Pojďte přece dál! (Také o pohostinnosti)

rubrika: Povídání


V šeru předsíně, aby to nikdo neviděl, jsem si přehodila bačkory. Všimla jsem si totiž, že mám na levé noze modrou, pohodlnou, a na pravé sváteční vínovou, na klínku, z páru nachystaného pro případ, že by najednou zazvonila návštěva: ještě pořád nejsem tak nemožná, abych doma chodila v nějakých rozcapených hrůzách! Jak dlouho takhle chodím? Vstala jsem před šestou, teď dovářím oběd. V žádném případě to ale není důkaz ničeho jiného, než že jsem si ze dvou párů bot pod stolem nějaké pantofle nazula, když jsem se štrachala od snídaně. Už jsem tady jednou psala, jak jsem podobně obutá klidně šla po ulici, a bylo mi divné, že kulhám. Vždyť tenkrát to byla také jen roztržitost! Neboť: hloupnou ti druzí, ale já si užívám plodů podzimu a se soucitem pozoruji chátrání přátel i bývalých přátel…

 

Stella


Bývalí přátelé? Ano. Čas prosel vztahy a ukázal, že si s mnoha kolegy z práce vůbec nechybíme, jakkoli jsme spolu dobře vycházeli. Určitě je to tak dobře. Po několika plánovaných setkáních, na nichž jsme poiksté přemílali totéž (já poznávala v jejich řeči svoje slova z minula, a oni v mé řeči jistojistě poznávali svoje dávno řečené), tak po jedné takové schůzce jsem si řekla: Dost. A tím tento díl mého společenského života skončil.

 

Než jsme založili rodiny, navštěvovali jsme se (a především navštěvovaly) často. Doma. Cukrárna byla ve městě jediná, kavárna jen pro otrlé. Předzahrádky? Znali jsme z filmů. Maloměsta byla všechna stejná, tichá a ztracená v sobě, lidské osudy v nich právě tak. S kamarádkou jsme se občas zastavily u Blanky. Bylo jich tam pět dospělých lidí v jednopokojovém bytě. Na noc rozkládali gauče, šance na jiné bydlení (vnitrozemí, jeden každý z nich byl přihlášen v bytovém družstvu, někteří už dvanáct let) vyloučena. V podstatě i z dnešního pohledu – chudá rodina. A přesto Blančina matka nikdy nedala jinak, než že se u nich musíme dobře najíst. Věděly jsme, jak dlouho stála každý čtvrtek ve frontě, když měli přivézt maso. Bylo nám trapné odmítnout (urazit), bylo nám trapné si vzít.

 

To další kamarádka měla tatínka, který zaujímal důležité postavení „na kraji“. Jednou v neděli jsme neprozřetelně využily jejího pozvání a vydaly se těch padesát kilometrů k jejím rodičům na výlet. Pohostili nás symbolickou hrstičkou vařených brambor s průsvitným plátkem uzeného bůčku. Kolik let už pracujete, soudružko? Tázal se mě soudruh otec, když soudružka matka podávala jako dezert tatranku nakrájenou na proužky, aby se dostalo na každého člena kolektivu. Je pravda, že v oné rodině (základu státu) byli všichni krásně štíhlí a, na rozdíl od tisíců jiných, pokračovatelé těchto rodičů brzy získali moderní byty.

 

Jiné to bylo u Kvapilových. O jejich dcerách a o tom, jak se v životě všechno vrací, jsem vlastně dnes chtěla vyprávět především. Pan Kvapil odjakživa pracoval ve spořitelně a doma stále opakoval, že základem dobrého manželství a slušné rodiny je mít jasno v penězích. Jednou staří Kvapilovi dostatečně nashromáždili a odkvapilovali někam na Moravu, na nějaký pohřeb asi, pokud ne na veletrh kalkulaček.

 

Starší dcera, Hana, mě pozvala na víkend do jejich vily. Hana byla vysoce inteligentní, navíc rozzářená, slunečná bytost, rázovala po světě s širokým úsměvem a pokaždé se bavila tím, jak opětovně umírám před nějakou bouřkou nebo jsem nervózní – ze všeho. Správně konstatovala, že s ní by nepohnulo zemětřesení o síle deseti stupňů jakékoli škály. Prostě by ho ignorovala tak dlouho, až by se zemětřesení zahanbeně odtřáslo do hlubin. A tahle žena měla mladší sestru, nepochopitelně úplně jinou, sestru jako svůj vlastní negativ. Esterka byla podmračená, s úzkým obličejíčkem, neforemnou postavou – no, byla prachobyčejně nepěkně tlustá, na způsob hodně nedbale splácané pyramidy.

