Nikdy nejsme sami (O spolubydlících)

rubrika: Povídání


„Chaloupky pod horami“ i jiné chaloupky bývají na obrázcích tak malebné! Jak krásně se v nich muselo žít! Dřevěný domeček usazený v zeleni, v něm skromní, pracovití lidé. Takový romantický obrázek nedovolí připustit možnost, že by snad jeden každý obyvatel roubenky klidně vyměnil skromnost a pracovitost za hříšný život na zámku. V prachových peřinách se přece spí lépe než na tvrdé lavici nebo ve společné posteli. A na zámku měli určitě méně blech, štěnic, švábů a jiných podobných spolubydlících. Nejen, že to v chalupách pořádně páchlo, ale obtížný hmyz patřil k životu stejně přirozeně, jako třeba myši. Pokud se někdo narodil se sklonem k alergii, prostě umřel tak brzy, že dnes propadáme iluzím o dokonalé imunitě předků.

 

Stella


Když Simpsonovi odlétali na dovolenou, Marge naříkala, že zapomněla vyčistit filtr v pračce. Kdyby se do domu vloupali zloději a chtěli si vyprat, mohli by dům žluté rodiny vytopit. Člověk nikdy neví! Podobně jsem uvažovala před odjezdem na několikadenní výlet. Vyšetřila jsem si čas a pořádně (a výjimečně) jsem uklidila. Vynesla jsem koše. Pokud by za mé nepřítomnosti museli přijet hasiči nebo policie, nebo hasiči i policie, aby si o mně nepomysleli kdovíco. Navíc mám mezi policisty nějaké známé, tak moc dobře vím, že by hned kolovalo městem: „Prý v životě něco takovýho neviděli, to byste, paní, neřekla, jak, co...“ Kolikrát já už podobné vyprávěnky slyšela! A přestože tady uvádím oslovení „paní“, jenom ze zdvořilosti tím zakrývám, že největší pomlouvači a jedovatí drbnové jsou v tomto ohledu muži.

 

Takže v bytě nezůstalo nejenom nic, co by lákalo zloděje, ale ani nic, co by lákalo mouchy či komáry – ostatně okna nechávám zavřená. Trochu smutně jsem se z pobytu v přírodě vracela do města, ale těšila jsem se, jak po únavné cestě spočinu v nablýskaném bytečku. Našlapáno v něm nebylo. Ale o to víc v něm bylo nalétáno.

 

K mému úžasu mě v kuchyni přivítal roj (ale v tu chvíli jsem viděla stádo) vykrmených, otylých, drzých vinných mušek. Přisámbůh, že ještě před týdnem tady nebyla ani jedna, jsem na ně totiž pes. To se jim to množilo, když jsem vytáhla paty! Ale: co jedly? Všechny povrchy byly vytřené, lednice zavřená, v komoře žádné ovoce. Protože se stává, že někdy nějaká potvora vylétne z koupelnového koše, kam odhazuji čisticí tamponky (líh?), i koše byly vymyté. Hledala jsem zdroj, hledala, nenašla. Krvelačně jsem rozbalila lepivé pásky určené pro odchyt hmyzu. Masové vraždění má něco do sebe, pokud nejde o tvory větší, než je právě tahle muška. Ale u těch mrňavých tvorů platí jednoznačně: buď ty, nebo já. Politovat štěnici a blechu, jak se zpívá ve známé písni, je chvályhodné, ale je určitě lepší se nějak vyrovnat s jejich odchodem na onen svět, než zápasit s chorobou, již nám tento čilý hmyz přejícně doručí.

 

Tak jsem nastražila několik žlutých lepivých šipek a zbylými jsem mávala ve vzduchu a lovila. Je to skoro tak zábavné, jako vysávání mušek vysavačem nebo lapáním do pastí – tyto rady mám z internetové diskuze. Ale pak jsem sedla k Wikipedii a hledala, s kým že to vlastně sdílím dva plus jedna. No prosím. Larva octomilky obecné se vyvíjí od 7 do 60 dní (tak nějak prý vypadá předpověď počasí v severní Koreji – už to i samotného Kima nazlobilo: teplota se bude pohybovat od 5 do 30 stupňů). Podle druhu může mít samička 1 vajíčko, ale také 400. Známo je na 1500 druhů, ale předpokládá se, že jich bude několik tisíc. (A lidí je...) Červené oči, ježatá hlavička, spermie octomilky obecné – 300x větší než lidské spermie! O zdatnosti dalších druhů si raději přečtěte sami...

 

A na Havaji jsou octomilky větší než mouchy domácí! Co bych si počala tam? Mouchu totiž neklepnu, je moc veliká. Octomilkám obecným se daří všude: na poušti i ve vysokých horách. Denně nevědomky spořádáme kvanta jejich vajíček usazených na ovoci. Než se muška vinná rozletí, trvá to 4 až 10 dní. Chudinky, prodávají se jako krmení do akvárií a slouží také jako potrava mravencům, vosám, larvám drabčíků...

