Neviditelný čert

Dnes jsem málem zmeškala Sladké mámení. Tak tak jsem se došourala z ložnice. Právě začínalo! Ale nejen pro tuhle píseň otvírám každé ráno rozhlas. Také proto, abych se ujistila, že okolní svět dávno bdí a všechno je v normě: tu bomba, tu povodeň, tu epidemie, tu prezident. Jedna hrůza vedle druhé. Naštěstí rádio občana uchlácholí mašlovačkou veselých melodií. Za úpění, cvrlikání a vzdychání populárních hvězd dostává načasované podvědomí pokyn a předává dál: Naplň konvici a pozor, nene, to vpravo je plynová trouba, máslo je v ledničce. Do čeho že jsi šlápla? I dneska to byly brýle.

Ale to už se smějí Šťastná ústa. Také doklad toho, že se v nejposlouchanější rozhlasové stanici jednoho dne udál zvláštní jev: čas se otočil a mete si to zpátky. Tedy – metl si to. Už se asi definitivně zastavil v době, kdy vládl „klid na práci“. Rádio ustrnulo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Být mladá, nějak už se srovnám s tím, že máme jen tři čtyři zpěváky, a to se pak nedá nic dělat, musí se jejich pění vysílat denně znovu a pořád dokola. Lidi si to žádaj.

Kdysi nejpopulárnější stanice Praha metamorfozovala v japonskou (nebo indickou?) Helamíšakája. Takže těm mladým hrozí, že budou stejný „košíček písní“ poslouchat nějakých dvacet třicet let, nebo kolik ještě má příslušný redaktor před sebou, ale co my, kterým už moc času nezbývá a pamatujeme si tyhle interprety v jejich i naší plné svěžesti.

Stella

Právě doznívala Paráda. Taky každodenní záležitost. Ale hlavně, že mi neuniklo to mámení. Den by nebyl úplný. Podle stupně ospalosti přepínám jinam, ovšem – pozor! Regionální rádia jsou na tom ještě hůř, protože často vysílají na přání posluchačů. A tak se stává, že několik dní po sobě pořád chňapu po ovladači a vysílání vypínám. Trpím totiž vzácným druhem alergie. Alergií na Přátelství. Nevím, proč právě ona píseň hudební redakci a generaci „holek z naší školky“ (moje soustrast vám, kterým tento opus poznamenal dětství) naprosto uhranula. Pár dní byl klid a mír, ale v posledním týdnu opět straší Přátelství několikrát za den. Moje alergie pramení asi z rýmů láska – kráska, dlaň – daň, je to víra – ruka svírá, ale daleko víc z okolností, za nichž písnička vznikla. Na jistou aktuální objednávku. O přátelství mezi jednotlivci v ní opravdu nešlo.

Jenomže ona ta popularita má svůj důvod. Písní o přátelství a kamarádství je málo. A když chceme zazpívat nebo nechat zahrát kamarádovi melodii o našem krásném vztahu, po čem sáhnout?

Buďte sbohem, moji kamarádi?

Jak jsem tak hledala písně s motivem přátelství, dostala jsem se nejdřív na stránku o miminkách. Jedna mladá paní žádá jiné mladé paní o pomoc při hledání vhodného videa pro kamaráda k svátku. A ukázala se ta pravá bída. Doporučované tipy: M. David: Pár přátel mít, K. Černoch: Chtěl bych být přítel tvůj, Vysockij u Nohavici: Píseň o příteli. A ještě Whitney Houston: Count on me. Poslední dvě jsou aspoň poslouchatelné.

Čím to je? Kamarádství, aspoň jako téma, se u nás nenosí? Chci věřit, že je to tím, že nemilujíce obřadnost, nemáme rádi ani okázalost. Nevystavujeme city na odiv. Shazujeme patos. Nejsme zvyklí dávat najevo vřelost. Neobjímáme se při setkání, zřídka se líbáme při pozdravu. (Ale prý se takové líbání v současnosti stalo módou. K nám na ves ještě tento zvyk nedošel…) Jo, něco jiného je objímání s kamarády z mokré čtvrti. Tam ostych odpadá. Že mě máš rád? Já tě mám rád! V tomto ohledu je česká tradice velmi živá. (Nebo že by ještě kámoškou – sámoškou?!) A potom. Přátelství na život a na smrt vznikala na válečných frontách. Ty veliké bitvy nás v nové době minuly a děláme všechno proto, abychom se jim vyhnuli i v budoucnu, díky vytrvalému, houževnatému a tichému, ale úpornému úsilí o to, abychom se stali konzervou, žlučovým kamenem nebo fosilií Evropy. Hlavně – nic velkého! Neriskovat újmu.

