Počasí zvelikonočnilo, barvy vyskočily a ptáci si najednou vzpomněli! Po celou zimu se milostivě ukázal na krmítku tu jeden, tu dva, ostatní byli nejspíš na exotické dovolené, neboť je nutné létat s dobou. Od listopadu jsme nezkrmili ani půl kila slunečnice, zatímco v loňské zimě jsem ji nestačila kupovat. A najednou – rvou se o každé semínko. Banda líná. Teď už by se přece snadno uživili bez člověčího přispění. Nebo je tolik vyčerpává budování (rekonstrukce) hnízd? Krmení holátek? A není za tou chtivostí onen často zmiňovaný nedostatek hmyzu? Po mouchách i po komárech i po vosách se nám ještě bude stýskat!
Stella
Jenomže to všechno jsou nejspíš jen moje domněnky a příčinou je můj omezený obzor, místně ohraničený několika paneláky a skromnou zelení. Jak mi v létě scházel obyčejný trávník! Všechno zelené loni uschlo, všude bylo okrovo. Najednou se ukázalo, jak moc bychom potřebovali stromy, vykácené „na přání obyvatel“. Stínily totiž. A kde by se ptáčci schovali před neodbytnými strakami, když ne v husté borovici či jedli? Ale jaro je nadějnější, k životu se hlásí různá křoviska. V parku je hrdliček jako nikdy (invazní druh, lovná zvěř). Pod balkonem se producíruje kos. Holubi se vysmívají pokusům o vyhubení. Tříbarevná kočka se plíží nenápadně, ale v tom se mýlí.
Odvěká hra se rozbíhá.
Z té přirozené hry vybočuje výjev, o kterém se nedá říci nic jiného, než že je svědectvím (nejen) deformace. Posuďte sami: za slunečného rána se u autobusové zastávky ustaraná žena sklání k mrňavému pejskovi v tlustém zeleném svetru (pes) a sype do misky granule, se slovy: Spapej to, než ti to spapá támhleten pejsek. A ukazuje na urostlého vlčáka Beníka. Doma prý Rexík jíst nechce! Pejsek je asi trochu exhibicionista, a tak i k papání potřebuje lidskou smečku, která tady přešlapuje…
Ale nechme zvířenu zvířenou a obraťme pozornost na dvounohé kamarádky, které usedly na lavičku před vchodem: také znamení, že „jaro je tady“. Zapřádají rozhovory o všem a o ničem. Takovými hovory (víc monology než dialogy) se ujasňují příčiny vztahových problémů. A co sis jako myslela? Já bych mu teda ukázala! Rozšiřují se obzory. Ona snad od něho odešla sama. Já do toho mouku nedávám. Podobné dialogy usazují věci na správné místo a uvolňují kleště domácího napětí. Vůbec nelituji, že jsou slyšet až do čtvrtého patra. Také si někdy ráda popovídám.
Např., na chodbě našeho domu:
Pečete sekanou?
Ne, to je plyn.
Odkud?
Nevím. Novačka to cítila už před hodinou. Nahoře to není, bude to asi v prvním poschodí.
Koho zavoláme?
Koho by. Horák je technik. Ať to řeší.
Bouchnutí dveřmi.
Horák bydlí v úplně jiném vchodě, určitě není jasnovidec a navíc je docela jistě v práci. Tluču na dveře bytů, zkouším zjistit, odkud by plyn mohl ucházet. Nikde nikdo, volám hasiče. Hasiči otevřou byt, který je nutné větrat až do večera… Prý těmi knoflíky u sporáku musely otočit kočky! Zvířata jedna mstivá! Asi že neměly svetýrek.
Do tlustého svetru měla zabalenou ochotu recepční na poliklinice a do kožichu jsem měla zabalené chápání já:
Objednávala jsem se přes internet.
Ale já vás tady nemám.
Já to mám potvrzené. Mailem a esemeskou.
Já to tady nemám. Kde máte kód?
Jaký kód?
Ten, jak byl tam.
Podívejte se tady na tu zprávu v mobilu.
Tohle mi tady neukazujte! Já chci kód.
A kde je ten kód? Tady není.
Ten je tam.
Kde tam?
Tam.
Aha.
Doma pečlivě projdu objednávku i její potvrzení, maily projdu písmenko po písmenku, zkontroluji esemesku. Kód nikde žádný.
Jdu se aspoň podívat, jestli už tady byla pošta. Nic nepřišlo, ale u schránek mě odchytí přikrčený a dychtivý pan Novák Bohumil:
A, paní, víte, že tady byli hasiči?
Kvůli plynu?
Manželka mi volala na zahradu. Za hodinu pětkrát! Že je na chodbě cítit plyn. Říkala: Já nevím, co mám dělat. Tak mi volala. Na zahradu.
Je jaro, tak na zahradu. Všude se pracuje. Teď třeba u trati, docela blízko, bzučí pily, kácejí se další stromy.
Kde je ten kód?
03.04.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 27