 

Ale málokterý hmyz je tak užitečný pro vědu, jako právě octomilky. Pro své výborné vlastnosti i pro svůj krátký život. Většinou se používá jejich bezkřídlá forma. Vinné mušky mají za sebou už veliké zásluhy jako modelový organismus v genetice, buněčné biologii a ve vývojové biologii. Také díky jim už byla udělena Nobelova cena (např. za určení chromozomů jako nositelů dědičnosti...) I když se s námi dělí o potravu, neštípou, nekoušou. Jsou malé, ale velkorysé. Až na tu dnešní, která klidně usedla na plátek osmažené anglické slaniny. Co je moc, to je moc! Drž se, Drosophilo, svého ovocného kopyta!

 

O insektové velkorysosti by se nedalo mluvit v případě jiných spolubydlících, u mravenců faraonů. Myslím, že kdo zažil, nikdy nezapomene na jejich nekonečné zástupy táhnoucí se doslova kdekoli a po čemkoli. Taková připravenost, s jakou se zmocňovali hrnků se šťávou, obsazovali kdejakou kapku, schovávali se v hedvábném papíru, producírovali se po nemocnici, lezli do postele, do chleba, do knížek, pokrývali vše, co je i co není k jídlu – to se jen tak nevidí. Přitom právě tyto malé potvory skvěle kontaminují potravu a roznášejí nemoci. Ale navíc se dobře živí i lidskou krví. Zdá se, že tažení proti nim bylo mimořádně úspěšné. Přiznám se, že ve mně mravenci faraoni vzbuzovali hysterické reakce jako máloco. Avšak tuším, že nezemřeli, ale spí...

 

Když jsem se tedy v kuchyni přivítala s octomilkami, šla jsem na balkon zkontrolovat muškáty. Dařilo se jim dobře, asi proto, že na ně dohlížel obrovský pavouk, nebývale lesklý. Seděl, nebo ležel, nebo stál, nebo visel, zkrátka se pořádně roztahoval uprostřed obrovské sítě pod oknem. Tebe budu řešit až zítra, Josef, pravila jsem k němu. Proč mě napadlo to jméno, nevím, ale on byl tak majestátní, že si nějaké biblické jméno zasloužil. Ráno přijdu – a Pepa je pryč, a co víc: ani stopa po síti! Opatrně ji sbalil a odkráčel? Jméno ho možná urazilo, nevím, co čekal. Snad věděl, že ho odchytím do sklenice a vyhodím, jako jiné jeho soukmenovce. Nebo se přišel jen krátce pozdravit se smutnicemi okupujícími květináče s koupenou zeminou?

 

Mušky a pavouci jsou z těch přijatelnějších podnájemníků. Horší jsou ti, které si koupíme s moukou nebo s luštěninami. Všelijací motýlci a jejich larvy. Ale s touto přidanou hodnotou se dá celkem dobře bojovat. Já jsem dodneška nevěděla, že otravný zavíječ moučný je nočním motýlem! Jiní jeho noční příbuzní, můry, se chlubí podstatně mohutnějším tělem. (Těšme se na přínos globalizace: v Koreji vaří larvy slavného nočního motýla, bource morušového, zatímco v Číně a ve Vietnamu je smaží na vyhledávané škvarky. Je to skoro škoda, uvážíme-li, že jeden kokon představuje až 900 metrů hedvábí. Údajně se u nás v asijských prodejnách ty škvarky prodávají.)

 

Přástevníkovitých můr (třeba přástevník medvědí) je na dva a půl tisíce druhů, píďalkovitých dvacet šest tisíc druhů. Člověče, kam se hrabeš, navíc se svou neochotou řádně se reprodukovat. Bekyně sice žije sotva 14 dní, ale naklade 300 vajíček. A to je, prosím, mniška!

 

Ba, nemáme ani na obyčejnou mouchu domácí, která létá rychlostí 8 km za hodinu. Larvy její příbuzné, bzučivky zelené (biologický nůž), mají zase schopnost dezinfikovat rány. Zkušená hospodyně ale potvrdí, že mnohem chytřejší než bzučivka je moucha masařka. Kromě toho je masařka pěkně vzorovaná, s červenýma očima. Ale zkoumat ji doma zblízka nedoporučuji. Tam stačí otevřít okno dřív, než dobře vyvinutá masařka poznamená náš biftek, a ona si už bleskově najde cestu (i ven).

