Být pořádným neurotikem vůbec není lehké poslání! Chce to přijít na svět s velkou dávkou příslušného talentu a potom se obklopit tetičkami, které se každou neděli po příchodu z kostela evangelicky usmívají, a než přijde na stůl slepičí polévka, cituplně se na vás dívají a říkají: Na každém člověku je něco hezkého. Někdo má pěknou tvář, někdo zase duši. Jiná verze: Tvoje sestry se vdají, ale pro tebe si přijede princ! Nebo: Když ses narodila, byla jsi tak hezká! Pátravé pohledy trvaly a moudrá slova poletovala tak dlouho, dokud se zrak návštěvnic nezačal pohupovat na polévce se zlatými oky. Po malé pauze pak laskavým hlasem pokračovala debata o tom, co všechno by se dalo operovat. A už ses na to kvůli ní, Miluško, ptala u dětskýho? Byla by to škoda! Ale jo, jenže až od osmnácti.
Tak shrňme: něco od přírody, něco od tetiček, něco od pilně pěstované vlastní rozháranosti, vzdorovitosti, nesoustředěnosti, něco od setrvalého vypilovávání sebelítosti a k tomu opakovaná střídavá četba Starých pověstí českých a Odvážné školačky – výsledek se zaručeně dostaví! Doporučuji ještě doplnit tím, čím skvěle disponuji právě já: zoufalou nešikovností. Šplhat se do kopce, z něhož se konečně sami sobě budete smát, to trvá, s tím počítejte! Ale zato: pokud se toho dožijete, budete se těšit z vrchovaté pokladnice zážitků, o něž jsou ochuzeni jiní!
Stella
No. Tak před Vánocemi se všichni stali zlí, nikdo mi nerozuměl, všichni byli pekelně líní, u některých známých i příbuzných jsem si těch příšerných vlastností všimla vůbec poprvé. Všechno mi padalo z ruky, poltergeisti řádili v bytě jak zjednaní. Věci se mi posmívaly a dělaly naschvály. O Štědrém večeru se aspoň ti skřeti (duchové?) uhnízdili pod naparáděným smrčkem a usnuli, docela jistě obluzeni televizním programem.
Ale teprve když se Štěpán vydal na koledu, začalo být opravdu dobře. Probudil se ve mně vánočně přikrčený běs nemilosrdné likvidátorky. Brzy ráno jsem naplnila pračku, co to šlo. Konečně jsem před sebou opět měla konkrétní vizi! Vizi bezpečného futrálu všedního koloběhu, do něhož vklouznu hned zítra, ještě za tmy. Skrz jeho otvory se ostatní začnou jevit zase přijatelní. A já budu pomalu a nenápadně odstraňovat všelijaké hvězdičky, větvičky, jmelíčka, andělíčky…
Poslední Vánoce se nesly nejen v duchu prozření, pokud jde o děsivé povahy mých známých (nemohly za to mé oteklé nohy a bolavá záda?), ale také v duchu návštěvy u sestřenice, dcery jedné z laskavých tetiček. Ona totiž sestřenice vyklízí starou půdu! Na opuštěném statku za vesnicí. Už je mi podle všeho osudem určeno stát se nejosvědčenějším kandidátem na likvidaci bezbřehého nepořádku a nejzaprášenějších prostor v celé Evropské unii i v čekatelských a vystupujících zemích. Během jednoho roku jsem se potřetí nachomýtla u příprav prodeje starého domu. A to přehrabování v nashromážděném haraburdí vždycky bylo výbornou příležitostí k tomu, aby mé nejcharakterističtější (ne)schopnosti zazářily všemi vybroušenými plochami.
Záměrně vynechám některé z přešlapů, i tak bylo dost toho, čeho se ostatním nedostává. Jako vždy jsem jela do vsi vlakem. Protože jsem před poslední delší cestou marně hledala průkazku na slevu (neboť jsem ji schovala tak, abych ji určitě našla), odešla jsem z domova bez ní. Nebyla dohledatelná. Šla jsem bez průkazky i bez zlosti. S tím, že doklad nenajdu, jsem automaticky počítala, protože se znám. Pokladní se divila, protože šlo o nemálo peněz. Čekala. Já nic. Uložila jsem do tašky jízdenku za plné jízdné. Přitom jsem vedle peněženky nahmátla pouzdro s průkazkou. Přisámbůh, já jsem ho v ruce vůbec neměla, ani v tašce, stokrát převrácené, být nemohlo. Doma jsem byla sama. A pouzdro leželo volně, na sbalených věcech, jako právě vhozené. Od té chvíle mám na poltergeisty pořádnou pifku. Ale to je detail.
