když si myslíš opak. A že jsi včera cestou do trafiky automaticky zvolil zkratku, to taky nebyla náhoda!

 

Pomalu aby si jeden na tu myšlenku zvykal… A střídá se pocit křivdy a pocit bezradnosti. Co s tím? Nejistota se zabydlela ve všech koutech. Jak být mladý, to vím. To mám vyzkoušené. Jak být starý –  stihnu se to naučit? A co když nechci? Můžu svůj věk prostě popřít, vytěsnit?

 

Když je člověk víceméně přinucen navždy opustit svou profesi, ze všeho nejdřív si zvyká na myšlenku: nic nemusím. To vůbec není lehké! Přesvědčit sám sebe, že si zasloužím volný čas, že mi najednou toto největší bohatství, viděné zprvu jako pohroma, spadlo do klína. Brzy zjistíme, že volný čas má podobu nekonečné hladiny, které je nutné nejprve vymezit a zpevnit břehy.

 

A i když vševědná Wikipedie v hesle Stáří uvádí, že se člověk nemá zaobírat minulostí, opak je pravdou. Je-li pravda, co říká Schopenhauer, že prvních 40 let života nám dalo text a dalších třicet let text opatřujeme komentářem, pak je pohled zpět přirozený. A zjistíme, že mají pravdu ti, kteří vidí život jako román, román se zápletkami, s náhodami, se zvraty. Co na tom, že událostem zpětně přisuzujeme význam, který možná neměly? Je to naše výsostné právo. Odosobnit se, přečíst svůj příběh z odstupu. Stát se k sobě shovívavý. (Tys byl ale pěkný idiot, chlapče!)

 

Jenže pro život je takové čtení přece jen málo. Tělo si dělá, co chce, a chřadnutí bývá neúprosné. Pohroma nastane, když je mysl svěží, když člověkem cloumají stejné vášně jako zamlada, ale už jsou nepatřičné. Když vám přítomnost nemohoucích vrstevníků nedělá ani trochu dobře, když se vám nechce být v cizích očích moudrým starcem, když už, zkrátka – nevím co. Například to, že s vámi v různých institucích automaticky jednají jako s hlupákem. Když víte, že brzy budete pociťovat stud z vlastní neschopnosti dojít si byť jenom do koupelny, stud ze závislosti na ochotě jiných. Když tušíte, že se vaši opatrovníci budou přemáhat, aby vám posloužili.

 

Tak – všeho s mírou, i toho čtení ve vlastní minulosti, i té snahy vyrovnat se mladším, i těch nářků, že už se nestane to či ono. Asi bude dobré si říci: Mlha za mnou, mlha přede mnou (jak výstižné!). Teprve ve stáří platí bezezbytku nutnost žít přítomným okamžikem.

 

Moudré a vyrovnané stáří? Nevěřte pohádkám. Apatické možná. Jinak ten pocit svobody a radosti z toho, že už jste mimo tržiště a kolbiště, že už jste se oprostili od všeho zbytečného, platí jen pro nějaký čas. Pak už se kniha, kterou jsme psali i četli, kniha s podtitulem O neúprosnosti, pomalu zavírá.

 

Zaklapne ji někdo jiný – a s ironickým úšklebkem.

 

Zdroj: Vztek


komentářů: 14         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
14
Stella 11.05.2016, 21:57:01
13
Tak to o duši ztrácím iluze - potvora je to.

h
13
h * 11.05.2016, 21:33:17
Bránění se stáří? Jen slovní hra. Přít se o to nemá smysl, každý to bere jinak. Je jen jeden život - ten nezávislý na těle. Duše přece nestárne. Jen se jí mění podmínky, fysické a chemické, v jakých obcuje s matérií (kterou ostatně jakžtakž ovládá a formuje). Duše si tělo formuje tak, aby dostávala ty podněty, které ku svéhu posunu "někam" potřebuje. Pokud k tomu potřebuje lkaní nad pohledem do zrcadla, holt si lkaní přivolá.

Stella
12
Stella 11.05.2016, 19:47:56
Starý kocoure, jako vždycky, váš komentář je lepší než výchozí text: konkrétní, osobní, citový.
Říkam pořád, pište aspoň pro vnuky. PC s Rozpaky, velice plodnými, nebudou mít vždycky po ruce.

Píšete o POVINNOSTI bránit se stáří. Zřejmě máte na mysli obránu před rezignací Protože stáří asi máme přirozeně přijmout. To je nejspíš lehčí ve společnostech, v nichž jsou minulé radovánky nahrazeny povinnou úctou ze strany mladších.
S těmi koníčky je tomu u žen jinak. Ženy mají několikero rukou, najednou z nich postupně odpadává všechno.
Zapomínání jmen, šílené hrozné! Za dva tři dny mi jméno naskočí...
Hrozný sen: televizní soutěž, nevzpomenu si ns banality - jenže to není sen.
Váš otec byl hodný člověk - a kdopak mu to dědictví nenápadně vracel? Usmívající se
A dík.