 

Ten hemživý svět, který často ani nevnímáme, nebo jenom nevidíme, má za sebou mnohem bohatší historii, než máme my, a jeho budoucnost je na rozdíl od naší jistá. Hmyz trápil před miliony let dinosaury a pamatuje toho mnohem víc než tyto pravěké buldozery. Nejznámější fosilie otravného škvora je stará 250 milionů let. Snad jsme jako lidé ještě stihli příznivou vývojovou etapu, v níž se nemusíme bát, že se ráno probudíme a podél naší postele budou čekat vyrovnané bojové šiky švábů, chroustů a vrubounů s kapelami stridulujících cikád. (Jo, taková klešťanka!)

 

A doufám, že se ještě dlouho nemusíme obávat ani okamžiku, kdy nám octomilka obecná po dohodě s molem šatním opět zvýší činži!

 

Poznámka Stella: Ty mušky vegetovaly nejspíš na cibuli. Ale vážnější věc. Vyhledala jsem Chaloupky pod horami. Myslím, že stojí za přečtení...


komentářů: 17         



Komentáře (17)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
19
Lucifer * 14.09.2017, 19:13:53
Mimochodem, uplynulo 80 let od smrti T. G. Masaryka

https://www.novinky.cz/veda-skoly/449118-s-masarykem-se-loucil-cely-narod.html

který se mimo jiné podílel na vzniku Ottova slovníku naučného

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Garrigue_Masaryk

Stella
16
Stella 14.09.2017, 12:11:39
Tahiti, v tom sklepě to byl obyčejný trénink.
A vůbec - v manželství nemá být nuda! Já, s odporem k můrám a jejich příbuzným, jsem od muže dostala krabici motýlů! Musela pryč!
Látka, povlečení, ubrus s motýlky - nikdy, i když jsou ty vzory třeba pěkné.

15
Tahiti (neregistrovaný) 14.09.2017, 09:20:41
Kocoure, a tohle je důvod,pro který se já bojím chodit do sklepa.
Můj muž - dejmupámbuvěčnouslávu - byl poněkud svérázný ve vymýšlení blbin "pro zábavu".Jednou jsme šli spolu do sklepa - ozval se výstřel. Padla jsem k zemi, ne zraněná, ale vyděšená. Vystřelil prý jen tak pro legraci. Kde vzal pistolku, to už nevím. Ale pamatuju si, že jsem trvala na tom, aby pistoli zničil . Hodili jsme ji do Vltavy.

A mám-li doma pavouka, nejlépe ve vaně, odkud to zvíře samo nedokáže vylézt. stěhuju se, dokud někdo dotyčného nevyloví a někam neodnese.

Dcera to měla podobné.Taťka ji vodil do Zoo a chtěl v ní zlomit odpor k hadům tak, že ji přistrčil k teráriu přímo proti hadovi a držel a nepustil, i když řvala jako tur a jednou se i strachy počurala.Myslela jsem, že ho zabiju! Ale osud se mu pomstil za mě. Byli spolu něco nakupovat v trafice. Holka se nudila, tak listovala v časopise. A padla na pěkně vyvedený velký obrázek hada. Časopis letěl do luftu a cestou rozbil poměrně drahou lampu. Tatínek to zaplatil a potom už podobné pokusy neprováděl. S vyplazeným jazykem

Lucifer
14
Lucifer * 14.09.2017, 00:14:35
O blechách

https://www.youtube.com/watch?v=rIteHLiOmtY

Mrkající

Stella
13
Stella 13.09.2017, 22:33:43
Vyběhané cestičky - viz Luciferův fejetonek, odkaz
komentář 2.
Já mám odpor k můrám, z velmi podobných důvodů jako
vy, St. Kocoure. Co paměť uloží...
Dnes už věru neuloží nic. Výhoda! Ale už nebude příležitost takovou výhodu využít. Mrkající

12 Málo nebo moc?
Starý kocour (neregistrovaný) 13.09.2017, 22:23:49
A už jsme zase ve vyběhaných cestičkách. Zlí Němci, zlí Rusové, jednostranná křivda.
Realita je mnohem složitější.

Co ale funguje: Pokud někomu stále nadržujete, preferujete jej, adorujete, vyvolává to vůči němu časem nenávist ostatních.
Jen namátkou: Němci před a za války, Rusové po válce, Cikáni pořád, nově teď uprchlíci čili migranti. An Američané. Dále pak třeba gayové, intelektuálové atd.
Podle jednoduchého úsloví: Čeho je moc, toho je příliš. A tenhle negativní postoj pak už zůstává jako "mem" a je velmi těžké se ho osobně zbavit, i když to o sobě víte. V celé společnosti téměř neřešitelné. Proto tak nenávidíme televizní reklamy. Proto se nám hnusí politika.

Lidé nemají rádi nespravedlnost a fandí slabšímu. Tedy ne vždy, ale často.

