Letem mým životem

rubrika: Povídání


Následující skládačka mého života je něco jako curriculum vitae po vzoru filmu Andaluský pes od Luise Buñuela, čímž nechci říci, že chci tomuto filmu konkurovat.

 

Lucifer


Narodil jsem se v porodnici, což se může stát každému. Moje máma byla šťastná, že to vyšlo, jelikož to zprvu vypadalo, že to nevyjde.

 

Porodnici, jesle ani školku si už dnes prakticky nepamatuji. Jenom některé okamžiky v dětském „klecovém“ lůžku, kdy jsem potajmu začal poznávat svoje tělo. Týkalo se to především jistého orgánu v jeho spodní části. Moje jasnozřivější vzpomínky se klubají až od chvíle, kdy jsem začal navštěvovat základní školu. Z bytu svých rodičů jsem tam chodil směrem na západ – ulice místa základního školení se tehdy jmenovala Marxova. V prvotních fázích z mé školní brašny vykukovali dva plyšoví medvídci (ten menší měl jedno oko), jakási malá kovová armatura, které jsem říkal „robůtek“, a kdoví co ještě. Na gympl jsem pak začal chodit opačným směrem, tedy na východ. O velké přestávce jsem se dvěma spolužáky chodil kouřit do nedalekého parku u muzea. Pak přišla na řadu vysoká škola a po ní dlouholetá praxe ve zkoumání jakýchsi věcí…

 

První ústavní výlet do Egypta jsem absolvoval se svým mladším synem. Ženu jsem s sebou neměl, takže v Hurghadě, cílové stanici našeho výletu, jsem ji nemohl otrávit. Pluli jsme na lodi po řece Nil, a na jednom ostrově nám jacísi domorodci půjčili mladého krokodýla. Syn si ho k sobě přivinul jako plyšového medvídka, krokodýlí mládě k tomu nemělo žádné výhrady. V Luxoru jsme strávili jednu noc v docela fajnovém hotelu. Když jsme se ubytovali, syn spustil televizní přístroj a našel v něm jakousi hru. Hrál ji ještě, když jsem se vrátil pozdě v noci z hotelového baru. Ráno při odchodu jsem na recepci dostal účet s cifrou evidentně vyšší, než jakou představoval náš výletní rozpočet. Jak se ukázalo, hra nebyla zadarmo. Nakonec jsem to nonšalantně ukecal na rozumnou částku s tím, že syn netušil, která bije, zatímco já jsem v těch chvílích řešil mnohem důležitější věci…

 

Když jsem přiletěl na svoji první konferenci do Spojených států, přistál jsem se na letišti JFK. Odtud mě čekala dlouhá cesta autobusem na autobusové nádraží na Manhattanu, odkud jsem měl zamířit jiným autobusem tunelem do vedlejšího státu, hned na druhém břehu řeky Hudson. Na manhattanském autobusáku jsem se až tak úplně neorientoval, takže jsem zamířil k informačnímu okýnku. Za okýnkem byla korpulentnější Američanka příjemného vzhledu, která mě oslovovala „cukroušku“, a navigovala mě správným směrem ke správnému autobusu. V místě konference jsem během velké přestávky zamířil do nedaleké hospůdky, kde se ke mně přifařil jakýsi místní a začal se do mě navážet jako do nějakého komunistického migranta či tak něco. Přišla servírka, poslala ho do kytek s tím, že tady řeším velmi důležité věci…

 

Na jiné konferenci v téže zemi, která se odehrávala v jednom třešňovém rezortu na břehu jezera Michigan na severozápadě státu Michigan, jsem jednou bloudil po golfovém hřišti vůkol hotelu a byl jsem upozorněn, že se mám okamžitě odvalit, jelikož bych mohl dostat golfovým míčkem do hlavy. A tak jsem se přemístil do zalesněné rekreační oblasti na břehu jezera. Když jsem zcela sám kráčel po silnici kolem poštovních schránek nedalekých pobřežních bungalovů, zastavil náhle u mě automobil a jeho řidička se mě se starostlivým pohledem zeptala, jestli mám nějaký problém. Řekl jsem jí, že jsem tady na konferenci a zrovna řeším neskutečně důležité věci…

