Jaroslav Rudiš je hodně neposedný autor. Výčet jeho aktivit je stěží uvěřitelný. Kdo ještě nečetl některou z jeho knih, měl by tak vbrzku učinit, už proto, že je dobré vědět, o jakém to spisovateli se v současnosti tolik mluví. Jeho Nebe pod Berlínem jsem kdysi odložila – nic, co by mě lákalo číst dál. Alespoň tehdy, před lety. Český ráj je ovšem pozoruhodný (Hrabal odkudsi sleduje…), obratně komponovaný a Národní třída právě tak. Zhltnout Grandhotel brzy po předchozích jmenovaných knihách není dobré, od podobného typu antihrdiny je vhodné si odpočinout. Co čtenář, to jiný názor. Nějak mě nenapadlo vidět v Rudišových dílech zábavnou či dokonce humoristickou četbu – jak ho vidí internetoví diskutéři. Grotesknost – to ano! Jen se podívejte, jak přemýšlí muž ztroskotanec v Národní třídě. Neříká se tomuto sledu rapování?
Stella
Měl bys bejt nachystanej.
Měl bys cvičit.
A neměl bys je poslouchat.
Měl bys poslouchat sám sebe. Jen svý instinkty.
Ale teď poslouchej mě.
Valej do tebe, že je mír.
Valej do tebe, že válka je v týhle chvíli na jiný straně planety a že to je strašně daleko, že to je dost možná úplně jiná planeta než ta, na který žiješ.
Valej do tebe, že máš kliku, že do války nemusíš,
protože žiješ v český kotlině, kde je klid a mír.
A kde se dnes války odehrávaj jen ve tvým břiše.
Když si dáš knedlo-zelo-vepřo a pivo, uzažiješ
ve střevech opravdovej Stalingrad.
Valej do tebe, že máš bejt šťastnej.
Valej do tebe, že si toho máš vážit.
Valej do tebe, že jim máš dát při volbách hlas.
Valej do tebe, že to s tebou myslí dobře.
Valej do tebe, že máš svý práva.
Valej do tebe, že si máš vzít půjčku a hypotéku
a kredit.
Valej do tebe, že máš nakupovat a nechat se koupit.
…
Valej do tebe, že když je necháš v klidu, oni tě taky
nechaj v klidu.
Valej do tebe, že nejdůležitější stavby na světě sou
tunely.
Ale já vim, jak to je.
Já sem poučenej o životě.
Já vim, že politika je jenom hra se stínama
v pozadí, co držej politiky v šachu a maj
na autech nalepený čísla 1111 a 6666 a 1010.
Tyhle kouzelný čísla, a ne politici, všude
a všechno rozhodujou.
Já vim, že válka je. Že válku si každej nesem
zasunutou v sobě od začátku všech časů,
protože lidský dějiny sou jen dějiny válek a bitev
a dobývání. Stejně jako život se ženskejma.
Ale to je jinej příběh.
Chci ti jen říct, že já vim, že v nás pochodujou
příští vojáci a nafukujou se příští vojevůdci,
protože mír je jenom iluze, protože my sme pořád
ve válce.
V čekání na válku.
V přestávce mezi válkama.
Mír tady přece nikdy nevydržel dlouho. Což já
vim, protože mě dějiny, války a vojevůdci zajímaj.
Vždycky to tady někdo bude chtít převálcovat.
Vždycky se necháme převálcovat.
Jo, možná to je cesta, jak tady přežít.
Možná ale taky ne.
Za války stejně podle mě můžou nejvíc ty, kdo
ustupujou a omlouvaj se a modlej se a omlouvaj
a zase ustupujou. Až není najednou ustupovat kam.
Chci ti jen říct, že já chci mír se všema a hlavně
sám se sebou, protože tohle je to nejdůležitější,
to si musíš zapamatovat. U sebe musíš začít,
když chceš něco změnit k lepšímu. Musíš se
srovnat. Musíš sám se sebou uzavřít slavnej
velkej vestfálskej mír, co kdysi zachránil Evropu.
Na chvíli.
Takže cvič.
Soustřeď se.
Chci ti jen říct, že z toho, co se dneska děje, můžeš
leda tak zblbnout, kdybys tomu všemu začal věřit.
To platí pro ženský, politiku i pro svět. Musíš
věřit jen sám sobě. Musíš věřit svým instinktům.
Musíš na sobě makat, protože ti nikdo nic nedá zadarmo.
Musíš bojovat.
Hejbej se.
Prostě cvič.
Makej.
Ale taky hodně čti. Knížky nejsou pro blbce.
A ty seš chytrej kluk. Čti si o válkách a bitvách
a velkejch slavnejch válečnících. Čti si stejně
jako já.
Cvič a makej a čti a cvič, abys byl připravenej,
až to zas bouchne.
Protože tlustý pak budou hubený a hubený
studený.
Neprozradím děj, protože to se nedělá. O překvapení u Rudiše není nouze. Jen připomenu, že autor často přivádí na scénu lidi, jimž se v Americe říká White trash. U nás to jsou zpravidla obyvatelé sídlišť vychovaní k zjednodušenému pohledu na svět – ale jistí si svou neotřesitelnou pravdou. Rudiš nám je předkládá stylem „hrubé poezie“ (pojem, jenž použil Pavel Mandys v HN už roku 2013). Velmi aktuální v současných společenských veletočích! O pravdě lidu, který ale sáhne po prvním, jednoduchém řešení.
Zdroj: Rudiš, Jaroslav: Národní třída, Labyrint, Praha 2013
09.10.2021, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6