Neviditelný čert

Už asi měsíc se chystám podat zde důkaz o tom, jak si teoretičtí fyzici blouznící o finální teorii všeho hrají jako malé děti s gumovými matematickými kachničkami v halucinogenní vaničce ověnčené kvantovou pěnou. Základem mého plánovaného pojednání je knížka Neznámý vesmír od Stuarta Clarka, která se zaměřuje především na kosmology meditující o absolutním stvoření našeho vesmíru v podobě jakéhosi velkého třesku z ničeho. Knížku jsem už prošel několikrát tam a zpět a neustále jsem žasnul, jak málo stačí k dětské radosti. K radosti dětí vědeckého kalibru na nejvyšší úrovni. Dočetl jsem se, že mnohé z toho, co tato značným zdrojem intelektu obdařená dítka vykonstruovala, nelze vlastně vůbec dokázat, jelikož do svých konstrukcí dítka zazdila něco jako neviditelné, nedosažitelné a neohmatatelné věci, čímž si zajistila nevyvratitelný alibismus. Jenže mé milé dušičky kolem krouží, chtějí si hrát. Musím se jim věnovat. Nemohu se soustředit na vytříbenou kumulaci tohoto pojednání, takže posečkejte, čas ještě nevypršel. Místo toho vám pro konec tohoto týdne předkládám patafyzicky dadaistické pojednání de facto a de iure o ničem a zároveň o všem.

Lucifer

Na kolečkových bruslích jsem kdysi brázdil metamorfozovanou zhuštěninu reálného patafyzična. Brusle jsem měl přikolíkované kompromitujícími vidličkami k hlavě. Jsem totiž hlavonožec. Kolečka byla z brusinkové remulády, ale to není podstatné. Podstata tkvěla v kardiakálním komplimentu patafyzické zhuštěniny, do níž jsem zabodával očními jehličkami své afrodisiakální vylomeniny, nalomeniny, ale pohříchu též úplné zlomeniny. Kompliment byl vesmírně komplementární, jelikož jsem tušil, že až ho kompletně pozřu a strávím, tak zbytky této hostiny se na papírovém tácku rozloží do unifikovaných obrazců absolutního nekonečna v neúprosném konečnu mého jedinečna.

Věc měla jeden podlimitní háček páchnoucí rybinou utkvělou na nestoudné udici mého bezměrečna. Spočíval v tom, že nespočíval vůbec v ničem, jelikož byl neochvějně všude, ve mně i v tom zbytku, co zde beze mne zůstane, vevnitř i venku, tak nějak nekompromisně absolutisticky vcelku. Zprvu marně jsem se snažil dekalibrovat tento háček unifikačním algoritmem založeným na kontraproduktivně suplementárním dekonvolucionismu. Nakonec jsem heuristicky zapojil své prenatálně apokalyptické solipsismy a háček byl v tahu. Ty vrahu!

Výsledek mého πnožení měl sice depresivní formu konfrontačního ψnožení, ale umnožen na nekonečnou kvadraturu Ludolfovým číslem se vším, co následuje za desetinnou tečkou, se takříkajíc suplementárně zakulatil, což stačilo, abych patafyzickou huspeninu usměrnil do dadaistického chlívku, plného kuřecích odštěpků. Moje slepice začala zase snášet vejce, malované tenisové míčky, podivný hluk se ozýval směrem od ledničky, kde v mrazáku tiše spinkaly kachničky namotané na superstrunové obezličky. V popelníku už skoro nic nezbylo. Jen ředidlo na nehty a bobky mravenců. Upadl jsem do spánku nespravedlivých.

V tom spánku všech předchozích nedospánků se mi zjevila mravenečnice s kulmovanou palečnicí řkouc: „Ty diblíku!“ Maje na mysli své koitální aprobace reaktivně jsem zakontaminoval: „Nesnaž se mě zpanikařit svými matriarchálními panožkami,“ a praštil jsem ji paličkou ochucenou uzenou udičkou.

Pokud se ještě probudím, o čemž se dá agnosticisticky pochybovat na podkladě všech gnostických filosofií a podobně patologických alotrií, sundám si z hlavy kolečkové brusle, vlasy zakulmuji břečťanovou marmeládu z mravenčího trusu, opiju se rohlíkem z panoptikálního cirkusu, vezmu si do ruky již použitou paličku a metamorfozovanou zhuštěninu reálného patafyzična rozsekám do postkoitálních karbanátků.

Ty vrahu!

03.11.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8