 

Na konferenci, která se odehrávala v jednom horském letovisku na Slovensku ještě před pádem Železné opony, přičemž přítomnost odborníků ze Západu nebyla vyloučena, mě zaujala ústní prezentace jednoho nepříliš starého Francouze. Ta přednáška byla skvělá – nicméně jsem se nemohl zbavit pocitu, že přednášející už má dost nakoupeno. Po přednášce se odkutálel do nejbližšího baru a nakupoval dál. Od jeho francouzského kolegy jsem se dozvěděl, že takhle funguje už odnepaměti. Zanedlouho jsem se dozvěděl, že zemřel. Buď své důležité věci nevyřešil, anebo naopak dořešil…

 

Na další konferenci z těch samých ještě totalitních časů, která se odehrávala v jednom hotelu ve Staré Turé poblíž česko-slovenských hranic, jsem byl v blízkém lesíku obdařen návštěvou klíšťat. Tohle ale není ta podstatná vzpomínka. Organizátoři na závěr uspořádali nesmírnou konferenční žranici nad velkým vepřem na rožni. Tehdy se toho na straně naší instituce zúčastnili dva Severokorejci. Jeden, tučnější a rozesmátější, byl zřejmě skutečným odborníkem, druhý, hubenější a zasmušilejší, jeho estebáckým hlídačem. Ten tučnější se naládoval nejen vepřovým, ale i vínem, a pak se šel vyzvracet, aby se s úsměvem od ucha k uchu vrátil a pokračoval v žranici a pijatice až do rána. Jak důležité věci řešil tenhle občan Severní Koreje, snad není třeba rozvíjet…

 

Když jsem v ještě v hlubší minulosti jezdíval za svými prarodiči kousek na východ od Vysokých Tater, stávalo se, že jsem jako dospívající kluk zcela sám procházel okolní lesy a pláně. Mí rodiče tehdy odjeli na dovolenou a mí prarodiče si byli jistí, že se z té procházky vrátím. Žádná ženská v americkém bouráku u mě nezastavila, aby se zeptala, jestli mám nějaký problém. Někdy se v mé blízkosti objevily krávy na pastvě, někdy jsem je dokonce se svým bratrancem chodil pást. Bratranec Jano mi jednou z kůry dřeva udělal takovou taštičku, do které jsem mohl sbírat jahody či maliny. A krávy bučely, vyráběly kravince a mléko, nic jiného neřešily…

 


komentářů: 4         



Komentáře (4)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

4
Míša (neregistrovaný) 13.08.2019, 12:28:34
Mně se takovéhle vzpomínání líbí. Člověk se v něm předvede takový, jaký je. Taky bych chtěla být kráva (někdy i jsem), abych nic nemusela řešit a jen bych přežvykovala... když jsem byla v pubertě a zamilovaná do Emila, vyřezávala jsem z borové kůry srdíčka. Mám je doma dodnes. Je to krása.

Mrkající S vyplazeným jazykem Ahoj

Lucifer
3
Lucifer * 12.08.2019, 21:19:16
Skutečně nejde o nostalgii, ale o harmonii

https://www.youtube.com/watch?v=KOOF4H9jkdQ

Nevinný

2
xxx (neregistrovaný) 12.08.2019, 21:14:48
Mozaika vzpomínek, které mají, a nemají něco společného. Až jsem se nejdřív lekla, jestli nejde o projev nečekané nostalgie. Ale i kdyby - proč ne.
Jak hluboko zůstaly uloženy právě ty nejjednodušší zážitky!
Koho na konci, kdy se kruh uzavírá, zajímá nějaké řešení!

Trochu banálně za Bachem, ale...

https://www.youtube.com/watch?v=iO0w5ijQXhM

Lucifer
1
Lucifer * 12.08.2019, 20:22:56
Johann Sebastian Bach - Toccata and Fugue in D Minor

https://www.youtube.com/watch?v=ho9rZjlsyYY

«     1     »