Kudy a jak?

rubrika: Povídání


Jsou věci, které moje hlava nebere a nebere. Třeba, proč každé ráno přijíždějí děti do školy autem, když to mají sotva čtvrt hodiny pěšky. Jen skončí vyučování, přešlapují na parkovišti a čekají, kdy je rodiče – řidiči vyzvednou. Nedivila bych se, kdyby zdejší ulice byly opravdu nebezpečné a kdyby se naše obec nedala z jednoho konce na druhý projít úplně celá za půl hodiny. A protože tu každý zná každého, vím, že k tomu dojíždění nevede většinou nic jiného, než to, že rodina prostě – má auto. A tak hurá do auta, když potřebujeme hodit dopis do schránky, koupit rohlíky a když „jdeme“ k doktorovi.

 

Stella


Cestička k domovu známě se vine

 

Přepravovaní žáčci jsou okradeni o zábavu, kterou si dopřávají jejich kamarádi bydlící u školy tak blízko, že se auto opravdu nevyplatí. Ti si vychutnávají volnost po otravném sezení v lavicích a cestu domů protahují, jak se dá. Ty jejich klátivé odchody ze školy mám ráda, protože bydlíme v přízemí a dětičky občas postávají pod oknem. Jak jinak bych se dozvěděla, že Simona už nechodí ani s Romanem ani s Vojtou, ale bude asi chodit s Radkem, když Tomáš nebude mít zájem? Loni v šestce chodila jenom s Milanem. Vona je stejně dobrá! A je jasný, že ředitel bere na tu tlustou tělocvikářku. Ona si na výletě vůbec nevšimla, kolik nás spí pod jednou dekou. Tahák jsem při matice nestačila ani vytáhnout. Zato dějepis jsem měla napsanej na lavici. Cígo fakt nemám. Máma mi je šlohla a nešahej na mě, seš vůl?

 

Počítače na chvíli zapomenuty, člověka nevězní hladké čalounění, ale má před sebou nějaký ten strom, na záhonech pod balkony kvetou kytky, v zimě se dá krásně cárat shrnutým mokrým sněhem. Na komunikaci probíhá komunikace. Rodí se budoucí vzpomínky.

 

V těch mých vzpomínkách jsou nové jarní boty (červené) a cesta ze školy lesem. Naši nevědí, že si za pěkného počasí cestu zkracujeme právě tudy. Jinak by doma bylo pořádně veselo! Pokaždé nás jde aspoň pět holek a klábosíme a brebentíme, házíme jedna druhé tašku do křoví. Vypravujeme si obsahy filmů a domlouváme si kino na příští neděli od tří (jindy se nehraje). Při tom povídání a pokřikování poskakujeme po cestě, kterou nikdo neplánoval, protože je to pěšina na haldách, na dávno zarostlé výsypce, pěšina stvořená z potřeby zkrátit si cestu ze sklárny do hospody a z hospody na nádraží.

 

Ráno chodíme vzorně, po dlážděném chodníku, a počítáme kostky. Do školy to trvá půl hodiny, ale není to ztracený čas. Jen kdyby mě Ivana pořád neděsila tím chlapem v montérkách. Denně postává na prahu a prý chytá děti na omáčku. Cestou je všechno stejné, tedy spolehlivé, v hlavě už máme navěky uloženou mapu ulice, dvě zaprášené výlohy, odstín omítky každého domu, víme, že za rohem pojišťovny se vynoří s bandaskou největší a nejširší klepna všech dob (vážně musí mít každá vesnice a každé město odnepaměti postavu, která si pořád stěžuje: Zase nepozdravil?). Všechno je tedy stejné, ale o to citlivěji vnímáme drobné změny. Místo nás prostoupilo, protože jsme se nestihli uzavřít, a patříme k němu. Roční dobu si nemusíme ověřovat v kalendáři, jako to občas dělám dnes, protože nám ji sdělují proměny hlohů lemujících cestu.

