Neviditelný čert

Během svých procházek, výletů a průzkumných výprav jsem potkal celou řadu zajímavých zástupců živočišné říše. O některých setkáních tohoto druhu jsem vás zde pokud možno poutavým způsobem informoval, kupříkladu naposledy „Jak jsem na Vyšehradě potkal sojku“. Tentokrát bude řeč o mouše, chytré mouše, kterou jsem potkal ve svém obývacím pokoji. Vlastně nepotkal, protože jsem nikam nešel a během onoho kontaktu jsem seděl před monitorem notebooku.

Lucifer

Stalo se to před pár dny v pozdním odpoledni. Brouzdal jsem po internetu jen tak namátkově, protože hlavní náplní mé aktuální činnosti byla relaxace. Když relaxuji, nedokážu jen tak koukat do ničeho. Stále mám potřebu vnímat nějaké informace, ať už obrazové nebo textové, nejlépe však obojí v jednom balení a s patřičným zvukovým doprovodem. Ve stavu relaxace však tyto informace vnímám relaxovaně, což znamená, že jen tak kloužu po jejich povrchu. Jako krasobluslař anebo vodní vážka.

Zrovna když jsem byl v neskonale příjemném relaxačním rozkluzu, tak mi na pravou ruku, která se nacházela blíže ke dveřím na lodžii než ta levá, usedla moucha a začala se tam tak nějak vrtět. Nebzučela a byla neveliká, moucha střední velikosti a nejspíš i středního doletu, jen se tak vrtěla, jako by chtěla upoutat mou pozornost. Zahnal jsem ji mávnutím levé ruky. Za chvíli byla zpět na stejném místě a se stejnou signalizací.

Když jsem ji z onoho místa na mé pravé ruce odehnal rukou levou už asi posedmé, náhle se mi v hlavě rozsvítilo. Dveře na lodžii jsem měl pootevřené, ale ten otvor ven i dovnitř byl téměř úplně zahalen záclonou. Učinil jsem tak proto, aby obývací prostor byl dostatečně větrán, aniž by se do něho zvenku cpal nějaký hmyz.

Tahle moucha se sem přece jenom jaksi propasírovala, ale když ji to tady přestalo bavit, cestu ven se jí nedařilo nalézt. Nalezla však mě a usoudila, že bych jí s tím návratem do vnější přírody mohl pomoci. Vstal jsem, došel ke dveřím na lodžii, rozhrnul záclonu, dveře otevřel dokořán, uchopil do ruky (pravé) kus nejblíže se nacházející textilie a jejím máváním dával mouše signál, že se může v klidu odebrat či odletět ven.

Mával jsem textilií asi dvě minuty, pak vše uspořádal do původního stavu a usedl zpět k notebookové či přímo internetové relaxaci. Moucha mi na stejné místo pravé ruky už nesedla. Byla to první chytrá moucha, kterou jsem v životě potkal, aniž bych musel vyrážet na nějakou procházku.

Příští povídání na téma „Jak a kde jsem potkal zajímavého živočicha“ se možná bude jmenovat „Jak jsem potkal inteligentní vosu“. Tuhle sérii bych pak mohl zakončit finálním příspěvkem „Všichni živočichové mi rozumějí a vice versa“.

Je to tak.

Kupříkladu když kolem člověka sedícího v restaurační zahrádce na sklonku léta začne poletovat vosa, onen návštěvou vosy postižený znejistí, někdy se až upřímně vyděsí a začne mávat rukama jako větrný mlýn. Vosa to chápe jako výzvu k pohybovým kreacím a své obletující úsilí znásobí. Možná do toho kreativního člověka nakonec zabodne žihadlo, ale věřte tomu, že nerada. Vyburcovaly ji k tomu ony paranoicky se svíjející lopatky větrného mlýna.

Z toho jsem už vyrostl.

Přítomnost vosy mě nedokáže nijakým způsobem rozhodit. Absolutně se neobávám, že by mě bodla žihadlem. Proč by to prokrišna dělala? Napadá vás nějaké ne úplně idiotské vysvětlení? Tak sem s tím. Já se prostě na vosu podívám a telepaticky jí sdělím, aby si šla poletovat někam jinam, jelikož na její pohybové kreace momentálně nemám náladu. Pokud je ta vosa trochu pitomá a na telepatii nezabírá, tak ji prostě lehce ofouknu. Pokaždé to zabralo.

Vraťme se však k mouchám. Někdy mám pocit, že přestávám lidem rozumět. Nemají sice žihadlo, ale zase mají spoustu mnohem údernějších zbraní, se kterými do sebe bodají způsobem, který vyžaduje to nejidiotštější vysvětlení. A tak mě napadlo, že bych si jako domácího mazlíčka pořídil mouchu. Ne jednu, ale celou armádu much. Nemají žihadla a jsou mnohem přítulnější.

Stal by se ze mne Pán much.

31.08.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 12