Noc ze soboty na neděli jsem nedokázal dospat. Probudil jsem se ještě, když byla tma. Seděl jsem na divanu, dopíjel zbytky včerejška, a přemýšlel, co zase přijde dnes. Já? Ty? Vy? Oni? Nebo Slunce? Přišlo Slunce.
Lucifer
Nemohl jsem jen tak sedět, nohy chtěly jít ven. Za okny na lodžii už skoro svítalo. Venku však zima. Dnes ale bude už teplo, řekl jsem si a vyrazil jen v temně modré košili, nalehko.
Vyšel sem ven, nikde nikdo, všichni asi ještě spali. Obkroužil jsem celé Nové Butovice, ruce mi tuhly mrazem. A hlava též. Ale to bylo dobře, protože má hlava byla téměř definitivně přehřátá. Chladicí box byl zapotřebí. A tak jsem chodil sem a tam a zvolna svítalo.
A pojednou jsem spatřil něco neuvěřitelně krásného.
Začalo vycházet Slunce.
Stál jsem kousek nad Trifotem s pohledem upřeným směrem ke stanici metra Nové Butovice, ovšem poněkud výše. Tam poněkud výše nad obzorem Jinonic jsem spatřil krvavý kotouč. Nádherný, obrovský, neskonalý.
Stál jsem, téměř nahý, koukal do toho kotouče, a hlavou mi začala probíhat spousta věcí. Spousta myšlenek i nemyšlenek. Vzpomenul jsem si třeba, že jsem se někdy narodil, a někdy zemřu… A to Slunce stoupalo, z ruda se měnilo do oranžova, a nakonec do žluta.
Otočil jsem se a spatřil, jak ke mně kráčí nějaká paní poměrně staršího věku. Řekla mi, že něco tak krásného, jako je východ tohoto Slunce, nespatřila. Souhlasil jsem. Řekl jsem jí, že já též ne či vlastně ano. A stále byla ještě zima, jenže mé ruce, nohy, hlava… začínaly rozmrzat. Něco se stalo tak krásného, že na to nikdy nezapomenu.
V hlavě mi vyšlo Slunce.
05.04.2020, 10:12:51 Publikoval Luciferkomentářů: 17