Výlet autem

rubrika: Povídání


Předkládám publiku jedno ze svých staromilských vyprávění, protože se blíží narozeniny mojí maminky, která už o tom dávno nic neví, protože už je moc let pod drnem. Ale já o tom vím dobře všechno, a tak mi nedalo vyštrachat jeden náš příběh, který jsem si napsala před mnoha lety. Jistě má každý nějakou podobnou příležitost pro vzpomínání. Aby se nezdálo být všechno zase až tak idylické, moje maminka Marie byla nejen hodná, ale taky od rány, život ji to naučil přesně. Pro pochopení – kdysi mi dala nádhernou látku na šaty a řekla mi, jak si je mám dát ušít. Dala jsem si je ušít tak, jak se to líbilo mně, a šla jsem se mámě plná radosti ukázat, protože mi to velmi slušelo. Máma koukla a řekla jen – tak to ne – a dala mi parádní facku. Bylo mi tenkrát asi dvacet, holka na vdávání. Tak jsem se natruc vdala a rok jsme spolu s mámou nemluvily.

Ale – když jsem asi tak po roce čekala miminko, dostala jsem od mámy obrovský kufr s kompletní dětskou výbavičkou, včetně plínek – a tenkrát to byl dárek nad dárky.

 

Astra (Tahiti)


Ženské drhly podlahu. Bylo slyšet jen šustění kartáčů, šplíchání vody. Chvílemi zarachotil kyblík, jak jím některá pohnula po dlaždicích blíž k sobě. Okna byla dokořán a zvenku už padalo šero. Jedna z žen se zdvihla z kolen a šla k vypínači, aby rozsvítila. Na mokré podlaze jí uklouzla noha, zakopla a upadla. Z kbelíku, který porazila, se po čistých dlaždicích rozlila špína na všechny strany.
Nemůžeš dávat pozor, Marjáno?
Tato situace rozhodla, že jsme se jely podívat do rodiště mojí mámy. Protože ženské, které myly podlahu, se pohádaly. O to, co která z nich je. A mámě se vrátilo místo jejího narození větou:

Nechte ji, Mařenu, stejně se narodila v pastoušce.

Pak přišla jedna letní neděle. Marie matka a Marie dcera se posadily do auta a jely se nechat omráčit. Cestou si říkaly jenom málo slov. A čím víc se blížily k rodišti, tím bylo ticho větší. Jenom slza v koutku oka se nestačila rozpíjet ve vějířku vrásek a stékala pomalu po tváři.
Přece nebudeš brečet, mami. Skrz takovou káču.
Mařenko, voni nedali ani dobytku nažrat, jak byli chamtiví. A já neřvu kvůli ní. Dyť vona je křáp.

Já vím, ale nebreč vůbec, mami. Je to přece sláva, jedeme se podívat, kde jsme se obě narodily.
Matka Marie nařídila zastávku. Zajely jsme na lesní pěšinu. Vyndala košík.
Najez se, Mařenko, ať nemáš hlad.
Odkryla ubrousek, vyndala nůž, chleba, sůl a vajíčka. Tak jsme jedly. Z košíku to chutnalo.
Jenže – protože se máma narodila opravdu v pastoušce, nesnášela, když ženská kouří.
To jsou děvky, Mařenko. Která kouří, to je děvka. Nikdy se to neuč.
Pro ten slavnostní den jsem se to musela odnaučit.

Co je to vlastně pastouška? Obecní pastouška? Narodí-li se člověk na Žižkově, ví, co je to Žižkov. Pastouška? Slovník říká: Kdysi obydlí pro obecního pastýře nebo slouhu, později obecní chudobinec – chudá pastouška na konci vsi. Jenže dědek nebyl ani pastýř ani slouha. Co byl dědek?
Dědeček, Mařenko, byl gauner. Vochlasta a nádeník. A pak taky utek, ale to ti řeknu, až tam budeme. To musíš všechno vidět.
Viděly jsme krásnou krajinu. Lesy, údolíčka, všechno sevřené a malé. Blížily se chalupy.

