V šeru předsíně, aby to nikdo neviděl, jsem si přehodila bačkory. Všimla jsem si totiž, že mám na levé noze modrou, pohodlnou, a na pravé sváteční vínovou, na klínku, z páru nachystaného pro případ, že by najednou zazvonila návštěva: ještě pořád nejsem tak nemožná, abych doma chodila v nějakých rozcapených hrůzách! Jak dlouho takhle chodím? Vstala jsem před šestou, teď dovářím oběd. V žádném případě to ale není důkaz ničeho jiného, než že jsem si ze dvou párů bot pod stolem nějaké pantofle nazula, když jsem se štrachala od snídaně. Už jsem tady jednou psala, jak jsem podobně obutá klidně šla po ulici, a bylo mi divné, že kulhám. Vždyť tenkrát to byla také jen roztržitost! Neboť: hloupnou ti druzí, ale já si užívám plodů podzimu a se soucitem pozoruji chátrání přátel i bývalých přátel…
Stella
Bývalí přátelé? Ano. Čas prosel vztahy a ukázal, že si s mnoha kolegy z práce vůbec nechybíme, jakkoli jsme spolu dobře vycházeli. Určitě je to tak dobře. Po několika plánovaných setkáních, na nichž jsme poiksté přemílali totéž (já poznávala v jejich řeči svoje slova z minula, a oni v mé řeči jistojistě poznávali svoje dávno řečené), tak po jedné takové schůzce jsem si řekla: Dost. A tím tento díl mého společenského života skončil.
Než jsme založili rodiny, navštěvovali jsme se (a především navštěvovaly) často. Doma. Cukrárna byla ve městě jediná, kavárna jen pro otrlé. Předzahrádky? Znali jsme z filmů. Maloměsta byla všechna stejná, tichá a ztracená v sobě, lidské osudy v nich právě tak. S kamarádkou jsme se občas zastavily u Blanky. Bylo jich tam pět dospělých lidí v jednopokojovém bytě. Na noc rozkládali gauče, šance na jiné bydlení (vnitrozemí, jeden každý z nich byl přihlášen v bytovém družstvu, někteří už dvanáct let) vyloučena. V podstatě i z dnešního pohledu – chudá rodina. A přesto Blančina matka nikdy nedala jinak, než že se u nich musíme dobře najíst. Věděly jsme, jak dlouho stála každý čtvrtek ve frontě, když měli přivézt maso. Bylo nám trapné odmítnout (urazit), bylo nám trapné si vzít.
To další kamarádka měla tatínka, který zaujímal důležité postavení „na kraji“. Jednou v neděli jsme neprozřetelně využily jejího pozvání a vydaly se těch padesát kilometrů k jejím rodičům na výlet. Pohostili nás symbolickou hrstičkou vařených brambor s průsvitným plátkem uzeného bůčku. Kolik let už pracujete, soudružko? Tázal se mě soudruh otec, když soudružka matka podávala jako dezert tatranku nakrájenou na proužky, aby se dostalo na každého člena kolektivu. Je pravda, že v oné rodině (základu státu) byli všichni krásně štíhlí a, na rozdíl od tisíců jiných, pokračovatelé těchto rodičů brzy získali moderní byty.
Jiné to bylo u Kvapilových. O jejich dcerách a o tom, jak se v životě všechno vrací, jsem vlastně dnes chtěla vyprávět především. Pan Kvapil odjakživa pracoval ve spořitelně a doma stále opakoval, že základem dobrého manželství a slušné rodiny je mít jasno v penězích. Jednou staří Kvapilovi dostatečně nashromáždili a odkvapilovali někam na Moravu, na nějaký pohřeb asi, pokud ne na veletrh kalkulaček.
Starší dcera, Hana, mě pozvala na víkend do jejich vily. Hana byla vysoce inteligentní, navíc rozzářená, slunečná bytost, rázovala po světě s širokým úsměvem a pokaždé se bavila tím, jak opětovně umírám před nějakou bouřkou nebo jsem nervózní – ze všeho. Správně konstatovala, že s ní by nepohnulo zemětřesení o síle deseti stupňů jakékoli škály. Prostě by ho ignorovala tak dlouho, až by se zemětřesení zahanbeně odtřáslo do hlubin. A tahle žena měla mladší sestru, nepochopitelně úplně jinou, sestru jako svůj vlastní negativ. Esterka byla podmračená, s úzkým obličejíčkem, neforemnou postavou – no, byla prachobyčejně nepěkně tlustá, na způsob hodně nedbale splácané pyramidy.
