Rouper de Clotrimazol strávil jaro i léto ve svém sklepním šuplíku, jelikož jeho Tvůrce Mistr L (TML) naháněl ženský po okolních lesích pod vlivem resveratrolu v podpaždí třímaje Kámasútru. Buď spal v poloze skrčence, anebo si četl Nevolnost od Jeana-Paula Charlese Aymarda Sartra, což mu z existenciálního hlediska připadalo ještě skrčenější. Začal podzim a TML nejevil známky přítomnosti. To Roupera už fakt naštvalo, Sartra s jeho Nevolností odhodil do odpadní jímky v nejvzdálenějším koutě šuplíku a začal rozjímat.
Lucifer
Nejdříve si uvědomil, že díky půlroční ignoraci TML si život mimo šuplík už nedovede představit. Co by tam venku za stěnami šuplíku dělal? V šuplíku je mu dobře a vedle odpadní jímky má obrovskou knihovnu naditou spisky od Sněhurky bratří Grimmů po Pěnu dní Borise Viana, pod sebou nevyčerpatelný sud vína Amontillado podepsaný Edgarem Allanem Poem, nad sebou jukebox s nejlepšími hudebními kousky, před sebou kantýnu s kousky many nebeské a za sebou celý svůj šuplíkový život. Víc skutečně nepotřeboval k tomu, aby se ponořil do neskutečného podzimního rozjímání.
Nejdříve začal řešit záležitost existence odpadní jímky. Dumal nad tím a dumal, až nakonec došel k závěru, že nebýt odpadní jímky, nemohl by zbavit Jeana-Paula Charlese Aymarda Sartra nevolnosti, za což mu Sartre ani nepoděkoval. Vůbec mu to neměl za zlé, jelikož Sartre byl v tuto dobu již absolutně mimo mísu. Tento závěr pak akumulativním způsobem zobecnil na vše možné i nemožné a odpadní jímku zařadil mezi důležité atributy své existenciální imaginace. K tomu si do svého památníku zapsal ještě toto ponaučení: Když lidem skutečně pomůžeš, neočekávej poděkování, není ti zapotřebí, a v podstatě ani jim – lidé děkují jen tehdy, když v podstatě o nic nejde.
Následovalo pak rozjímání o absolutní existenci celičkého vesmíru. V odborně naučných spiscích se dočetl, že náš vesmír vznikl velkým třeskem z ničeho. Jak může všechno vzniknout z ničeho? Tahle otázka Roupera velmi zaujala. Takže kdyby nic nevzniklo z ničeho, což by bylo zcela logické, tak by tady nebyl jeho sklepní šuplík a venkoncem ani on. Takže něco muselo vzniknout. Ale z ničeho?
Tahle kontroverzní otázka trápí nejednoho kosmologického i jinak logického či nelogického vědce, stejně jako pár podobně ujetých nevědců, a každý se s tím snaží vypořádat pod vlivem vína Amontillado různým způsobem. Jedním z nich je představa, že krátce po velké třesku nastalo období neuvěřitelné inflace rozpínání vesmírného miminka, což vedlo k absolutnímu rozmazání veškeré informace, jak na tom bylo miminko před tímto vzryvem. Můžeme si tudíž představit cokoli, ale dopátrat se toho nemůžeme. Jakákoli vědecká debata na toto téma tudíž nemá smysl. Jinou představou, nábožensky podmíněnější, je myšlenka, že náš vesmír stvořila entita nad námi nejvyšší, jíž říkají Bůh. Co stvořilo Boha? Tak o tom dle nich nemá z vědeckého hlediska smysl přemýšlet, jelikož Bůh se evidentně nachází zcela mimo jakoukoli vědeckou disputaci. Pak jsou tady ještě další nauční jurodivci, kteří tvrdí, že náš vesmír je součástí multivesmíru, v němž je všelikých vesmírů jakéhokoli typu nespočetné množství. Ani tuhle hypotézu nemá z vědeckého hlediska smysl ověřovat, jelikož naše věda je neúprosně spjata pouze s naším vesmírem a vše, co je mimo něho, je smysluplně nepopsatelné.
Roupera tato pasáž podzimního rozjímání natolik rozohnila, že do sebe bez varování nalil tři tupláky amontilladského vína, do čehož zazdil tři tekuté cihly laku na rakve. Jeho mysl se náhle gravitačně rozvlnila do celého celičkého vesmíru, nakoukla i do těch vedle od vedle, v jiných železničních soupravách, i do lůžkového sektoru, v němž spala spánkem věčným jeho Sněhurka, pozdravil všech sedm trpaslíků a ulehl do mokré vany naplněné pěnou všech svých dní. Jeho závěrečné rozjímání se týkalo nepopsatelnosti své imaginární rozpolcenosti.
Bylo už pozdě k ránu, když se probudil v suché vaně bez pěny. Ve svém šuplíku, v němž se skvěla už jen ta odpadní jímka. Nic jiného nebylo k mání. I vana zrezivěla a obrátila se ve svůj vlastní prach. Co nám zbyde, když pochopíme, že tady nemáme vlastně vůbec co dělat? Spláchnout se do nirvány. A tak Rouper, o poznání moudřejší, vykročil k okraji odpadní jímky. Jeho budoucnost, která v podstatě vůbec nebude, ho čekala na pokraji všeho do ničeho…
A pak najednou zaskřípaly stěny sklepního šuplíku, jenž se vysunul z téměř ničeho do téměř něčeho. Na Roupera se usmál TML, který se zrovna vrátil ze svých lesních radovánek ženského střihu a pravil: Roupere, už je tady podzim, pojďme si dát panáka do nejbližšího sanatoria PERPLEX.
A tak šli, ruku v ruce, a zase byli kamarádi. Na věčnost. Zatím…
20.10.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6