V neděli jsem se vydal na poslední letní procházku v letním oděvu. Loučit se s létem koncem října, jak zvláštní. Bylo však stále léto jak někdy počátkem května, když začalo. Nejdelší léto ze všech možných. Teď už je skoro zima, ale nějaké dozvuky léta se prý ještě mají vrátit. Možná i na Vánoce.
Lucifer
Břevnovská pláň je rozsáhlá plocha plná cest a cestiček, stromů a stromečků, keřů a keříčků, lidí a lidiček, psů a pejsků, kolečkových bruslí a jiných koleček a ještě dalších věciček, která začíná u Vypichu, jenž se nachází kousek nad motolskou nemocnicí a nedaleko obory Hvězda, za níž se nachází Bílá Hora, a končí u Strahova, na který navazuje Petřín. Zatímco Bílá hora je téměř na okraji Prahy, Petřín je téměř v jejím centru.
Z Nových Butovic na Vypich je to autobusem asi jedenáct minut. Vystupoval jsem však o jednu zastávku dříve. Zastávka se jmenuje Šafránecká a je přímo nad porodnicí motolské nemocnice, kde se narodil můj mladší syn. K tomuto místu mám tedy určitou niternou vazbu, a zároveň se odsud dá nedlouhým pěším pochodem dorazit k proslulé usedlosti Ladronka na Břevnovské pláni zespoda.
Na Břevnovské pláni existuje místo, které nikdy neopomenu navštívit. Je poněkud bokem od hlavních pěších, běžeckých, kolečkových a kolových cestiček nad svahem k nemocnici Na Homolce. Jsou tam dvě lavičky pod stromy a pod nimi na svahu malinký altánek. Odsud je vidět téměř až do Nových Butovic. Párkrát jsem tam zamířil i s kočárkem, v němž seděl můj mladší syn.
Když jsem tam dorazil tentokrát, nebyl tam jako skoro obvykle nikdo. Na první lavičce však ležely noviny s nápisem „Třídíme zbytečně“ a na nich něco jako portmonka s lebkou a hlava koně s vlající třásnitou hřívou. Na druhé pak byla naditá kabela. Začal jsem se rozhlížet, kde jsou majitelé těchto věcí, ale nikdo nikde. Začal jsem je vyvolávat, ale žádný ohlas. Co teď s tím? Zmizeli dotyční v houštině, aby si ulevili, ať už jakýmkoli způsobem, nebo je někdo zavraždil? Hlavou se mi honily různé scénáře včetně toho, že to tam někdo nastražil a z úkrytu kamerou snímá, kdo a jak si s tím objevem poradí, zda si tu kabelu neodnese jako lup na stříbrném podnosu atp., zkrátka skrytá kamera.
Vzhledem k tomu, že jsem se k ničemu kloudnému nedopracoval a nikdo kloudný se neozval, sestoupil jsem pár metrů dolů k altánku, abych se pokochal pohledem k za kopcem ukrytým Novým Butovicím.
Po chvíli mě ze snového zadumání vyrušil štěkot psa. Vyběhl jsem pár metrů nahoru k lavičkám na cestičce a spatřil vysokého mladého muže s velkým psem. Zatímco mladý muž zkoumal pohledem věci na lavičkách, pes mi začal olizovat obnažené nohy pod kraťasy. Dal jsem řeč – ne se psem, ale s tím mladým mužem – a nedošli jsme k jednoznačnému závěru. Došli jsme pouze k tomu, že policii volat nebudeme, že to necháme tak, jak to je, že odpad zbytečně třídit nebudeme. Měl jsem sice určité výčitky svědomí, ale velkého psa i s vysokým mladým mužem jsem zanechal u laviček s podivnými věcičkami a vyrazil jsem směrem na Strahov.
Na Strahově jak známo jsou nejen stadióny, ale i studentské koleje. Ve třetím bloku směrem od Štefánikovy hvězdárny se v podpovrchovém přízemí nachází hospůdka, před jejímž vchodem je krytá zahrádka. Už jsem tam byl nejednou a vždy jsem seděl na zahrádce. Bylo ještě poměrně brzy, asi dvě hodiny po poledni normálního času, a zahrádka prázdná. Vešel jsem dovnitř hospůdky, a tam jen pár hostů. Zeptal jsem se servírky, jestli bych si mohl sednout na zahrádku, na což mi odvětila, že ano, ale bez obsluhy. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem usoudil, že tentokrát dám přednost obsluze, a zůstal jsem uvnitř.
Usídlil jsem se u jednoho delšího stolu u okna, u něhož seděl u piva zřejmě místní štamgast. Stůl jsme si rozdělili zhruba půl na půl, on na jedné straně, já na straně druhé. Dal jsem si též pivo, jelikož jsem se tím letním šlapáním docela rozehřál a následně pak propadl neutuchající žízni.
Onen příjemný pán středně staršího věku tu a tam debatoval se servírkou, čemuž jsem zprvu nevěnoval pozornost, jelikož jsem se věnoval filosofickému rozjímání nad svými zrovna dokončenými zážitky na Břevnovské pláni. U druhého piva jsem nicméně roztál a verbálně se přidružil k debatující dvojce štamgast-servírka, takže jsme vytvořili něco jako strahovskou pivní trojku. Řeč byla nejprve o pivu, přičemž jsem ty dva dokopal až do Žatce, pak jsem to nasměroval k vínu, načež nastala volná výměna názorů na všechno. Kupříkladu i na počasí.
Seznámil jsem je s aktuální předpovědí meteorologů, která jako obvykle pokulhávala přinejmenším na jednu nohu. Mělo být jenom devatenáct stupňů, ale v daném momentě bylo stupňů třiadvacet a mělo již pršet. Nepršelo, ani když jsem v tom pivním amoku někdy o půl páté dorazil volným samospádem Petřínskými sady k Smíchovu a následným metrem domů. Ten déšť nakonec ale přece jenom přišel.
30.10.2019, 00:18:07 Publikoval Luciferkomentářů: 4