Podzim začíná vystrkovat svoje růžky. Listí na stromech se barví dozlatova a padá k zemi. Nazujeme si teplejší boty a budeme se v něm brouzdat. Až přijde listopad, budeme v tom listí plavat. Krajina kolem nás se začne připravovat ke spánku, my však ožijeme. Zima je ještě daleko a kolem se to tak krásně barví. Nejkrásnější jsou podzimní večery.
Lucifer
Podzim je nádherná doba. Vždycky když nastane, začínám přepočítávat své letní radovánky a uzavírat se do blahosklonné meditace. Ožívám tak nějak vnitřně a co se děje venku, mě už tolik nezajímá. Ani když vyjdu na podzimní procházku. Občas se sice kouknu sem anebo tam, podvědomě zkontroluji barvu listí v korunách stromů či na zemi, zaposlouchám se do klevetění strak, ale ten podzim uzrává především v mém nitru. Nejkrásnější jsou podzimní večery.
---
Byla jednou květina a ta kvetla jen na podzim. Tak jí říkali Podzimenka. Podzimenka s listím ve vlasech, rozevlátá jako podzimní vítr, teskná jako podzimní ráno, sentimentální jako podzimní večer, veselá jako podzimní barvy a šťastná jako podzimní láska. Podzimenka kvetla, když ostatní kytky balily dárky na Vánoce.
Podzimenka, královna podzimu, vítr v orvaných větvích, suchý troud a vlhká peřina po probdělé noci, hejna krkavců, vran, strak, havranů, bláznivých sojek a nikým nepřečtených kavek. Podzimenka jako anticipační posel jara, jako laskavé světlo na prahu noci, jako píseň lásky utopené v kvantech zrezivělého listí. Jako bláznivý sen babího léta.
Jak orvaný list v kalendáři.
Podzimenka odkvetla, když přišel její čas.
Až přijde zima, to bude asi někdy v lednu, probudím se z podzimně meditativní narkózy a vzpomenu si na své běžkování. Ano, není to tak dávno, když jsem běhal po horách na běžkách. Třeba na Šumavě. Měl jsem sice doprovod, ale to byla sjezdařka. A tak jsme se po ránu rozdělili. Ona začala sjíždět jakýsi svah a já si došel do nejbližší půjčovny pro běžky. Vyhlédl jsem si nějakou stopu a začal běžkovat.
Zpočátku mi to klouzalo, postupně jsem se však dostal do rytmu. Občas jsem potkával jiné běžkaře, ale krajina byla poměrně čistá, bílá a tichá. Vzpomínám si na jeden okamžik, když jsem zajel hlouběji do lesa a na jedné mýtině zastavil.
Byl jsem poněkud schvácený a mé tělo topilo tak, že jsem se klidně mohl svléct do plavek. Plavky jsem však jako z udělání neměl. V půjčovně běžek je nevedly a doma jsem je zapomněl.
Nikde nikdo, jen nádherná krása zimního lesa. Les v klidu podřimoval v bílé duchně a já jsem se jím kochal. Připadal jsem si, jako bych se vznášel v nekonečném vesmíru, který pro mě postavila sněhová víla. No a já stál na běžkách a zvolna chladl, abych té víle mohl padnout do náruče.
Když jsem už skoro měl rampouchy u nosu, probudil jsem se ze zimního snu a úporně začal běžkovat zpět. Do náruče ženského doprovodu v horském hotelu pro solitéry.
Nejkrásnější jsou podzimní večery, když o tom sním.
15.10.2021, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6