Neviditelný čert

Příběh, jímž jsem se rozhodl oblažit vaše mozkové závity, se odehrál v rané fázi mého dospívání. Teď se nacházím v jeho pozdní fázi a konec stále v nedohlednu. Je to asi tím, že koukám příliš daleko. Onehdy jsem koukal jen na špičku svého nosu; jen ve výjimečných případech jsem to zkusil o pár centimetrů dále. Nade mnou však bděl anděl strážný, jenž někdy nabýval podoby přísného pedagoga či vychovatele s nezbytnou rákoskou v ruce. A jako takový v zájmu úspěšného završení mého výcviku v rámci rozumné existence vzhlížel z mého nosu mnohem dále. Tento příběh je o tom, kterak mě drastickým způsobem vybavil nepřekonatelným odporem pokusit se svůj psychický život vylepšit jakoukoli drogou. Mám na mysli především chemické látky, které si z vašeho mozku udělají mičudu na hraní, což se ale časem začalo týkat i drog jakéhokoli ideologického formátu.

Lucifer

Na úvod bych chtěl říci, že pod pojmem droga si můžeme představit v podstatě jakýkoli zdroj, který v nás vyvolává závislost. Třeba i lásku nebo život samotný. Za zlou drogu se považuje ta, která nám systematicky ničí jak tělesné, tak duševní zdraví. V nejtěžší formě z nás udělá naprosté trosky. Jenže to dokáže i láska. Kolik odvržených milenců zešílelo a svůj život ukončilo neskonale potupným způsobem. Oponenti filosofického formátu mohou samozřejmě říct, že se nejednalo o skutečnou lásku, ale o sebestřednou rozmazlenost. Souhlasím, ovšem ne ve všech případech. Třeba labuťák, jemuž na věčnost odejde jeho jediná labuť (a naopak). Nemá pro co žít – jeho „droga“ už není k mání.

I já jsem v nejrůznějších směrech závislákem. Mám řadu duševních a citových pochodů, bez nichž si nedokážu představit svůj další pobyt v tomto životě. A těm napomáhám chemickým dopingem v podobě vína a nikotinu. Oponenti filosofického a lékařského formátu mohou samozřejmě říci, že se tímto řadím do kategorie feťák stejně jako konzumenti heroinu či pervitinu, ačkoli přece jenom v trochu lehčí variantě. Souhlasím, ale ne zcela bez výhrad. Víno je nápojem bohů, tedy veskrze specifické skupiny feťáků, jež se zbytkem má společného asi jako voda s vodkou, a nikotin je i mnohými lékaři či biochemiky považován za léčivý prostředek.

Alkohol a nikotin nejsou primárně určeny k nekontrolovatelné manipulaci vašeho mozku. Nepřebírají nad vámi absolutní nadvládu a nedělají z vás mičudu na hraní. Když dávku přeženete, může začít něco jako blouznit, ztrácet kontrolu atd., a při delší intoxikaci zdefraudovat i svoji fyzickou schránku. Ale to můžete do té či oné míry dosáhnout předávkováním čehokoli, třeba i potravinami, které jsou považovány za zdravotně velmi přínosné.

Dost však odborně pojatého úvodu, který bych mohl zevrubným způsobem rozvíjet na vícedílný seriál. Zde je můj plegomazinový příběh:

Mám sice sloní paměť, ale časové roviny se mi někdy prolínají. Jedna věc je téměř jistá: bylo mi zhruba kolem osmnácti let. Časové ukotvení je už trochu nejisté, ale přesto si troufnu tvrdit, že se to odehrálo někdy v dubnu. Koneckonců proč bych si na to vzpomněl zrovna teď v dubnu, že? Bylo takové typické aprílové počasí, nejspíš víkend (sobota?), protože jsem nemusel do školy, a brzy po poledni (tenkrát jsem vstával trochu dříve). Sešel jsem se s jedním kamarádem a během kuřpauzy jsme dospěli k závěru, že si uděláme něco jako mejdan. Kamarád z takříkajíc mokré čtvrti (myslím, že trochu pršelo) si vzpomněl, že zná jednoho zajímavého týpka, který má jakési techtle mechtle s psychiatrickým zařízením. Tak jsme po nastartování pitného režimu vyrazili přímo k němu.