===

Nemyslím si, že je to tak úplně mimo mísu. Já mám třeba odpor k pavoukům. K jiným hmyzákům ne. Až v dospělosti jsem se dozvěděl, že mě naši jako malého kluka nosili k velkému pavoukovi, který bydlel na na záchodku. V havířské kolonii to byla budka mimo domek nad žumpou. Proč tam pavouka nechávali nevím, asi proti mouchám. Ale nutili mě, abych mu podával mrtvé mouchy. Tenhle hmyzák si je totiž dokázal brát. Ale já prý jen řval a bál se. Nic si z těch dob nepamatuji, zbyl mi jen odpor k pavoukům a panický strach, který musím vůlí zmáhat dodnes.
Šlápnul vedle

Stella
11
Stella 13.09.2017, 21:22:02
Chaloupky.
K tragice životní cesty autora je odkaz v Poznámce. Viz výše, ST.


Lucifer
10
Lucifer * 13.09.2017, 18:04:26
Chaloupky pod horami

https://www.youtube.com/watch?v=Bt4zpWjUwaU

Lucifer
9
Lucifer * 13.09.2017, 17:57:24
[8] Beru v potaz. V posledních letech jsem se hodně rozkecal, i s pomocí knížek. Komprimovaná forma mi sluší víc. Pokusím se hodit zpátečku. Do jaké míry se mi to podaří, netuším, ale tuším, že s tím budu muset něco udělat. Čas sice může být do jisté míry nafukovací, ale ne do míry nejisté. Mrkající

8
xxx (neregistrovaný) 13.09.2017, 17:41:34
Světlonoši, kdyby tu bylo víc podobných zamyšlení, jako O broucích - odkaz v komentáři 2 - to by bylo pěkné! Krátce, jasně...

Stella
7
Stella 13.09.2017, 17:35:59
Ano, ano, faraoni patří do dávné minulosti...
Včera byl v TV dokument o jejich nevázané sexualitě a strašném obžerství. Kam se hrabe Řím. I o tom, že se zachovaly velice názorné návody k erotickému životu. Obvykle bývají TV dokumenty věnovány architektuře.

Veselý zmoklý podzim!

6
Tahiti (neregistrovaný) 13.09.2017, 16:19:17
Byli to faraoni. Ten minulý čas je na tom nejlepší! S vyplazeným jazykem

5
Zuzana (neregistrovaný) 13.09.2017, 15:43:23
Moc pekne - a ty vavrinove vence do polivky jsou nejlepsi. ;) Uvaha o broucich taky ne k zahozeni. ;)

Prijemnou zarijovou pulku tydne.

Stella
4
Stella 13.09.2017, 12:05:03
Dlouho mě nic nepobavilo, jako ta zmínka o vavřínových věncích!
To jde o mravence velké, nebo o faraony? Uvádějí se rady, jak jim přerušit cestičku, jenomže si udělají jinou. Nezhynou!
Hřebíček, pepř, badyán atd. i některé bylinky pomáhají. Také proti komárům.
Děsí mě, že bych měla v bytě zablešeného psa.

Dnes mi stačil jiný boj: čištění kuchyňského odpadu. Za týden jsem vyzkoušela milion sofistikovaných chemikálií, než mi došlo, že staré jednoduché způsoby jsou nejlepší. Běžela jsem koupit nový zvon (zlatí Vietnamci). Neřešitelné okamžitě vyřešeno!
Podobný problém mají v Londýně (s tím rozdílem, že já do odpadu neliju tuky a nic neházím.)
Pozor, nechutné:
http://zpravy.idnes.cz/londyn-fatberg-kanalizace-hrouda-tutku-d9t-/zahranicni.aspx?c=A170913_085321_zahranicni_aha


3
Tahiti (neregistrovaný) 13.09.2017, 11:37:43
HE ZOUč KÝ!!! Zastavím se s radou - jak na brabence v bytě, octomilky nepěstuju. Ne že bych měla doma všechno vypulírovaný, ani náhodou.Ale nelíbí se jim u mě.
Dočetla jsem se loni, že brabence odpuzuje sušený bobkový list. Málem jsem si uplivla - bobkáč? To určitě.Pár dní nato, jsem cosi s bobkem vařila, tak jsem si řekla, zkusím to, co se může stát. A na dvě brabenčí cestičky jsem položila pár listů. Zkrátím čas - do čtrnácti dnů byly ty mršky pryč.Kam šly, netuším, ale už mi nelezou po kredenci.Musela jsem je šíleně otrávit!

Při tomhletom psaní náhle vytanula zasutá vzpomínka. Manželka herce Theodora Pištěka(bydleli jsme dvacet let v jednom domě) - posílala tátu vždycky do komory, kde visely věnce, co táta sklízel za umění, aby přinesl pár lístků bobkáče do nějaké omáčky, co vařila - a vždycky za ním volala, aby vzal ten nejčerstvější.

Takže - já si kladu věnec kolem krku a jdu tančit na pláž!
Aloha
S vyplazeným jazykem

«     1    2   »