 

To by ale vůbec nevadilo, kdyby nebyla úplně pitomá (zlovůle učitelů způsobila, že nedokončila žádné z blízkých učilišť) a přiměřeně tomu hlučná a suverénní. Líná a hypochondrická. Jak jsem ji tak sledovala, zmínila jsem se, že budu muset jít k zubaři. „Có? Jsi blbá? To mně se žádnej blbec v puse hrabat nebude!“ Řvala. No právě.

 

Vilu obklopovala zahrada a Hana v krajkové zástěrce nám prostřela na stoleček pod lipou. Bylo vidět, jak ji těší role půvabné hospodyňky. Ze slušnosti jsem uždibovala krajíček s tvarohovou pomazánkou (zdravé věci téměř nejím), zato Esterka házela chleby do sebe jako – no, viděli jste Mrazíka. Hana ji ujišťovala, že opravdu už nemusí dnes nic dělat, ať si jde po jídle hned lehnout. Pochopila jsem, že Esterka je objektem rodinného zbožňování a mimořádné péče. Důvod mi zůstal utajen. Mám podezření, že daleko nejvíc za její zpovykaností (Jak já tu prodavačku seřvala! Po mně nikdo na poště něco takovýho chtít nebude!) stálo něco vyplývajícího z hluboké náboženské víry rodičů i sestry. Jenže Esterka měla také životní kliku v podobě Haniných nevšedních schopností. Hana totiž v duchu otcovy životní filozofie podle detailně připraveného plánu nejprve provdala sestru, pak sebe. Ale to by byl další díl.

 

Návštěva skončila konstatováním, že jsem tedy u nich už byla, Blanka už u nich kdysi byla taky, takže když bude Hana chtít vědět, jak se máme, tak se na nás vždycky někoho zeptá. Vážně mohlo jít o to, co si Blanka vyvodila: o hrozbu neplánované investice do šálku kávy? To vůbec není vyloučeno! Napadlo mě to, když jsem poprvé navštívila svého milého a jeho matičku: Pavlíku, ty máš v troubě oběd, a jak Helenka – nevím. Já si dojdu vedle do restaurace, zahlaholila jsem. Synek s přimaštěnými vlásky (vodu ohříváme jednou za čtrnáct dnů) matce domluvil a příště (a z mého rozmaru naposledy) jsem dostala najíst: srnčí, neboť Pavlíkův bratr autem srazil kus, když mířil v noci na jednu z jejich tří jihočeských nemovitostí.

 

Už mě pak vůbec nepřekvapilo sousedčino vyprávění o tom, že po pravidelné výroční návštěvě u své sestry dostane účet za vodu, za elektřinu a za jídlo – spotřebu za dva dny. Jsme různí. Také znám babičku, která místo odpovědi na pozdrav už ve dveřích vítá vnuka, studenta, slovy: Ale každý za svoje!

 

Byli jsme nepragmaticky vychováni k tomu, že host do domu – Bůh do domu a že každá návštěva je svátkem a hostu patří to nejlepší. Vždyť to platilo vždy a všude! I u divochů. Co dodat…

 

Já jsem ovšem chtěla psát o neúprosnosti osudu, který nám přehazuje bačkory a vrací škodolibost. Dnes si při pohledu do zrcadla nemůžu nevzpomenout na Esterku. A hodně, ale hodně potichu jdu do sebe…

 

Když si chci koupit rifle a nadšená paní prodavačka jásá: To by bylo, abychom na paní nenašli kalhoty, tak vím, jak to skončí: oboustranným zklamáním. A kostým? Dolní díly „svrchního oblečení“ mám o tři čísla větší než horní, potom něco sežeňte. A další hodná paní, moje zubařka, mě vždy znovu vyděsí, když s neotřesitelným klidem profesionála promítne snímek mého – inu, býval to chrup. Když jsem ten artefakt uviděla poprvé, v prvním okamžiku jsem nevěděla, jestli ještě nesedím u dokumentu o starém Egyptě na Viasat History.

 

Snad aspoň hlasivky nemám jako Esterka! Zatím…


komentářů: 44         



Komentáře (44)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

44 2 Zuzana
Starý kocour (neregistrovaný) 02.09.2018, 09:37:41
Jistě, prostředí jsou různá, chování člověka v nich rozličné.

