První (Velká) a druhá (Malá) vánoční procházka

rubrika: Povídání


Po dlouhé odmlce se opět vracím ke svému Neviditelnému čertovi, abych na něm zase něco jurodivého napsal. To psaníčko bude relativně stručné. V zásobě mám několikadílné myšlenky, ale vyklopit je všechny do klábosnice na jeden povel, to po mně chtíti není možné. Takže jednoduše. Oba dva svátky vánoční jsem strávil procházkami. První byla zčásti prvoplánová a časově náročná čili Velká, druhá naprosto neplánovaná, časově nepoměrně kratší čili Malá, ale obsahově možná ještě větší.

 

Lucifer


Velká

 

Štědrého dne včetně večera a noci jsem se dost flákal, skoro bez pohybu. Po půlnoci jsem zjistil, že mé tělo si žádá nějakého razantního uznání. A tak jsem si, již téměř v polospánku, naplánoval neskutečně velkou vánoční procházku, abych sešlapal nejen boty a tělo, ale vyšlapal i duši až k absolutnímu osvícení.

 

Můj plán byl v počáteční fázi zcela jasný. Na mapě cesta narýsována jako z partesu až po Vyšehrad. Dále jsem tomu ponechal volnoběh s tím, že po Vyšehradu je mým druhým hlavním cílem Staromák. Vše realizováno samozřejmě pěšmo – jakýkoli veřejný či neveřejný dopravní prostředek zcela nepřípustný. S touto myšlenkou jsem pak radostně usnul bez nároků na číkoli chlév vezdejší.

 

Probudil jsem se někdy kolem poledne a kolem druhé po poledni jsem svůj velký vánoční procházkový plán začal realizovat. Nejdříve hurá do Jinonic, na jejichž druhé straně vzniká obytná čtvrť Waltrovka. Pro jednu z verzí mých procházek do centra Prahy znamená tato novost výrazné oživení. Už nemusím slaňovat po bezduché a automobilově hlučné ulici Radlická, abych dorazil na Smíchov. Waltrovka je mnohem přímočařejší zkratka na ulici Peroutkovu, po níž jsem v jedné z variant též chodil. Před pár dny jsem si to vyzkoušel opačným směrem, když jsem se vracel z finančního úřadu pro Prahu 5 v Peroutkově ulici.

 

        

 

Z Peroutkové jsem odbočil do Xaveriové a zamířil na Santošku, což je park. V parku jsem uviděl kousek nad zemí na větvi věneček či spíš růženec burských oříšků. Jeden burský oříšek jsem sezobl. Můj mladší syn mi pak po návratu řekl, že je to pro ptáky. Doufám, že se ptáci pro jedno mnou sezobnuté burské zrníčko nezlobili. Pak jsem nad vstupem do tunelu Mrázovka sešel na Radlickou a zamířil k pěší lávce přes Smíchovské nádraží, odkud jsem přes železniční most dorazil na Vyšehrad.

 

Jak jsem tak po Vyšehradě bloumal, uviděl jsem v jednom okýnku hradeb nesvítící svíčku. Skleněná nádobka asi patnáct centimetrů vysoká téměř plná vosku s plechovou čepičkou s otvory. Vypadala, že hořela velmi krátce, skoro žádný vosk neubyl. Jako by téměř ihned po zapálení zhasla. Vytáhl jsem zapalovač a rozžal knot. Když jsem ji vrátil zpět na místo, rychle zhasla, v okýnku příliš foukalo. Tak jsem ji znovu rozsvítil a chvíli chodil hledaje, kam ji umístit. Nakonec jsem to místo našel. V jednom okamžiku se zdálo, že začne opět skomírat. Měla fakt na kahánku – když tu pojednou, pod mým důrazným pohledem, se přece jen jakoby skoro navždy rozžala.

 

        

 

Měl jsem původně v úmyslu dorazit až na Staromák, ale pak jsem si to rozmyslel. Rozhodl jsem se přejít Nuselský most, postupně se dotrmácet na Karlák a odtud metrem domů. Měla to být příjemná procházka Karlovem, ale Nuselák byl pro pěší uzavřený, takže jsem dojel metrem na Pavlák a pak pěšmo rovnou dolů na Karlák. Staromák byl nedosažen – možná zítra, řekl jsem si, Vánoce ještě nekončí. Velká vánoční procházka trvala tři a půl hodiny, déle ji protahovat už fakt nemělo jakýkoli přínosný smysl.

 

 

Malá

 

Druhou vánoční procházku jsem nijak neplánoval. Staromák jsem měl sice v zásobníku, ale ten zásobník mohu vystřílet i mezi svátky. Řekl jsem si.

