Virginia Woolfová: Vlny (Do čítanky)

rubrika: Povídání


Jsou knihy o světě, úplně správné a výstižné, ale po jejich přečtení si řekneme: A co dál? A potom jsou knihy, které odkryjí povrch věcí a otevřou i člověka, podívají se dovnitř a zevnitř a připomenou, že svět vypadá úplně jinak, když ho pozorujeme ze stoje na hlavě, ač je to pořád týž svět. Virginia Woolfová žila mezi lidmi, kteří nemohli rozumět, že ona vidí neviditelné (a marné) a že ji tento dar zatížil bezvýchodnou osamělostí. Ve Vlnách uvozuje monology spolužáků o jejich životě (každý hovoří o tomtéž, ale každý úplně jinak, jako různé plošky jednoho vybroušeného kamene) výsostně básnickými, dynamickými a barevnými popisy slunce, moře, zahrady s květinami a ptáky, s hrou světla za oknem pokoje. To vše v různých fázích dne – života. Všechna čest překladateli Martinu Pokornému!

 

Stella


Slunce ještě nevyšlo. Moře s nebem nerozeznatelně splývaly… Tmavý pruh na obzoru se postupně pročistil, jako by ve staré vinné lahvi slehl kal a sklo zůstalo zelené. Též nebe za ním se očišťovalo, jako kdyby tady slehl bílý kal či jako by paže ženy schoulené za obzorem zdvihly lampu: a ploché pruhy běloby, zeleně a žluti se šířily po nebi jako plošky vějíře. Pak lampu nazdvihla o kus výš a vzduch, najednou proměněný ve vlákna, se odtrhl od zelené hladiny a mihotal a plál v rudých a žlutých útržcích, podoben dýmajícímu ohni, když stoupá z hranice. Vlákna hořící hranice postupně splynula v jedinou mlhu, v jediné žhnutí, které svým vrcholem pozvedlo tíhu přadena zelené oblohy a proměnilo ji v miliony atomů vlídné modři. Hladina moře pomalu zprůsvitněla a neustala v čeření a třpytu, dokud temné pruhy nevymizely. Paže, jež držela lampu, ji pomalu zvedala výš, až se ukázal široký plamen: na kraji obzoru plál žhavý oblouk a vše kolem na moři zjasnělo zlatem.

 

Jinny:

 

„Dveře se stále otvírají. Pokoj se víc a víc plní věděním, mukou, mnoha druhy ambicí, velkou lhostejností, trochou zoufalství. Jak tu tak stojíme, říkáš, mohli bychom stavět katedrály, politicky diktovat, odsuzovat k smrti a spravovat několik veřejných úřadů. Obecný fond zkušenosti je velmi bohatý. Máme mezi sebou tucty dětí obou pohlaví, které vzděláváme, za nimiž jedeme do školy, když mají spalničky, a z nichž vychováváme dědice svých domů. Tak či onak vytváříme tento den, tento pátek… Činnost je bez konce. A zítra to začíná znovu: zítra stvoříme sobotu… Tak to říkáš.

 

Avšak my, kdo žijeme v těle, vidíme tělesnou obrazností věci v obrysu. Vidím skály v záři slunce. Nedokážu tato fakta odnést někam do jeskyně, zastínit si oči a roztřídit jejich žluti, modře a ambry do jediné podstaty. Nejsem s to zůstat dlouho sedět… Upouštím všechna fakta – diamanty, odumřelé ruce, porcelán a to ostatní – jak opička, co z holých tlapek pouští ořechy. Nemohu ti říci, zda je život to či to. Vyrazím do různorodé masy. Budu zmítána, vrhána vzhůru a dolů mezi lidmi, jako loď na moři.

 

Mé tělo totiž, můj společník, který vždy ve svižných šípech smyslovosti vysílá svá znamení, drsné černé Ne, zlatisté Pojď, teď kývá… Vše je extatické, vše je noc, a papoušci řvou ve větvích. Všechny mé smysly jsou zjitřeny.“

 

Bernard:

 

„Neboť jednoho dne, když jsem se vyklonil přes bránu vedoucí do polí, se rytmus zastavil: rýmy a hučení, nesmysly a básně. V mojí mysli vznikl nový prostor. Viděl jsem skrz husté listí zvyku. …Jaké smetí – jaké zmatení: tady zrození, zde smrt: šťavnatá a sladká chuť: snažení a trýzeň, a já stále v běhu sem a tam. Teď s tím byl konec. Konec žádostí, které je potřeba nasytit: konec jedovatých žihadel, jež zraní, konec ostrých tesáků a chmatajících rukou či touhy cítit hrušku a hrozen a slunce, jak bije do sadové zdi.

