Neviditelný čert

Luciferova úvodní poznámka:

Dostal jsem od empetra poměrně obsáhlý výbor jeho krátkých povídek. Něco z toho jsem si už stačil přečíst a stačilo mi to. Abych usoudil, že píše dobře. Dokonce jsem se začal stydět, že ještě lépe než já. A to je co říci. Já, do sebe zahleděný literát, jehož úžasné počinky zatím ještě papírově nevyšly, ale vyjdou, po mé smrti určitě, třeba pak dostanu Nobelovu cenu za literaturu, samozřejmě po smrti, a teď se klepu, že někdo píše ještě lépe? Pro dnešek jsem z empetrových zápisků vybral čtyři mikropovídky. Náhodně. Napsal mi, že mám začít někde od prostředka. Vzal jsem jeho slova vážně a začal. Příště začnu od začátku. Také je co číst. Ani konce nejsou tak špatné.

Úvodní povídka, podle jejíhož názvu jsem nazval celý příspěvek, naráží na osamělou ženu Lucii v karlínském domě.  Hned na začátku je zmíněna Eleanor Rigby, jak o ní zpívají The Beatles. Chtěl jsem tu píseň přiřadit v podobě videa z YouTube na samotný konec. Jenže až na výjimky, převážně v podobě českých videí, to už nefunguje. Takže jsem tam vložil obrázek, na který si můžete kliknout. Měla by se vám objevit Eleanor Rigby na YouTube. Ze Žluté ponorky. Od Brouků.

empetr

Odkud jsou ti osamělí lidé

To se ptá mistr Lennon v Eleanor Rigby.

V karlínském domě jsme měli sousedku Lucii, kterou ještě v padesáti letech často navštěvovali mladí muži. Vyprovázela je na práh bytu v noční košili a bylo jasné, že i když bydlí sama, není osamělá.

Když jí bylo sedmdesát, tak ji chlapi přestali bavit, ale chodila dál do práce a tam společnost měla.

Uběhlo pár let a Lucie skončila v práci a sedí sama doma. Z dlouhé chvíle u nás občas zazvoní a ptá na věci v domě, nebo shodí jistič a přijde si pro pomoc, a na chodbách mi dlouze vypráví, kde všude dnes byla.

Uprostřed města, kde lidí je až moc, je sama.

Údiv

Polní cesta vedla jen ke stohu. Dál k lesu už bylo jen pole s jetelem. Nerad se vracím stejnou cestou, tak jsem pokračoval na kole jetelem mezi řádky. Na kraji lesa se páslo stádo srnek. Vteřinu se překvapeně dívaly a pak oskákaly do lesa. Všechny, až na jednu. Ta se přestala krmit a kouká na mne jako zvědavá dáma někde v tramvaji. Pak se sklonila a svačila dál. Když jsem přijel na deset metrů, tak se mne znovu dlouze podívala a po pár vteřinách rychle odběhla za ostatními.

„Co se stalo?“ Ptaly se družky.

„No to jste neviděly. Chlap na kole v jeteli.“

Surrealismus u Holanů

Na zahrádce u Holanů slavila Květa narozeniny. Právě ukazovala dárky. Samé veselé věci. Kytičku karafiátů ponořenou do bažanta z nemocnice. Pomačkanou krabičku pánské ochrany. Ruskou vlaječku, která se dávala do oken v slavných dnech. Marcela držela elektrickou kytaru a hrála. Mimo šustění strun nevycházel žádný tón. Jako v němém filmu. Na stole stál věnec černých piv. Dva narozeninoví hosté zadumaně pročítali NEI Report, týdeník Erotické iniciativy. Veselý Luboš začal nafukovat pro legraci prezervativ. Pětiletý Honzík mával ruskou vlajkou a tatínek mu ji vzal, aniž kluk chápal proč.  Honzík si o mne opřel hlavu a posmutněl.

Trošku, trošičku jsem se ošíval. Ovšem druhý den jsem se dočetl, že Japonci prý říkají:

„Neodsuzuj člověka, kterého jsi nenaučil žít.“

Hledání

Ve městě Dobřany je blázinec, hřebčín, kasárna a prasečák. Žije tam můj spolužák Joska, který se léta pokoušel dokázat algoritmus pro Teorii kliky. Jde mimo jiné o problém, kterak by mohl obchodní cestující nejsnáze navštívit všechny své klienty. Patnáct let si lámal hlavu, aby zjistil, že je to opravdu složité. Brzy mu bude čtyřicet. Já jsem po ta léta vynalézal letadlo poháněné lidskou silou. Výsledky jsem měl stejné.

Pili jsme pivo u rozviklaného stolu v provizorní zahradní restauraci, která měla stolky na prašné cestě.

Joska povídá:

„No a co pořád děláš?“

„Hledám identitu,“ odpovím po pravdě.

„Já taky,“ říká Joska.

13.03.2020, 19:36:54   Publikoval Luciferkomentářů: 5