 

Člověk má mít nějaké plány, ale nesmí jimi být vázán jako otrok. Plány jsou dobrá věc, někdy velmi užitečná. Někdy znamená za jistých zcela specifických podmínek. Za jiných různě jinak specifických je třeba brát je jenom jakousi prvoplánovou vizi a být připraven ji kdykoli patřičně korigovat v zájmu aktuálního stavu věcí. Svým způsobem vlastně skoro vždy. To někdy, kdy je třeba se drze držet plánu předem narýsovaného jako z partesu, nastává jen ve velmi pregnantních situacích. Takové situace jsou natolik výjimečné, že člověk udělá nejlépe, když bude mít v tornistře dostatečné množství tvárných variant.

 

Druhého svátku vánočního jsem se probudil až téměř po poledni utahaný jako pérka z rolet. Tož v tomto případku mě napadlo, že se na nějaký Staromák vykašlu a budu patřičně relaxovat. To byl aktuální plán. Jenže jsem ho záhy změnil. Proč? Protože jsem v náhlý okamžik chtěl. Jak prosté. Tentokrát ovšem ne Velká, ale Malá, řekl jsem si. A tak jsem na Staromák vyrazil metrem, ne však jako o závod.

 

Moje původní představa byla, že z Béčka vystoupím na Můstku a standardní turistickou pěšinou se doklátím na ono staropražské centrální náměstí. Jenže už na Andělu jsem měl té jízdy plné zuby, a tak jsem se rozhodl svůj plán neplán tvůrčím způsobem změnit. Vystoupil jsem na Národní třídě, odkud je to na Staromák skoro stejně daleko.

 

Tak nějak mě ta změna vzala u srdce, takže hned na rohu Spálené a Národní u Tesca jsem si dal kalíšek horké medoviny a rozkoukával se kolem jako ptáček vylétnuvší zrovna z hnízda. Koukal jsem směrem k Perštýnu a po dopití kalíšku medoviny jsem tam též vyrazil. Až k Betlémské kapli. Tak to nebylo v plánu, řekl jsem si, načež jsem v zájmu obohacení jeho zaplul přímo do té kaple.

 

        

 

Už žiji v Praze skoro čtyřicet let, ale v Betlémské kapli jsem ještě nebyl. Druhého svátku vánočního roku 2016 se tak stalo poprvé. A nelitoval jsem toho. Hned u vchodu se mě ujala starší a drobnější žena, průvodkyně, a z počátku téměř výhradně mně se jen věnovala. Popovídali jsme si o všem možném, nejen o Mistru Janu Husovi. Potom jsem se od ní odpojil, jelikož měla další zájemce, a zcela samostatně zvolna proplouval Betlémskou kaplí. Nepotřeboval jsem už žádný doprovod, jen ten Mistr Jan Hus tu a tam na mě nesměle pokukoval. Nakonec jsem se ale neloučil s ním, ale s tou paní průvodkyní. Byla to úžasná bytost světelná.

 

Po opuštění Betlémské kaple jsem se ještě chvíli potloukal Starým městem, až jsem konečně dorazil na Staromák. Tam bylo fakt hezky. Ještě nepadla tma, tak rychlý jsem byl. Obrovské množství roztomilých stánků s roztomilými lidičkami jak vevnitř, tak venku. Dal jsem si svařák a láskyplně pokukoval vůkol. Nesmírně mě zaujal jeden pohled. Mistr Jan Hus pod nickem Langoše vzhlíží k vánočnímu stromečku pod nickem Bramborová spirála a nad tím vším ční Chrám Matky Boží před Týnem. Napadlo mě, že před týdnem jsem byl v úplně jiném chrámu, ačkoli stále tak stejném.

 

        

 

Byly to krásné Vánocedevil

 

 


komentářů: 4         



Komentáře (4)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Haaross
4
Haaross 29.12.2016, 14:08:27
Ale jo, procházka není od věci. Akorát by se mi nechtělo do Prahy. Tam jsem se nachodil...

Lucifer
3
Lucifer * 29.12.2016, 13:46:04
A teď si představ Haarossi, jak obrovská radost tě čeká, když se to splní. V prvním případě to máš zcela ve svých rukou či nohou. Zkus se překvapit. V poslední době to zkouším na všech frontách. Úžasný

Haaross
2
Haaross 29.12.2016, 13:15:57
Zítra ránu vstanu brzo a půjdu běhat do parku.
Nebo vyhraju v loterii. Šance jsou zhruba stejný Usmívající se

Stella
1
Stella 28.12.2016, 18:20:00
Vánoční potulování světem novým i starým...
Myslím, že Jan Hus z langošů nemá radost. Už jen to slovo.(Před svým krutým koncem trpěl zánětem okostice, po smrti má toto.)
Ale tohle mu dělat neměli.

Lucifere, uvědomuješ si, jak jsi už pražský? Staromák, Nuselák, Karlák....

Jen tak dál! S pohybem! Je ho třeba. A vidět jiné lidi než ty, které člověk vidí denně.

«     1     »