To by ale vůbec nevadilo, kdyby nebyla úplně pitomá (zlovůle učitelů způsobila, že nedokončila žádné z blízkých učilišť) a přiměřeně tomu hlučná a suverénní. Líná a hypochondrická. Jak jsem ji tak sledovala, zmínila jsem se, že budu muset jít k zubaři. „Có? Jsi blbá? To mně se žádnej blbec v puse hrabat nebude!“ Řvala. No právě.
Vilu obklopovala zahrada a Hana v krajkové zástěrce nám prostřela na stoleček pod lipou. Bylo vidět, jak ji těší role půvabné hospodyňky. Ze slušnosti jsem uždibovala krajíček s tvarohovou pomazánkou (zdravé věci téměř nejím), zato Esterka házela chleby do sebe jako – no, viděli jste Mrazíka. Hana ji ujišťovala, že opravdu už nemusí dnes nic dělat, ať si jde po jídle hned lehnout. Pochopila jsem, že Esterka je objektem rodinného zbožňování a mimořádné péče. Důvod mi zůstal utajen. Mám podezření, že daleko nejvíc za její zpovykaností (Jak já tu prodavačku seřvala! Po mně nikdo na poště něco takovýho chtít nebude!) stálo něco vyplývajícího z hluboké náboženské víry rodičů i sestry. Jenže Esterka měla také životní kliku v podobě Haniných nevšedních schopností. Hana totiž v duchu otcovy životní filozofie podle detailně připraveného plánu nejprve provdala sestru, pak sebe. Ale to by byl další díl.
Návštěva skončila konstatováním, že jsem tedy u nich už byla, Blanka už u nich kdysi byla taky, takže když bude Hana chtít vědět, jak se máme, tak se na nás vždycky někoho zeptá. Vážně mohlo jít o to, co si Blanka vyvodila: o hrozbu neplánované investice do šálku kávy? To vůbec není vyloučeno! Napadlo mě to, když jsem poprvé navštívila svého milého a jeho matičku: Pavlíku, ty máš v troubě oběd, a jak Helenka – nevím. Já si dojdu vedle do restaurace, zahlaholila jsem. Synek s přimaštěnými vlásky (vodu ohříváme jednou za čtrnáct dnů) matce domluvil a příště (a z mého rozmaru naposledy) jsem dostala najíst: srnčí, neboť Pavlíkův bratr autem srazil kus, když mířil v noci na jednu z jejich tří jihočeských nemovitostí.
Už mě pak vůbec nepřekvapilo sousedčino vyprávění o tom, že po pravidelné výroční návštěvě u své sestry dostane účet za vodu, za elektřinu a za jídlo – spotřebu za dva dny. Jsme různí. Také znám babičku, která místo odpovědi na pozdrav už ve dveřích vítá vnuka, studenta, slovy: Ale každý za svoje!
Byli jsme nepragmaticky vychováni k tomu, že host do domu – Bůh do domu a že každá návštěva je svátkem a hostu patří to nejlepší. Vždyť to platilo vždy a všude! I u divochů. Co dodat…
Já jsem ovšem chtěla psát o neúprosnosti osudu, který nám přehazuje bačkory a vrací škodolibost. Dnes si při pohledu do zrcadla nemůžu nevzpomenout na Esterku. A hodně, ale hodně potichu jdu do sebe…
Když si chci koupit rifle a nadšená paní prodavačka jásá: To by bylo, abychom na paní nenašli kalhoty, tak vím, jak to skončí: oboustranným zklamáním. A kostým? Dolní díly „svrchního oblečení“ mám o tři čísla větší než horní, potom něco sežeňte. A další hodná paní, moje zubařka, mě vždy znovu vyděsí, když s neotřesitelným klidem profesionála promítne snímek mého – inu, býval to chrup. Když jsem ten artefakt uviděla poprvé, v prvním okamžiku jsem nevěděla, jestli ještě nesedím u dokumentu o starém Egyptě na Viasat History.
Snad aspoň hlasivky nemám jako Esterka! Zatím…
29.08.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 44