Ve svém městě (tedy proti NY vlastně v městečku) se pohybuji stejně jako jinde v cizině. Nikoho neznám, nikdo nezná mě, kontakty jen "oficiálně" - tohle je prodavačka, tohle policista, tohle zase někdo jiný, jiná profese. A tohle "houmlesák". Vím, co od koho mohu očejkávat

Ve svém Ústavu zase (téměř) všechny znám, (téměř) všichni znají mě, ale o ryzím soukromí, rodině se nebavíme. Naše "pospolitost" většinou končí odchodem přes vrátnici. Všechny ty nenávisti, závisti, pomluvy, spolčení proti nebo pro.
Vesnice - to je (pro mě) zvláštní kombinace obou přístupů. Ale i město, čtvrť, ulice má charakter jakési svébytné vesnice. Jdete-li dál, jdete už do "ciziny". Ne vždy, když je "čtvrt" tvořena šesti třináctipatrovými domečky tak až třeba za pár let náhodou zjistíte, že o dvě patra níž bydlí kolega z Ústavu, o dům dál zase primabalerína. Spousta lidí, které znáte odjinud.

Mrkající Jak rád říkám - málo co v životě má ostré hranice.

43
Zuzana (neregistrovaný) 02.09.2018, 03:09:04
St. Kocoure, pokud jezdíte na venkov z městského 'blázince' relaxovat, meditovat, užít si přírody a klidu, brala bych to. Nastálo asi ne, ale..viz
níž.
Píšu teď za sebe, což jsem měla zdůraznit a teď kajícně napravuju ;). Někdo se
cítí na malém městě bezpečnější, lip se orientuje,
má to tam 'zmapované' ;) a cítí se tam tak dobře.
Každý je jiný.

Přehnala jsem to už proto, že ziju v 'ložnicích' New Yorku, na Manhattan mám dvacet minut autem, ale tady je klidně spaní, minimální
kriminalita ve sovnani s městem, hezká příroda kolem. A o přírodu jde hodně,
velkoměstští lidí mívají menší kontakt s přírodou (proto taky ty chaty a
chalupy) a nemají-li, je to škoda. A na malém městě a na vesnici je pořád k přírodě blíž.


42 2 Zuzana
Starý kocour (neregistrovaný) 01.09.2018, 17:47:26
A jak je to s vesnicí, Zuzano? Mrkající
Přebývám poměrně často v horské vísce (mám tam chalupu) a znám stěží nejbližší sousedy, paní v konzumu, na poště a v hospodě. Je pravda, že snad všichni o mě vědí málem víc, než já sám - ale když jim to dělá dobře...
Nejsou zlí, jenom zvědaví.

41
Zuzana (neregistrovaný) 31.08.2018, 17:47:42
"Ve větším městě, kam člověka většinou přivede profese, podobné vztahy (a vnímání druhého ) nevznikají."


Dovoluji si nesouhlasit a to z vlastní zkušenosti. Podle mne 'vnimavé' vztahy ve velkých mesech vznikají.

Nikdy jsem ve vysloveně málem městě nežila (s výjimkou pár týdnu), ale vím ( opět z vlastní zkušenosti), že inteligentním lidem většinou malé město nestačí a proto do velkých měst často rovnou utíkají. Jednak za kariérou, druhák za svobodnějším životem, kde nejsou poměry tak utažené a drobně uklepané jako je v malých městech běžné. A nuda.

Malé město (přeháním) zabíjí.

40
Zuzana (neregistrovaný) 31.08.2018, 16:41:14
Dobře - dle upírologů - byla ta divka 'upir'. Ale, ukázala se v krizi jako dobrosrdečný člověk s dobrým rodinným základem, který mel na ni pozitivni vliv.
At je to literární, nebo jen 'pornografický' popis, bylo by asi fér uvést nejen to negativní.

Jen můj názor.

39
ZE (neregistrovaný) 31.08.2018, 15:42:09
A my šeptáme: vždyť jsme to věděli, že se jednalo o upíra. Ten měl být už v názvu článku. V upíři společnosti to nemůže být jinak. Kdo nesouhlasí neo nedej bože má nějakou námitku,, je upír a všechno zkazí. Jenze upíři tlustí Úžasný nebývají..Nejsou líní, naopak mají fofr... Mrkající


38
xxx (neregistrovaný) 31.08.2018, 10:28:11
Ještě dodám, co jsem chtěla neříci: jistý jinak velmi slušný pán, když chvíli (během zájezdu) sledoval Esterku, zašeptal: Vždyť je to upír.

Stella
37
Stella 31.08.2018, 10:12:56
Povídání na blogu je prostě povídání na blogu.

V literatuře mi figurkaření někdy vadí, někdy ne.
Jak u koho.
Celé toto mě přimělo hodně vzpomínat na ta maloměsta, která jsem poznala. Každý tam svým způsobem nějak zapadá a nějak je viděn. Ale - má svoje místo.
Ve větším městě, kam člověka většinou přivede profese, podobné vztahy (a vnímání druhého ) nevznikají.
A člověk má o lidech také omezenější představy dané kupodivu užším okruhem známých. A lidi - to je tak pestrá paleta!