 

... Jak dál bez tíhy a vize, skrz beztížný svět bez iluzí?… Jak se pak, po zatmění slunce, vrací světlo do světa? Zázračně. Křehce. V jemných proužcích. Visí jak skleněná klícka. Obroučka, již rozlomí i mírný nesoulad. Zde vylétne jiskra. Hned pak kalný záblesk. Pak pára, jako by země nabírala dech… Jak však popsat svět, jejž vidíš bez já? Není tu slov… A tak teď beru tajemství věcí na svůj hřbet a mohl bych jít na výzvědy, aniž bych se vzdálil, aniž bych vstal ze židle. Můžu navštívit vzdálené okraje pouští, kde divoch hlídá oheň. Slunce vychází: dívka si na čelo přikládá vodní klenoty s jiskrným žárem v nitru, sluneční kotouč rovná své paprsky na spící dům, pruhy vln se prohlubují, vrhají se proti břehu…

 

Chvála bohu za samotu! … Nechť nyní vzlétne můj chvalozpěv. Díky bohu za samotu. Chci být sám. Chci strhnout a odhodit ten závoj bytí, ten oblak, jenž se změní s každým vydechnutím… Chvála bohu za samotu, jež odstraní tlak pohledu i prosebnost těla a zažene potřebu lží a vět.“

 

Rhoda v různých obdobích života:

 

„Všechny mé lodě jsou bílé… Zříkám se červených okvětních lístků slézové růže a muškátu. Já, já chci bílé okvětní lístky – ať si plují v nakloněném umyvadle. Mám vlastní flotilu, co přeplouvá od břehu ke břehu. Vhodím tam ratolest – vor pro tonoucího námořníka. Vhodím tam kámen a uvidím, jak z mořských hlubin stoupají bubliny. Neville odešel a Susan odešla, Jinny sbírá rybíz v kuchyňské zahradě, asi s Louisem. Jsem na chvíli sama, zatímco slečna Hudsonová ve třídě rozkládá sešity po stole. Posbírala jsem všechny spadlé okvětní lístky a přiměla je k plavbě. Do některých jsem vložila kapky. Sem postavím maják z tařice. A teď rozhoupám umyvadlo za strany na stranu, aby mé lodě mohly přeplouvat přes vlny. Některé se potopí. Jedna pluje sama. A to je má loď. Vplouvá do zelených slují, kde štěká lachtan a z krápníků visí zelené řetězy… Lodě jsou rozprášeny, potopeny, všechny krom jediné, mé, která překonává vlnu a uniká bouři a připlouvá k ostrovům, na nichž švitoří papoušci a kde visí liány…

 

Nachový svit… v prstenu slečny Lambertové se mihotá sem a tam po černém skvrnění na bílé straně breviáře. Je to svit vína, je to milostný svit. Naše kufry jsou už rozbalené po pokojích a my sedíme v houfu pod mapami celého světa. Jsou tu lavice s kalamáři. Zde budeme inkoustem psát úkoly. Ale zde nejsem nikdo. Nemám tvář. Tato velká společnost v hnědém kepru, mě obrala o moji totožnost. Všechny jsme kruté a bezcitné.

 

Živote, tolik jsi mě děsil! Lidé, jak já vás nenáviděla! Vaše šťouchání, vaše přerušování, vaše hnusné pohledy na Oxford Sreet, ta špína, když jste – usazeni jeden proti druhému – na sebe zírali v metru!. Potřísnili jste mě, zkazili. A též ten váš nepříjemný pach, když jste venku ve frontě čekali na lístky. Všichni oblečeni v neurčitých tónech šedivé a hnědé, ani stopy byť jen po modrém pírku u krempy. Nikdo neměl tu kuráž být čímkoliv spíše než vším jiným. Ten rozklad duše, jenž jste žádali, měla-li jsem projít skrz jediný den, ty lži, úklony, smetí, plynulost a servilita! Ty řetězy, jimiž jste mě připoutali k jednomu místu, jedné chvíli, jedné židli, a sami se posadili naproti! Kradli jste mi bílá místa, jež leží mezi časem a časem, zmuchlali z nich ušpiněné koule a mastnými prackami je hodili do koše na odpadky. Avšak ta místa byla můj život… Já se však podvolila. Úsměšky, zívání zakryla má ruka…

 

... Život byl tak strašlivý, že jsem mu čelila řadami stínidel. Pohlédni na život přes toto, pohlédni na život přes tamto: buďtež tu růžové lístky, budiž tu révové listí – pokryla jsem celou ulici, Oxford Street i Piccadilly Circus, třpytem a chvěním své mysli, révovým listím a lístečky růží.

