Jen málo věcí dokáže člověka potěšit tak, jako skutečnost, že se pružné a krásné idoly našich mladých let mění ve vyžilé dědky a v obtloustlé babky, které jsou tím ošklivější, čím jsou botoxovanější. Taky na ni došlo, říkáme si při podrobném studiu fotografie, jejíž autor si nedal práci s úpravou svraskalých paží sexsymbolu dávné doby. Až na ten náhrdelník na vrásčitém dekoltu jsme skoro stejné! Ani ořezání, ohoblování, vycpání a uhlazení mnohé hvězdě nepomůže, věk se stejně prozradí. Hlavní rozdíl mezi námi je pak v tom, co máme za sebou. Každý nebyl v žitě… Tak, jako jsou z pohledu muže všechna miminka stejná, z pohledu mladého člověka se všichni starci sobě podobají. Ani jedno, ani druhé není pravda. To jen příroda nasazuje zamlžené brýle, aby odvedla pozornost tam, kam právě potřebuje.
Stella
Každou neděli jsme chodili na návštěvu k babičce. Polehávala v úzké tmavé komoře, od kamenné podlahy táhl chlad. Nikdo se tomu nedivil, protože byla stará a k stáří ta komora s postelí, jednou židlí a obrazem Panny Marie zkrátka patřila. Ve svátečním odpoledni o patro výš hrávali bratranci karty, kouřili a popíjeli kořalku. Měli za sebou vojnu, tak už mohli všechno. Jednou do roka, na Vánoce, přinesli z kostela babičce dárek: koš s moukou, cukrem a olejem. Její penze byla 160 Kčs, každý příspěvek do dceřiny kuchyně byl dobrý.
To všechno bylo samozřejmé jako vůně sušených bylin v komoře a jako tikání hodin s oprýskaným ciferníkem. Že bychom snad my měli někdy zestárnout? Nesmysl! To se týká jiných, ti byli staří vždycky a vždycky budou. Všechny tety po celé desítky let vypadají jako ty stejné tety, a to je prostě dáno.
Pak nás ale uchopí ten dychtivý vír a v něm děláme věci, do kterých žádné z těch tetiček babiček nic není. Až najednou vichr zeslábne a nezřídka námi praští o zem. Ale to jsme si nedomluvili! Staří byli oni! Jenomže se třeba stane, že spěcháme po chodníku a předejde nás tu slečna, tu dáma, tu jeden drzý mladík, hleďme, i druhý drzý mladík, nakonec nás předcházejí všichni. Něco se někde stalo, že tak spěchají? Bum. Nestalo se nic To jenom ty, suveréne, se ploužíš tak pomalu, i když si myslíš opak. A že jsi včera cestou do trafiky automaticky zvolil zkratku, to taky nebyla náhoda!
Pomalu aby si jeden na tu myšlenku zvykal… A střídá se pocit křivdy a pocit bezradnosti. Co s tím? Nejistota se zabydlela ve všech koutech. Jak být mladý, to vím. To mám vyzkoušené. Jak být starý – stihnu se to naučit? A co když nechci? Můžu svůj věk prostě popřít, vytěsnit?
Když je člověk víceméně přinucen navždy opustit svou profesi, ze všeho nejdřív si zvyká na myšlenku: nic nemusím. To vůbec není lehké! Přesvědčit sám sebe, že si zasloužím volný čas, že mi najednou toto největší bohatství, viděné zprvu jako pohroma, spadlo do klína. Brzy zjistíme, že volný čas má podobu nekonečné hladiny, které je nutné nejprve vymezit a zpevnit břehy.
A i když vševědná Wikipedie v hesle Stáří uvádí, že se člověk nemá zaobírat minulostí, opak je pravdou. Je-li pravda, co říká Schopenhauer, že prvních 40 let života nám dalo text a dalších třicet let text opatřujeme komentářem, pak je pohled zpět přirozený. A zjistíme, že mají pravdu ti, kteří vidí život jako román, román se zápletkami, s náhodami, se zvraty. Co na tom, že událostem zpětně přisuzujeme význam, který možná neměly? Je to naše výsostné právo. Odosobnit se, přečíst svůj příběh z odstupu. Stát se k sobě shovívavý. (Tys byl ale pěkný idiot, chlapče!)
Jenže pro život je takové čtení přece jen málo. Tělo si dělá, co chce, a chřadnutí bývá neúprosné. Pohroma nastane, když je mysl svěží, když člověkem cloumají stejné vášně jako zamlada, ale už jsou nepatřičné. Když vám přítomnost nemohoucích vrstevníků nedělá ani trochu dobře, když se vám nechce být v cizích očích moudrým starcem, když už, zkrátka – nevím co. Například to, že s vámi v různých institucích automaticky jednají jako s hlupákem. Když víte, že brzy budete pociťovat stud z vlastní neschopnosti dojít si byť jenom do koupelny, stud ze závislosti na ochotě jiných. Když tušíte, že se vaši opatrovníci budou přemáhat, aby vám posloužili.
Tak – všeho s mírou, i toho čtení ve vlastní minulosti, i té snahy vyrovnat se mladším, i těch nářků, že už se nestane to či ono. Asi bude dobré si říci: Mlha za mnou, mlha přede mnou (jak výstižné!). Teprve ve stáří platí bezezbytku nutnost žít přítomným okamžikem.
Moudré a vyrovnané stáří? Nevěřte pohádkám. Apatické možná. Jinak ten pocit svobody a radosti z toho, že už jste mimo tržiště a kolbiště, že už jste se oprostili od všeho zbytečného, platí jen pro nějaký čas. Pak už se kniha, kterou jsme psali i četli, kniha s podtitulem O neúprosnosti, pomalu zavírá.
Zaklapne ji někdo jiný – a s ironickým úšklebkem.
Zdroj: Vztek
09.05.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 14