Neviditelný čert

Víc jak polovinu České republiky včera zapadal sníh. Ku Praze se zatím dosypal jen na její východní okraj. Něco jako první posel zimy. Začněte si připravovat lyže a sáňky, rukavice a kožichy, nebo alespoň teplé bundy. Já už chodím v kabátu. Nemusíte však spěchat, ještě se má oteplit a, jako téměř obvykle, mohou být Vánoce na blátě. Zimní čas je nicméně tady. Podzim sice ještě neskončil – jeho konec nastává dle meteorologů posledním dnem v listopadu, dle astronomického kalendáře s úderem zimního slunovratu, což je těsně před Vánocemi.

Lucifer

Začíná na mě padat zimní sentiment. Byly doby, když jsem lyžoval. Nejdříve na sjezdovkách. Na gymplu jsme měli lyžařský výcvik, který se odehrával v Jeseníkách poblíž Pradědu. Byli jsme roztříděni dle lyžařských schopností to čtyř skupin. První a druhá sjížděla z Petrových kamenů. Třetí a čtvrtá lyžovala někde dole na takzvaném Václaváku. Lyžování na Václaváku bylo někdy riskantnější než sjezd z Petrových kamenů. Nebyl tam sice takový spád, ale všude samý hrbol.

Zařadili mě do druhé skupiny. Působil jsem zřejmě suverénním dojmem, což mívám dost často ve zvyku. V té skupině jsem však dlouho nevydržel. Už při prvním sjezdu jsem na konci svahu vyřadil z provozu několik lyžařů. A tak jsem byl přeřazen do trojky a lyžemi brázdil hrbolky na Václaváku. S mým příchodem tam začalo být velmi rušno.

V rámci lyžařského výcviku jsme měli i soutěž ve střelbě. Ani nevím, jakou zbraň nám dali do ruky, ale kalašnikov to nebyl. Nejspíš nějaká vzduchovka. V té době jsem už měl problémy se zrakem. Byl jsem zvyklý se neustále dívat do blízka, například pozorovat vnady kolemjdoucích žen, nebo číst knížku a později čumět do monitoru. Vzdálenější předměty jsem vnímal poněkud rozmazaně. Dostal jsem na to brýle, ale nasazoval jsem si je jen výjimečně. Především až na vysoké škole při přednáškách, abych mohl do svého studentského sešitu přepisovat čmáranice vykouzlené přednášejícím na tabuli. Jinak jsem ty brýle nesnášel. Dnes už jsem se s nimi smířil. Někdy bývám tvrdohlavý.

Soutěž dopadla pro mě jakž takž uspokojivě. Chtěl jsem sice vyhrát, ale ani třetím místem jsem nepohrdl. Terč jsem sice viděl mlhavě, ale ta černá skvrna v jeho středu neunikla mé pozornosti. Zamířil jsem a vystřelil. Tuším, že třikrát. No a třikrát jsem se jakž tak trefil.

Na vysoké škole, kterou jsem absolvoval v Brně na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity (tehdy Univerzity Jana Evangelisty Purkyně – UJEP), jsem přeřadil na běžky. Nevím, kam putovali sjezdaři, ale já jsem se v rámci lyžařského výcviku přiřadil k běžkařům. Tuhle akci jsem absolvoval v Cikháji, který se nachází v Žďárských vrších. UJEP či dnes MU tam má školící, výcvikové a relaxační středisko.

Běžky jsem nevlastnil, takže jsem fasoval jakási dřevěná prkna. Sotva jsem se naučil na nich chodit ve sněhu, byl vyhlášen závod. Startovali jsme na trať rozestupech, mě zařadili až mezi poslední. Makal jsem jako šroub a těšil se přinejmenším na bramborovou medaili, což je čtvrté místo. V koutku duše jsem ovšem snil o místě prvním. S těmi dřevěnými prkny by mi zlatá medaile jistě slušela. Jenže ona ta prkna už nebyla původní, jelikož jsem jich několik zlomil již při přípravě na závod. Kdyby mi dali umělohmotná, tak bych bezpochyby tolik škody nenadělal.

Jel jsem zasněženým lesem cestou necestou, občas se kolem mě mihnul jiný závodník, což mě ale nevykolejilo. Zajímává situace nastala, když se přede mnou objevil prudký spád jakýmsi korytem. Vzpomněl jsem si na sjezdovky a rozhodl se tím korytem sjet na plný výkon. V jedné zatáčce jsem nestihl přehodit běžky do správného směru, ty boty se fakt viklaly, a zapíchl jsem se do břehu. Oběma běžkám se ulomily špičky a zbytek závodu jsem absolvoval pěšmo. Na posledním místě jsem neskončil sám, někteří to vzdali ještě dříve.

Na běžky jsem však nezanevřel. V pozdější době, to už jsem působil v jedné vědecké instituci, jsem jednou vyrazil s jistým doprovodem na zimní výlet. Ubytovali jsme se v horské boudě na Špičáku, což je takový kopec, který se nachází na západním okraji Šumavy nedaleko Železné Rudy. Můj doprovod byl vybaven sjezdovkami, a tak ten Špičák sjížděl dolů. Já jsem se dolů dostal šleprem a v jiné horské ubytovně si vypůjčil běžky. Ne dřevěné. Ty už tenkrát nebyly v běžném sortimentu. Takže jsem neměl skoro co zlámat. Nanejvýš sebe.

Už jsem byl zkušený běžkař. Moje cesta ve stopě vyšlapané jinými běžkaři vypadala skvostněji než tehdy na Cikháji. Mohl jsem se kochat zasněženou krajinou se vzrostlými stromy…

27.11.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9