Mnoho a mnoho moudrých slov bylo o přátelství napsáno. Obvykle srovnávají přátelství s láskou.  Přátelství bývá obohaceno o rozum, proto má naději na delší trvání. Pro kamarádovy chyby máme pochopení (a hlavně je bereme na vědomí), a on pro naše také. Když zjistíme, že jsme se v příteli spletli, rozchod nebolí člověka tolik, jak moc ho poznamená konec lásky. Při změně pracoviště jsem se rozloučila s kolegyní, dobrou kamarádkou. Překvapilo mě, jak rychle se nad naším přátelstvím zavřela voda. Vůbec jsme jedna druhé nechyběly a nechybíme. Přitom jsme spolu vycházely velmi dobře. Ono to chce asi něco víc. Určitě jsou vztahy, kterým se daří jen v daném prostředí a jsou tím prostředím přímo podmíněny.

Ale potkalo mě jiné přátelství. Proklínaný internet zle zamíchal nejedním osudem, mně však přihrál kamarádku, s níž bych se bez internetu neměla nejmenší šanci potkat. Jsme od sebe daleko, vidíme se málokdy, ale píšeme si maily a v nich plujeme na stejné vlně polovičního bláznovství.

K tomu bláznovství patří podpisy pod obvyklým výčtem našich čerstvých karambolů a dalších smrtelných nemocí. Když nás přestalo bavit podepisovat se jako Louis Armstrong, Mata Hari a Greta Garbo, nastoupila jména historických osobností, jako Klement Gottwald, Anežka Hodinová-Spurná, Golda Meierová, Lidia Korabelnikovová, Hanzelka Zikmundová. Pak jsme sáhly do přírody. Ve chvíli vzteku se kamarádka podepsala Závojenka olovová, po umytí vlasů Lysohlávka, v horkém odpoledni Mák Setý i Šípkový Keř. A podle momentálního stavu už byla moje přítelkyně také Rozvrzaná Židle, Dolejší Šuple, ba i Odpadkový Koš. Lepší náladu pak charakterizuje Prošívaná Deka nebo Houpací Křeslo a Suchý Šampon. V rozčilení se Mařenka stane i Prožranou Záložnou, Šikmou věží nebo Nafukovacím Bazénem. Kam se hrabu se svou Kyselinou Máselnou. Ze všech podpisů mé kamarádky mě ale nejvíc uchvátily Benátky nad Jizerou a Rozemleté Ovesné Vločky Lisované.

Kamarádství, přátelství i láska by měly obohacovat, ne jenom trvat. A když vám kamarádka napíše, že neděle jí uchází jak propíchnutá pneumatika, je to okamžik, který přinejmenším prosvětlí danou chvíli. Přítelkyně je totiž originální, má fantazii, neopakuje se jako ten rozhlasový kolovrátek. Při pátrání po inspiraci k „přátelskému“ povídání jsem učinila objev. Že existují videa jako Moje nejlepší kamarádka nebo také, kamarádkám určeno, Co jsem dostala k Vánocům. Děvčata, děvčata, slyším svou soudružku učitelku, jestli tohle s vámi poroste! Protože – jinak, milý národe…

Ale vedlejším produktem mého pátrání po tématu Přátelství je též objev aforismů Jana Sobotky a písní Jiřího Bulise. A to už je opravdu něco docela jiného.

Zdráv buď, internete přinášející poznávání, seznamování a inspiraci. Protože dokud tady jsi, nikdy si nebudu muset zpívat s trampy, že

Jedinej můj kamarád je pádlo dřevěný.

05.10.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 15