Ano, takový roztomilý, uchňuchňaný typ: to je zážitek!


36
Zuzana (neregistrovaný) 31.08.2018, 03:21:44
Věřím, St. Kocoure. Věřím i Stelle. O tom ( o nedůvěre) ale moje příspěvky nebyly. Asi se vyjadřuju tak mizerně, že se nechytám. Mrkající )
( A překlepy tomu taky nepomůžou). Ahoj

Pěkné ráno všem.

35 2 Zuzana
Starý kocour (neregistrovaný) 30.08.2018, 22:28:59
Ono to chce takového týpka zažít - nebo, jako v mém případě, mít ho v rodině. Pak člověk docela dobře porozumí. I když ten můj je muž. A dalšího jsem měl v kolektivu - byť ne tak jasně vyprofilovaného. Mrkající

34
Zuzana (neregistrovaný) 30.08.2018, 17:09:32
A Luifer (25):
Pokud jde o tvé varováníi, je reálné Důkaz už ten, že to tady nemám chut rozebírat. Překvapený Zamračený

33 Stella
Zuzana (neregistrovaný) 30.08.2018, 16:21:43
'Kdybych příběh nezažila, asi bych uvažovala podobně. Ale prosím: tématem byly návštěvy a lakota. V diskuzi jsme od toho uhnuli všichni.'


Uhnuli a zase neuhnuli. Mrkající Ve vsšch postavách mi chybí 'human being'. Jsou to takové spíš trojove popisy, jakoby postavy byly spíš robůtky bez života - podle nějaké předlohy. Což nebývá u Vás zvykem - proto jsem tak reagovala. Je to výjimečné.

'harakteristiky až potom, byly - li. Spíš jsou tady výsledkem takové vedlejší upovídanosti.'


a je tady jedno, jestli to byly návštěvy a pohostinnost, nebo rodina ve vile. S tím nemá nějaké vedlejší upovídanost co dělat. Psalo se k tomu, co bylo ve vyprávění a co pripoutalo pozornost . Zmiňovala jsem se o tom, co mne naujalo nejvíc a to byl u vás neobbyklý strojový popis.

'estry měly příležitost prokázat dobré srdce i schopnost sebeobětování - to by byl další příběh. Byly vychovány v prvorepublikových ideálech (starší rodiče).'

A jsme tady. To tam chybělo. Že to nebyly stroje, ale lidí a čím to bylo.

Ale, Stello, je to jen můj názor, nevydávám to za pravdu. Zkrátka, jeví se mi to tak, že obvykle popisujete lidí i svoje okolí srozumitelněji.

A dost! Mrkající Smějící se











32 Astra
Zuzana (neregistrovaný) 30.08.2018, 15:47:59
'no jó, a co má bejt?'

si nejspíš neřeknou, ale kdoví. Pamatuju si hodně z toho, co mne ve vašich vyjádřeních zaujalo. A které nezaujly, ba nopak ( a byly i takové) jsem už napsala. Takže si je pamatuju taky. Smějící se

S tím, že psani někoho nezaujme se počítá.
No jó, a co má bejt? Mrkající

Astra3
31
Astra3 30.08.2018, 13:27:51
Už jsem se chtěla odkopat několikrát, ale vždycky jsem se při úvahách o tématu zastyděla, že proč bych měla lidem sdělovat svoje city a pocity, a tak jsem to pustila z hlavy. Je totiž dost smutný, když člověk napíše něco srdcem a lidi si řeknou - no jó, a co má bejt?

Mě vždycky víc bavilo dokonalé autory provokovat k literárním výkonům, což se mi dost udatně dařilo nejen u Ludvíka, ale též u Francínka Nepila, s nímž jsem sdílela několik let pohádkovou redakci v rádiu. A těch zhruba dvacet let v redakci s takovou pracovní náplní je nezapomenutelná doba. A abych to nějak uzavřela - práce v rádiu ve mně zanechala ty nejkrásnější vzpomínky. Ahoj

30
xxx (neregistrovaný) 30.08.2018, 09:21:11
Astro,
cokoli Vaculík psal, mělo myšlenku, a často
nečekanou, objevnou, nejen příběh. U Čapka třeba totéž.
Až když před koncem V. těžce hledal témata, šlo to s jeho psaním dolů. To je ten rozdíl mezi ním a mnohými jeho nástupci. On byl totiž vidoucí.

Co se zábranami..... Plačící

Vezmi to za nás, dokázalas to víckrát! Lucifer bude rád za pestřejší kolbiště!

«     1    2  3   »