 

…Chodila jsem po nábřeží s modlitbou, kéž mohu provždy hřmít na hraně světa, kde nejsou rostliny, jen tu a tam mramorový sloup. Vhodila jsem kytici do rozlévající se vlny. Řekla jsem: Pozři mě, odnes mě až k nejkrajnější mezi. Vlna se zlomila, květy zvadly.“

 

 

Virginia Woolfová dobrovolně ukončila svůj život splynutím s řekou, s vlnami, a do svého barevného, přelévajícího se nekonečna odnesla svoje otázky bez odpovědi.

 

 

Zdroj: Woolfová, Virginia: Vlny, Odeon, Praha 2019

 


komentářů: 11         



Komentáře (11)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
12
Lucifer * 26.05.2019, 20:28:13
Ernesto Cortazar - Beethoven Silence

https://www.youtube.com/watch?v=YFD2PPAqNbw

Lucifer
10
Lucifer * 26.05.2019, 00:24:03
Michal Prokop - Blues o spolykaných slovech

https://www.youtube.com/watch?v=oSH214rasEI

Nevinný

9
Z. (neregistrovaný) 25.05.2019, 22:46:24
V #7,8 jsem navazovala jsem na debatu pod clankem,ten komentar nepotrebuje a
neni co dodat.

8
Z. (neregistrovaný) 25.05.2019, 18:59:42
Pristi tema: zmeny prichazejici s pribyvajicim vekem. Úžasný

7
Z. (neregistrovaný) 25.05.2019, 17:06:59
Uhel pohledu. Zahrnuje vek, zivotni situaci a zkusenosti, mentalni stav...

6
xxx (neregistrovaný) 25.05.2019, 16:41:40
Připomínám úspěšný film Hodiny:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hodiny_(film)

Kapsy naplněné kamením, řeka.

Stella
5
Stella 25.05.2019, 16:35:25
Emo,
je to tak. Kdo už ví, ten o tom nepotřebuje číst. To je pro generaci za námi, aby věděla také.
Ani já už dávno nečtu všechno. Ale byly doby, kdy jsem slovo nevynechala. A mnoho knih dnes odhodím po pár stránkách. Přitom špatné nejsou, ale - co se v nich dá najít, aby to jejich čtení ospravedlnilo, zdůvodnilo?
V. W. bych určitě, pokud se úplně všeho týká, postavila nad Kafku - kult.
Její monology postav ve Vlnách jsou prostě stěží někým překonatelné. Vidění světa jako, omlouvám se, čestvě puklý plod.

Lucifer
4
Lucifer * 25.05.2019, 15:40:41
Následující písnička se po textové stránce k tomuto tématu tak nějak nehodí. Je to smutnění zhrzeného milence. Pokaždé ale, když se v mé mysli objeví slovo samota, zrovna tohle mi v hlavě začne hrát

Black Sabbath - Solitude

https://www.youtube.com/watch?v=vmV8niW5GXs

Jinak Stellin výtažek a životní cesta Virginie Woolfové včetně závěru mě docela dostalo.

3
Erna (neregistrovaný) 25.05.2019, 11:36:17

To jsou taková slova jako náhrdelníky na krku krásky, jako prsteny s brilianty, které při pohybu ruky házejí sluníčkové pozdravy,jako mech v lese nebo jako jedovatá konvalinka...

Je to krásný, snový vzdech a touha po něčem, co uletělo do daleka.Já už nemám trpělivost číst takovou tvorbu. Říkali jsme si kdysi s Ludvíkem, že čím víc člověk stárne, tím míň má chuť trávit čas nad osudy a tvorbou jiných lidí. U Ludvíka mě to zarazilo,ale byla jsem ráda, že můžu vyslovit to, co jsem napsala výše. Myslela jsem si totiž, že jsem trdlo. Ale Mistr mě ujistil, že se to stává a že není za co se stydět.Možná ale, že jsme se mýlili oba. Není tu nikdo, kdo by to rozhodnul.
S vyplazeným jazykem Překvapený


1
Gogol (neregistrovaný) 25.05.2019, 06:27:24
Krásně sesumírováno, Stellí, dík...
A na nic se prosím neptej, stejně neodpovím...!
MSF

"Chvála bohu za samotu! … Nechť nyní vzlétne můj chvalozpěv. Díky bohu za samotu. Chci být sám. Chci strhnout a odhodit ten závoj bytí, ten oblak, jenž se změní s každým vydechnutím… Chvála bohu za samotu, jež odstraní tlak pohledu i prosebnost těla a zažene potřebu lží a vět.“


«     1     »