Onen občasný chovanec místního šaškecu bydlel ve starším domě vilového typu o dvou patrech. Byl ve svém apartmánu o mnoha velkých pokojích s vysokými stropy naštěstí přítomen, takže se mejdan mohl začít. Měl poměrně široký sortiment alkoholických nápojů a jejich konzumaci nám nijakým způsobem nebránil. On sám si však dopřával jenom vodu z vodovodu. Nijak jsem se jeho vodovodní úchylkou nezaobíral a vedl s ním nejrůznější řeči, jimiž jsem se snažil z něho vymámit subtilní zážitky ze šaškecu. Moji neslušnou vtíravost do jeho duševního soukromí blahosklonně přehlížel jako velké širé rodné lány a bez jakéhokoli vzrušení se snažil mé otázky přiměřeným způsobem zodpovědět.

Jak jsme za průběžného přemísťování jeho rozlehlým bytem debatovali, dostali jsme se do pokoje, na jehož jedné stěně visely dva meče. Řekl jsem mu, že se mi ty meče líbí a jelikož můj pitný režim se dotýkal již skoro svého vrcholu, nabídl jsem mu, že bychom si mohli zašermovat. Podíval se na mě skoro jako přísný vychovatel a místo dvou mečů jsem v jednom mžiku oka spatřil dvě rákosky. Já však byl neústupný, a tak meče sundal ze zdi, jeden mi podal a řekl, že se mi pokusí ukázat, jak s tou zbraní zacházet. Cítil jsem se jako d'Artagnan, čtvrtý ze tří mušketýrů, ve skutečnosti jsem však s mečem mával jako opilý úředník s husím brkem. Což neuniklo jeho pozornosti, takže celou seanci okamžitě zastavil a upozornil mě, že by mě mohl klidně zabít. Občasný chovanec místního šaškecu měl v té chvíli více soudnosti než já.

Meče skončily zpět na zdi a já se šel vydýchat k nejbližšímu kusu nábytku, abych se o něho opřel. Z ničeho nic mě zaujal horní šuplík, a tak jsem ho otevřel. Kromě jiného skrýval celu sadu nejrůznějších pilulek. Vzal jsem do ruky jedno balení a zeptal se, co to je. Řekl mi že plegomazin. Občas to prý musí brát na uklidnění, když jeho psychika začne trpět neúnosnou zátěží. Řekl jsem mu, že bych si jednu pilulku vzal k okoštování, ale on se na mě podíval opět skoro jako přísný vychovatel a pravil, že NE! Tohle nesmíš zkoušet!! Nepotřebuješ to!!! Řekl jsem mu, že tedy ne a v nestřeženém okamžiku, když jsem odvedl jeho pozornost zpět k mečům na zdi, jsem si jednu pilulku plegomazinu strčil do kapsy. Mejdan v závětří šaškecu se pak už poměrně brzy skončil. Stmívalo se.

Druhá část tohoto příběhu se započala zhruba o tři měsíce později. V létě.

Onoho léta k nám přijel na návštěvu bratr mojí mámy a s ním jeho dvě dcery čili mé sestřenice. Vzhledem k tomu, že mám k ženám velmi blízký vztah, nemohl jsem ho opomenout ani v souvislosti s obhospodařením svých dvou sestřenic. Věnoval jsem se jim na plný výkon své dospívající mužnosti a nemohu říci, že se jim to až tak nelíbilo.

Byl opět víkend (pátek?), když jsem se rozhodl, že je zavleču na jedno z nejjurodivějších míst mého rodného města. Byla to hospoda na nejvyšším kopci, která se jmenovala zhruba stejně jako sportovní areál, v jehož závětří sídlila. V oněch dobách se tam v pátek scházela mládež téměř undergroundového typu – čímž chci říci, že taková, která s tehdejším režimem nechtěla mít více či méně nic společného. Říkali jsme tomu Tyršák.