Likvidace majetku tří generací se měla konat odpoledne. U příbuzných na vsi jsem byla snaživá a oni velkorysí. Postavila jsem se ke sporáku. Nenechám se hostit jen tak. Šikovně jsem zakrývala díru na utěrce – jak se mi ji podařilo vytvořit, vážně nevím. Horší bylo, že jsem si při krájení masa uřízla kousek prostředníčku. K čemu že je ve skutečnosti odkapávač? Myslím, že tehdy jsem na to přišla.
Zalepená (zprvu bílými) náplastmi pokračuji ve zkáze. Podcenila jsem totiž míru hořlavosti odchlípnutých tapet a (promiň, Boženko, on to stejně nikdo nečte), mocnost vrstvy prachu na tapetách zašlé kuchyně. A sílu horkého oleje a studeného masa. Vzplálo to velkolepě! Děravá utěrka se rázem proměnila v hasicí prostředek, takže, pokud jde o ni – dobrý, žádné podezření, že by ji někdo roztrhl, ona už není. Jenže já popadla také chlupatý froťák s vánočním motivem, a běsnící živel jsem tudíž plácala a dusila nasáklým těžkým ručníkem. Někdejší froťáček pak žuchnul na sporák a dál, no prostě – co asi. Po generálním úklidu, nově zalepená a lehce popálená jsem získala zdravou barvu nemalého rozčilení, ale přesto jsem směla na půdu. (Možná, že, ale to snad ne, možná, že drazí příbuzní, téměř pozůstalí, vycítili, že když budu na půdě, dům bude ve větším bezpečí.)
Takže. Pracovali jsme na půdě, kam se dlouhé roky nosilo prostě všechno. Už jste někdy pouhým uchopením rozpůlili broušenou vázu? Já to umím! Naštěstí bylo kam ji schovat. Pod rám, vedle děravých košů a zkrabatělých plechovek na maso. Starý emailový kastrol se na mě přímo plechově třese. Ucho se mu odtrhlo, pod nehet mi zajel kousek rezavého kovu, kousek malý, ale vysoce účinný. Na mě si nepřijdeš! Tašku s průkazkou na slevu, s náplastí a s kysličníkem mám s sebou, tady, u klubka motouzů, v prachu, na pytli s cementem. Jenomže už jsem tak zmrzlá, tak lehce zoufalá, tak dost rozbolavělá! Jdu pryč.
Pod vrzavými dřevěnými schody, v šeru přešlapuje bratranec a účastně se ptá: Nechceš se přičísnout, sestřenko? Ty jsi taková šikovná, ať taky nějak vypadáš. Já vím, Václave, že to myslíš dobře, ale venku je pořádný vichr, nemá to cenu. Avšak on mi v té temnotě přesto podává – tenoučkou pilku. Teprve teď vidím jeho úšklebek mazaného sedláka ze zahrady Čech. To bude U pípy veselo! Fakt ti na to skočila? Nekecej! Haha.
Špinavá, uondaná, promrzlá, nechám se domů odvézt autem. Ještě, že se naskytlo. Doma ze všeho nejdřív vlezu do vany. Předtím ale vsunu do zásuvky nabíječku. A když čerstvě ovázaná, olepená a vydezinfikovaná vyjdu z koupelny, dívám se, dívám: mobil na zemi, zatímco na kuchyňské lince leží rozpálená kulma. Tohle ale vážně nedělám já! Jedině, že bych měla sloužit jako doklad toho, že nemožné se občas stává možným. (Jako dnes ráno. Po zoufalých pokusech vydolovat peníze z bankomatu, s tajeným zoufalstvím opouštím bankomat bez peněz. Čekajících už je moc. Doma mě napadne, jestli jsem neměla kartu vyndat z pouzdra. Kolikrát mě na to lidi z okolí upozorňovali!)
Už jsem se na lucifeřích stránkách několikrát se svým zmatkářstvím svěřila – bohužel, nic si nevymýšlím. Vypracovala jsem si různé techniky, jak své nestandardní chování vysvětlit. Nejlepší je ale rychlý úprk. Nebo: na úřadech už pár let vysvětluji, že mám diagnostikovanou poruchu paměti, protože nadiktovat správně přesné údaje (a omylem se podepisuji výhradně svým jménem za svobodna) – to je pro mne nesplnitelné! Na profesionální soucit si ještě zvykám. Narodit se později, mohla jsem se vbrzku chlubit několika diagnózami. Takhle jsem vždycky byla jen nešikovná a hloupá. Škoda.
V každém případě: je dobré se mi vyhnout!
02.01.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 18