Po levé straně hřbitov.
Zastav, Mařenko, podíváme se tam.
U brány nápis. Známý a pořád stejně otřesný. Zejména, když jej vnímá člověk v matčině rodišti. "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy". Co jste vy?…

Bylo skoro poledne a na hřbitově jsme s nimi byly i my. Jména známá i neznámá, matka Marie pokyvuje hlavou nad každým hrobem. A vysvětluje.
Je dobře, že jsme na hřbitově. Aspoň víme, kdo nám umřel a kdo žije, za kým teď půjdeme. Přes vesnici. Dobře, že jsme sem jely, jeď pomalu, chci, aby nás všichni viděli.


Je mi trapně z toho rozmaru, ale musím to udělat, chápu, že jsme z pastoušky.
Zastavujeme před hospodou. Matka křepce vyskakuje z auta, udělá pár kroků a potom jako slepice na známém hnojišti pomalu pohybuje hlavou, jako by se divila. Rozhlíží se po návsi, husí hejno křičí, na kostelíku bije poledne a z hospody se ozývají hlasy opilých.
Všechno ti ukážu, pojď.


Kousek po silnici. Za dlouhou zdí statku se rozprostírá pohled na říčku a za ní stojí pár domečků. Úplně poslední na konci vsi je žlutý, veselý. A to je – pastouška.

 

Ale mami, to je krásnej domeček!

Teď. Ale tenkrát? Václav, Matěj, Marie, Anežka, Albína. Albíně byly tři měsíce, když nám umřela máma. Dřela jako vůl. A přes tu řeku se několikrát denně brodila. Chodila dělat na pole, aby nás uživila. A most, co tu teď stojí, ten tady nebyl. Máma dostala souchotiny a šla. Tvůj dědeček šel taky, ale do světa. Utek do Vídně. A nás tu nechal. Rozebrali si nás sedláci. Jako králíky. Venca byl nejstarší, šel do služby do jiný vsi. Jinak jsme tu všichni zůstali.


S mámou je nám dohromady osmdesát let. Dědkovi taky. A já vím, že všechny jeho děti, kromě Matěje a Albíny – protože ti už umřeli – všechny tři zbylé děti se o něho dodnes starají. Je v domě důchodců, kouří smrdutou fajfku, plivá kolem sebe a říká fuj na svět špatnej a lidi v něm. Je úplně senilní. A když se na něj děti přijdou podívat, nezná je. Jako ostatně nikdy – vlastní děti.

K mostu bylo daleko, ale my jsme mohly řeku přebrodit, jako babička. Neudělaly jsme to. Měly jsme tichý strach, že bychom se mohly setkat se stopami jejích nohou.
Jsme tu za živými. Utrhly jsme pohled od řeky a vracíme se zpátky. Stojí tu hruška.
Vylez na ni, zkus to.
Proč?
Ta byla moje. No né, moje né, ale já na ni lezla a kradla jsem hrušky.


Konečně jsme se smály. Máma mě vzala za ruku.
Půjdeme se nejdřív podívat na moji pěstounku, Mařenko. Snad ještě žije.
Stavení blízko silnice. Prošly jsme brankou, klepeme na dveře. Šátravé kroky, dveře se otevírají, za nimi stařenka, která se na nás dívá poloslepým pohledem.
Já jsem Mařena, tetičko. Mařena Svobodová.
Mařenka! Bože, Mařenka!
 A toto je už moje Mařenka, tetičko.