Stella
11
Stella 11.05.2016, 19:34:18
h, děkuju! Usmívající se

10 Poselství Chantal
Starý kocour (neregistrovaný) 11.05.2016, 11:17:46
https://dl.dropboxusercontent.com/u/21775916/Chantal.mp3

9
Starý kocour (neregistrovaný) 10.05.2016, 22:46:58
Omlouvám se za překlepy.
A dodatek: Jak se kdo bude šklebit, když mi bude zaklapávat víko, je mi srdečně jedno. Jeho věc. Já už budu u všech svých kocourů. Čekají tam na mě!

8 Už dávno
Starý kocour (neregistrovaný) 10.05.2016, 22:42:48
Už dlouho jsem nečetl článek, který tak dokonale popisuje dobíhající motorek života člověka, jedince. Nelze nesouhlasit. Ale skoro se vším se snažím nesouhlasit. Ano, bilance. Jenže člověk už ví, že bilancovat je marné. Uvědomuje si, na kolika křižovatkách se dal špatným směrem, kolik příležitostí si nechal protéct mezi prsty, kolikrát nechtěně někomu ublížil. Kolik nenávisti vyplýtval i kolik marné snahy a lásky. Uvědomuje si konečnost života – ale čím dál tím víc se smířením. Naprostá spravedlnost života. Nezestárnout lze jen tak, že zemřeme mladí.
Ale vzpírat se ze vbšech sil stáří je povinnost. Tak, jako se vzpírat jiným špatným věcem. Zůstat aktivní, pokud to jde. Mít koníčky, krteré nastoupí v okamžiku, když už to v původní profesi nejde – tedy i umět odejít o chvilku dřív, než si to okolí bude upřímně přát. Než vás bude po straně litovat a říkat – on by bez té své práce snad umřel. A doufat, že smrt přijde nenadále a tedy milosrdně. Neubližovat a nedlužit.
Stella má pravdu – nejde snadno být vyrovnaný. Všechno totiž trvá déle. Když člověk fotí v předklonu, pak se nemůže narovnat. Po pár hodinách chůze bolí záda i nohy. Ale – kašlat na to! Popřít to! A na to je dobrý ten vztek.
Vzpomínám si, jak si můj táta nemohl vzpomenout na jména. A jak jsem tehdy řešil, jestli mu je připomínat a tak z něj dělat tak trochu dementa nebo poslouchat “No ten, co hrál v Learovi v šestapadesátem titulku. No – jak se jmenoval... Byl z Brna...“ Nakonec jsem našel způsob – zeptat se třeba, jaká tam byla hudba. A podhodit mu to zapomenuté jméno nenápadně v další větě. Táta byl hrozně hodný člověk. Bylo vidět, že se mu ulevilo, že ještě není dement.
No a teď to mám sám. Všechno si pamatuji – jen ta jména, ta jména...
Takže to řeším opisem. A na jméno si vzpomínám potom, o samotě a úporně. Ono se vybaví – ale třeba za několik hodin, naprosto nečekaně. Třeba při obědě nebo na záchodku. V databázi tedy je, ale můj „databázový stroj“ je jakýsi pomalý. Někdy pomůže internet. Bývá to krátké hledání – člověk nasází parametry do Googlu a na prvním nebo druhém řádku se objeví hledané jméno. Fantastická věc, tenhle internet!

Takže milá Stello – klobouček si z hlavy sám srážím a boty si s ním ometám. Nádherně shrnuto. Podepisuji. Mrkající

h
7
h * 10.05.2016, 14:19:17
Milá Stello, přidávám se k adorantům.Hezky sepsáno ...

Stella
6
Stella 10.05.2016, 06:53:32
Tak tak, co si budeme nalhávat... Mrkající

Lucifer
5
Lucifer * 09.05.2016, 23:09:55
Přísahám na Neviditelného čerta, Stello, že když jsem redigoval toto tvé bezpochyby skvostné povídání, tak mě "Stand by me" nenapadlo ani ve snu. Až teprve dnešní podvečer. Andělé strážní nezačínají být dezorientovaní, začínají prostě stárnout... Mrkající

Stella
4
Stella 09.05.2016, 22:20:52
Těch shod je tam víc! Ale já to přečetla vážně až teď. Generační záležitost?
Andělé strážní začínají být dezorientovaní...... Au!
Příště mě na něco podobného, šéfredaktore, upozormi včas.
Mrkající Nevinný

Lucifer
3
Lucifer * 09.05.2016, 18:40:42
Vše záleží na tom, co svým potomkům předáme. Jak v nich budeme nadále žít... co oni pak předají dalším potomkům...

První odstavec pod perexem mi připomněl, co jsem tady předložil v dubnu roku 2013:

http://www.neviditelnycert.cz/blog/povidani/1385-stand-by-me.html

Mám na mysli především druhou polovinu onoho příspěvku, u něhož se nevyskytuje ani jeden komentář. Nevinný

Stella
2
Stella 09.05.2016, 15:03:03
Ale já to tak nemyslela!
Díky! Usmívající se

1
a (neregistrovaný) 09.05.2016, 12:16:47
...až se mi zamlžily brejle. Krásně sepsáno. Salve!

«     1     »