Než jsme vyrazili na Tyršák, začínal jsem mít pocit, že nejsem v úplné formě. Byl jsem poněkud nervózní a najednou jsem si vzpomněl, že v jednom (horním) šuplíku mám schovaný plegomazin. Tak to by mě mohlo uklidnit, zavětřil jsem a bez mrknutí oka jsem ten plegoš měl v sobě. Nádhera, řekl jsem si a povzbudivým způsobem podnítil svůj dvojitý dívčí doprovod k výšlapu na nejvyšší horu rodného města, na jehož vrcholu jako třešnička na dortu sídlí hospoda Tyršák.

Během cesty nahoru jsem se začal zaobírat myšlenkami, jakých zvláštních efektů od aplikace plegomazinu mohu očekávat. Jednu dobu jsem byl skutečně přesvědčen, že na obloze spatřuji pestrobarevné snové obrázky. Když jsme dorazili až tam, dal jsem si pivo a kochal se tím úžasným zklidněním své duše. Svým sestřenicím jsem už zřejmě žádnou pozornost nevěnoval. Byl jsem v zajetí své plegomazinové vize.

Nedopil jsem ani první škopek, když jsem pochopil, že něco je špatně. Ztrácel jsem kontrolu nad svým duševním ovládáním, a jak se to prohlubovalo, začal jsem propadat panice. První pivo jsem nedopil a holkám řekl, že mi není dobře, že musíme jít zpět. A tak jsme vyklidili bojiště. Co se dělo po zpáteční cestě, si absolutně nevzpomínám. Měl jsem notně nahnáno, takže jsem se z toho kopce koulel jako nakopnutá brambora.

Doma jsem propadal silnému psychickému tlaku, otevíral okno v pokoji, kde jsme všichni tři sídlili, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, potom se přemístil do koupelny, abych si dal studenou sprchu, a nakonec skončil polonahý a mokrý na podlaze před koupelnou přiznávaje porážku. Konečně jsem začal volat o pomoc. Seběhli se mí rodiče, strýc s tetou a sestřenice, srdce mi pumpovalo s evidentním záměrem vyskočit z mé hrudi a nechat ji napospas definitivnímu konci i s mým mozkem, někdo zvedl telefon a zavolal záchranku. Než přijela, prožíval jsem celou řadu smrtí, dokud jsem neupadl do téměř absolutního kómatu.

Zbytek této záležitosti si pamatuji už jen velmi spoře a útržkovitě. Jako pár mlhavých halucinací. Lékařka záchranky mi píchla něco do zadku, uložili mě do postele a já ucítil, že jsem zachráněn, takže jsem okamžitě usnul. Spánek byl sice absolutní, ale už ne kóma.

Pozorovatelé psychologického formátu jistě pochopili to, co jsem pochopil až po čase. Můj tragikomický stav byl sice podnícen plegomazinem, ale jeden prášek plus necelé jedno pivo nemohlo způsobit tak šílené kóma. Z devadesáti procent se jednalo o postupně kulminující psychickou reakci na něco, co se vymykalo mé přirozenosti. Do zadku mi koneckonců píchli nepříliš jiný uklidňující prostředek, ale to, co mě skutečně uklidnilo, byla má psychická úleva, jelikož jsem těm zachráncům věřil. Ano, po vzoru Ježíše Krista.

Díky tomuto tvrdému psychologickému testu redigovaném jistým chovancem šaškecu mého rodného města jsem zaujal naprosto odpudivý vztah k jakékoli droze, která může bez skrupulí ovládat mé vědomí. Nesnáším cokoli, co si se mnou zahrává jako z bezprizorní mičudou. Někteří odborníci jistě vznesou námitku, že i tak jsem stále v pozici narkomana. Ano, souhlasím: mám rád víno, ženy a hudbu, občas si i zazpívám brnkajíc na svou kytaru a vtáhnu do sebe kapku nikotinu. Jistě. Ale při úplném vědomí, sám za sebe a ne jako otrok.

05.04.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9