 

Kdyby naši páni dovolení dali

 

Ale k jiným cestám. Vážně mě dosud nenapadlo, že taková pěšina vznikla sice přirozeným způsobem, ale podléhá evidenci, zatímco stezka je sakumpikum záměrně budovaná. Evidenci podléhají i lesní cesty (4 třídy) a polní cesty jako tzv. účelové komunikace. Polní cesty jsou dokonce standardizované. Vzhledem k vlastnickým otázkám je to opatření dobré a smysluplné. Vždyť jsme byli mnohého zla ušetřeni díky katastru. Ne každá země disponuje podobnou vymožeností. Osvícení byli ti, kdo čekali se zpevněním cest až do doby, než si je lidé prošlapou, tam kde je to nejvýhodnější. A hodně účelovou cestou byl průhon. Mnohé obce mají ulice Na drahách, Draha, Na průhoně. To bývaly trasy, kudy se vyháněl dobytek (německy Viehweg).

 

Ve dne prší, v noci je tma

 

Cesty mají vlastnost, nad kterou nás normálně ani nenapadne přemýšlet. Zatímco dům stojí a věž se tyčí nebo strmí, u cesty bychom předpokládali, že bude ležet. Ale ona ne. Cesty totiž nejsou nic statického. Vždyť o nich říkáme, že jdou, běží, vedou, vinou se, klikatí, křižují se, táhnou se, stáčejí se, klesají, stoupají, ba šplhají, zahýbají, odbočují, kroutí se. Ne, že by si v krajině jen tak polehávaly.

 

Jsou pro život tak důležité, že je lid městský i městský odjakživa nechával vstupovat i do písní a písniček. Vždyť stav cesty mohl poznamenat osud člověka, zamilovaného nejvíc. Chodil bych k ní, cesta je zlá… Stačí málo, a láska uletí. Podobně Měsíček zašel, já tam nedošel. Já jsem zabloudil, mně ji odloudil… Mysliveček přece. Ten cestu zná i potmě. Tálinský rybník zaplavující cestičku lásce také nepřeje. Podobná beznaděj je i ve slovech cesta zarúbaná k frajárence mojej. Jinou cestu, cestu jako volbu, má na mysli vyčítající milá: Kudy, kudy cestička… Von má rád bohatý. Bylo, je a bude. S mašlema na paty. Když chtěl člověk někoho proklít, popřál mu, aby zarostla cesta, chodník k jeho domu. Ale přes Javorník chodník nikdy nezaroste! Tam stále dorůstají nevěsty.

 

Nádherná píseň V kolaji voda, švarná děvucho, připomíná cesty vytvořené těžkými vozy, bohužel někdy zaplavené, takže obraz krásné děvuchy asi nikdo nenamaluje. Ale povedlo se a děvče je „jak leluja“.

 

Karavany pouští jdou

 

Vozy jezdily ve vyježděných kolejích odpradávna. Ale i lepší silnice stavěly se prokazatelně už ve 4. tisíciletí př. n. l.. v Iráku, Sýrii… Dlážděné kamenem nebo dřevem, velice široké, zhutněné do velké hloubky. Na našem území tou dobou kmeny ještě zhusta sledovaly zvířecí stezky. S rozvojem obchodu, s cestováním za přírodními zdroji a také k nejbližším brodům se objevují cesty, podél nichž vyrůstají hospody a usazují se řemeslníci. Rodí se osady a z nich města…

 

Přestože si pod slovem stezka představíme něco milého, drobného, ty nejslavnější byly pořádnými dálnicemi. Ale o tom dost, to známe.

 

Vroubená je stromama

 

Jaro láká ven, jaro láká na cesty, probouzí tuláckou krev. Oni tuláci byli považováni za pobudy, všeobecně se jimi opovrhovalo. Neboť až na středověké vaganty (žebravé studenty) šlo o lidi práce schopné, ale ne k práci ochotné. Proto se čas od času potulka hodnotila jako trestný čin. Jiným způsobem se o tulácích zmiňují encyklopedie a slovníky, jinak romantická poezie… Pro ni to byli poutníci, jejich toulání bylo nazýváno vznešeněji, putováním, tedy toulání spíše jako hledání, cesta za nějakým cílem. Svého času byl popis (intelektuálního) putování zemí oblíbeným literárním žánrem.