Kostnaté ruce mě k sobě tisknou, cítím vůni levandule a hlíny. A je mi, jako by mi bylo deset a já byla moje máma. Jsem taky rozlítostněná, jako byla ona tenkrát, když jí přiřkli tuhle pěstounku. Jenže to nesmím dát najevo, protože když pláčou dvě, třetí už nemusí. Poplakaly si v náruči a pak se šlo přes dvorek na zahrádku. Konečně jsem něco pochopila. Všechno bylo na svém místě. Byl tu pořádek a čisto. Proto je moje máma taky taková. Moje Mařena z pastoušky.
Povídaly si, vzpomínaly, říkaly jména, osudy, moc si rozuměly.

Máma obíhala vesnici, jako splašená kobyla. Čekala jsem za vraty několika chalup a ze všech oken mě zvali dovnitř. Pojď, Mařenko, pojď se nám taky ukázat. Jak se tvářit? V tomhle věku se nechat prohlížet jako malé dítě. Kdyby to bylo za jiných okolností, vzepřela bych se, ale tady to nešlo. Říkala jsem s úsměvem Dobrý den, já jsem dcera Marie Marie a máma měla radost, že se nevzpouzím, protože mě zná. Házela mi pochvalné pohledy, které říkaly, holka, jsi moje. My jim ukážeme pastoušku.
A nazpět k hospodě už nás šel houf. Šlo se na pivo. Hospoda, jako každá jiná, ale zdálo se mi, že v téhle se nějak víc kouřilo. Bohudík nekouřila žádná ženská.

Skoro se blížil večer, čekala nás cesta zpátky. Mámina bílá blůza už byla hodně pomačkaná ze samých objetí a bylo taky horko. Vracely jsme se, znovu kolem hřbitova. Jela jsem co nejpomaleji. Přes nízkou zídku byly vidět náhrobní kameny, které už vrhaly dlouhé stíny. Tam někde u zdi, hluboko v hlíně, je pohřbená babička. Kde? To ani máma neví. Za obecní útraty babička Barbora nesměla mít velké nároky.
Takový je život i smrt.
 
Ta vesnička se jmenuje Hořepník, ta řeka Trnava – a máma a já jsme Marie.

 


komentářů: 5         



Komentáře (5)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
5
Lucifer * 21.05.2018, 01:02:43
Astro (Tahiti), tvoje povídání je krásné. Přemýšlel jsem, co bych k tomu dodal, ale nic krásnějšího mě nenapadlo. Taky občas píšu povídání, už to mám v klávesnici jako svůj osud, snažím se, a někdy se mi něco i povede, tuším, ale tobě se to povedlo mnohem líp. A tak se ti klaním a své brejle odhazuji v dál... Nevinný

Lucifer
4
Lucifer * 18.05.2018, 14:50:11
Barbora musela být velmi silná žena. Psychicky i fyzicky. Kdysi jsem tady vzpomínal na svoji prababičku Julii. Teď jsem si na ni vzpomněl zas.

http://www.neviditelnycert.cz/blog/povidani/1385-stand-by-me.html

3
Tahiti (neregistrovaný) 18.05.2018, 12:39:47
Ke dvojce

Zde v odkazu citovaný Pavel Tumlíř byl vynikající redaktor v redakci pro mádež v šedesátých až sedmdesátých letech. Báječně kreslil zejména karikatury, a byl to moc laskavý člověk. Když jsem porodila svoji dcerušku, dostala jsem od redakce sáhodlouhý dopis opentlený jeho kresbami Ale nemám ho. Spíš - nemůžu ho najít... škoda Nerozhodný


2
xxx (neregistrovaný) 18.05.2018, 11:23:52
Také:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ho%C5%99epn%C3%ADk_(rod)

Stella
1
Stella 18.05.2018, 11:22:41
Astro, díky.
Jednoznačné, jasné slovo. Když byl dědeček gauner, tak byl gauner, facka je facka a je mezi ženami jasno. A je v tom povídání shrnut celý nelehký osud. Žádná rozbředlá psychoanalýza. Ten závěr je jako hromadná scéna z filmu - všichni se scházejí, ze všech stran....
Jednou jsme tady, tak žijeme. A co víc?

Těším se na další vyprávění!

«     1     »