.:: Neviditelný čert ::.

O batůžkářích a jiných samoorganizujících se hmotách

rubrika: Povídání

Došel jsem k závěru, že poslední série příspěvků na NČ nabrala tak náročnou kontemplaci, že by vám mohlo začít kapat na karbid. A tak jsem se rozhodl, že v zájmu příjemného prožití sedmého a osmého června tohoto roku zklidním ono čertí rozbouřené moře až na úroveň poklidné hladiny kapesního bazénu v podkroví maminčiny peřiny. Za tímto účelem jsem připravil dva kraťounké textíky. První jsem napsal zhruba před sto lety na palubě Titaniku, druhý včera pod dojmem vietnamského cukrbliku.

Lucifer

První

Batůžkáři s velkou plastikovou lahví čiré tekutiny v jedné ruce, mobilem ve druhé a tmavými brejlemi připevněnými na palici představují poslední stádium postmoderní postkomunistické samoorganizující se hmoty. Ačkoli je zjev batůžkáře sám o sobě absurdní, a to nejen v 21tém století, ale evidentně i ve století jakémkoli jiném, každý batůžkář dokáže najít sto a jeden důvod, proč musí uprostřed velkoměsta 21století vláčet na zádech zavazadlo, za které by se nestyděl ani špeditér z raného středověku.

Proč musí neustále upíjet z jeden a půllitrové lahve, proč musí bez ustání mačkat čudlíky na mobilu a proč má na hlavě přilepené tmavé brejle třeba i v noci v zimě, když je zataženo, to batůžkář nejspíš netuší. Ve skutečnosti je to tak, že samoorganizující se hmota v něm to ví. A ta připravuje batůžkáře na blížící se kataklyzma, na globální válku a velké stěhování národů. Batůžkář vypadá sice komicky a k dokonalosti mu chybí jen šaškovská čepice, ale přesto je dokonale připraven na ten velký The Day After. V batůžku velikostí šifonéru má vše potřebné na dlouhou pouť, zásoby vody jako velbloud, univerzální polní vysílačku a na palici přimontované brejle proti záření. Batůžkář je na budoucnost připraven.

Druhý

V pondělí jsem během pracovní obědové přestávky vyrazil do nedalekého nákupního a restauračního komplexu Ládví. Měl jsem v úmyslu zakoupit v jedné prodejně nějakou krmi, ale nakonec jsem se nakrmil v jedné vietnamské restauraci nad stanicí metra. V poslední době takové úhybné manévry dělám dost často, jelikož se domnívám, že je mi jich třeba.

Usadil jsem se u nejmenšího stolku pro dvě osoby v těsné blízkosti vedlejšího vchodu z pasáže. Nehodlal jsem být během obědového procesu rušen blízkou přítomností jakéhokoli spolustolovníka. A to i přesto, že restaurace byla skoro prázdná. V jeden moment se tam sice objevila jakási tělnatější paní, nějakou dobu koukala mým směrem, pak ale začala přispěchavšímu Vietnamci z kategorie obslužného personálu prstíkem ukazovat na celou řadu stolů s jakýmsi důrazným kontextem. Nejspíš chtěla skoro celou restauraci rezervovat pro svůj stravní oddíl. Pak zmizela a až do mého odchodu byla restaurace zase skoro pustá. Ne však až tak úplně.

Nejdříve tam naklusal týpek vietnamského vzhledu, ačkoli jsem tím nebyl až tak jistý, jelikož na hlavě neměl skoro žádné vlasy. U barového pultíku uchopil nějakou krabici a zamířil k vedlejšímu východu, u něhož jsem byl usazen. Když mě míjel, tak se na mě podíval s neskonalým respektem, uklonil se takřka k zemi a zamumlal jakýsi pozdrav, jenž jsem mu podobným způsobem replikoval zpět. Po nějakém nepříliš dlouhém čase tam přiklusal zcela česky vyhlížející týpek mnohem podsaditějšího formátu. Naklusal tam ne z venkovní zahrádky, ale úplně odjinud, a bez jakýchkoli manýr odklusal na WC. Poté co si zřejmě malou stranou ulevil, vyklusal zase do nikam. To však bylo jenom takové preludium. Hlavní dějství už bylo na cestě.

Nedlouho po odklusání českého řimbaby připlula stejným vedlejším vchodem neobyčejně krásná dívka s tmavými vlasy rozpuštěnými až skoro do pasu. Někde pod mým pasem došlo k jistému pnutí druhotné mysli. Byla to naprosto samorganizující se Vietnamka a od svého kolegy bezodkladně převzala obslužné záležitosti mé osoby. Dal jsem si thajské rizoto s krevetami. Na thajskou masáž už želbuddha nedošlo, ale nikde nebylo řečeno, že na ni někdy jindy nemůže dojít.

V každém případě jsem na tuto budoucnost připraven.