 

Tuláci byli lidé svobodní! Dnes je podobně svobodných lidí také dost, ale nechodí pěšky a vědí, co je serpentina, estakáda, trápí je pomalá výstavba obchvatů a stav kruháků…

 

Tulák se radoval ze stinných alejí, původně vysazovaných kvůli pochodujícím vojskům. Podobnou tuláckou radost z volnosti prožívají dnes pěší turisté. Ale oni se na rozdíl od tuláků přece jen podřizují určitým pravidlům. A nechodí rovnou za nosem. Poslouchají turistické značky a věří směrovkám, ukazatelům. A ani nemluví tak moc o cestě, jako spíš o túře, trati, štrece.

 

Dokud máme zdravé nohy, proč se neradovat z pohybu všude, kde se nám jeho možnost nabízí? Vždyť nám chůze po tom světě umožňuje otevírat smysly, pozorovat, a tedy – získávat. Přivlastňovat si – nic menšího, než svět. Dost už. Vlastně ještě slova z jedné básně z folkloru vyrostlé: Okolo hřbitova cesta úvozová… Co že je to úvoz? A kdo tam šel? A proč? Hledej!

 

Kam jdeme?

 

Když už pořád, Jeníčku, bloudíš a ta věčná otázka tě trápí, nelámej si hlavu. Spolehni se na všudypřítomné zdroje informací. A pokud se ti cesta jeví jako slepá, ono to vyjde nastejno, k cíli dojdeme i bez nápovědy.

 

Cesta, která nikdy neleží, nás dožene a dovede sama.

 

Vyberte si


komentářů: 8         



Komentáře (8)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
8
Stella 27.03.2017, 21:42:41
Chtěl bych se zeptat, ale nesmím.
J. Skácel

7 Dust to dust...
frumpee (neregistrovaný) 27.03.2017, 18:59:06
PPrach jsi a v prach se obratis...

" A je to jako zazrak ve chvili, kdy tady zase
nebudeme, jako jsme predtim nebyli..(Jan Skacel

;)

Chybi tady emotikon!

Lucifer
6
Lucifer * 27.03.2017, 18:05:21
Cesty však mohou vést úplně mimo. Pro vylepšení nálady nabízím jeden příklad:

https://www.youtube.com/watch?v=d5lkcKDA678

Úžasný


Lucifer
5
Lucifer * 27.03.2017, 17:40:10
Na snímku kráčí mladík s batůžkem na zádech a objemnou taškou v pravé ruce po chodníku, který zahýbá doprava k Domovu pro seniory. Na levém chodníku postává paní s chlapcem a nejspíš se dohadují, jestli nezamíří rovnou na Hřbitov. Širokou střední cestou do Smuteční síně nemíří nikdo. Mrkající

Lucifer
4
Lucifer * 27.03.2017, 13:35:48
Z domácího notebooku se mi nedařilo vložit fotku, aby nebyla naležato. V redakčním systému jsem žádný nástroj k otáčení vložených obrázků nenašel a ve své domácí výbavě žádný program, který by s tím obrázkem něco v tomto směru provedl. Bylo pozdě v noci, tak jsem do vzdal a jako náhradu vložil odkaz, v němž se fotka nepokládala naležato. V pracovním počítači jsem to pak snadno napravil s pomocí Adobe Photoshop. Pod vloženou zmenšenou fotkou je samozřejmě odkaz na zaslaný originál lehce prohnaný Photoshopem. Tato úprava proběhla až po komentáři [2] od Stelly. Úžasný

3
Tahiti (neregistrovaný) 27.03.2017, 13:26:03
Ta pointová fotka je skvělá. Snad si to tam místní senioři nečtou, mohlo by jim to přijít líto Nerozhodný

Stella
2
Stella 27.03.2017, 10:58:25
Tahiti,děkuju, ty už jiná nebudeš. Mrkající
Ať se ti dnes na pobřeží krásně tančí!

Pointou článku, odpověď na poslední otázku, je fotka v posledním odkazu.

1
Tahiti (neregistrovaný) 27.03.2017, 08:47:02
Moc krásně jsi povyprávěla, Stello. Marně jsem dole hledala odkaz na autora. Piš knihu a ověřuj si její úspěch na nás. Jsi pohozená hřivna!

«     1     »