Neviditelný čert

Včera a dnes (10. a 11.10) jsem učinil dvě výpravy do pražské čtvrti Braník. Mým cílem bylo mimo jiné navštívit Dobešku, kde se nachází divadlo Dobeška, v němž působí i divadlo Sklep. Někdy v roce 1990 jsem navštívil představení divadla Sklep, abych zhlédl jeho Besídku. Zařídila to moje žena, která se znala s Tomášem Hanákem a Janou Kušiakovou tehdy Hanákovou. O řadu let později jsem do těchto míst opět zamířil. A pak uplynula další řada let, když jsem kolem občas jenom projížděl po nábřežní ulici v tramvaji nebo v autobusu. Rozhodl jsem se, že si Braník půjdu znovu prošlapat i s Dobeškou. První výprava (včera) se nakonec zvrtla pouze ve výpravu průzkumnou. Skončil jsem ještě dole pod Dobeškou, kde se nachází kostel sv. Prokopa. Druhá výprava, pojatá z opačné strany, už byla v plném rozsahu.

Lucifer

Braník

Braník je městská čtvrť a katastrální území Prahy, které je součástí městské části Prahy 4. Nachází se na pravém břehu Vltavy. Poprvé se Braník připomíná roku 1088 jako Branice. Braník se stal součástí Velké Prahy v roce 1922. Tehdy se k Praze připojily i Jinonice, které sousedí s Novými Butovicemi, a připojil se kupříkladu též Smíchov.

V Braníku je několik zajímavých objektů i míst. Budu jmenovat pouze pivovar, vlakové nádraží a Branické skály. Provoz branického pivovaru byl ukončen v roce 2006. O rok později se branické pivo i s recepturou přestěhovalo do smíchovského pivovaru Staropramen.

Rozloha Braníku se časem měnila, včetně toho, co do něho patřilo. Dnešní Braník má přinejmenším dvě různé podoby. Značná část je něco jako vilová čtvrť, v níž se občas objevují řadové domky, ale žádné vysoké budovy či paneláky v ní nehledejte. Týká se to především hořejší části Braníku, zatímco v dolejší části u Vltavy jsou kompaktní ulice s několikapatrovými domy staršího ražení.

První výprava – průzkumná

Rozhodl jsem se, že si Braník po letech zase oťukám. Vzhledem k tomu, že jsem tam už několik let nebyl, nabyl jsem pocitu, že cesta bude daleká. Mýlil jsem se. Mohl jsem to vydedukovat ze svých předchozích zkušeností, jenže jsem je nechal zahrabané ve sklepení své paměti.

Nejdřív je třeba říct, že když chcete putovat či cestovat z nějakého místa do místa jiného, neberte v úvahu jenom vzdálenost, ale i způsob, jak se tam dopravíte. Věnujte pozornost prostoročasu. Nejen v Praze najdete od svého bydliště dvě zhruba stejně vzdálená, ale čas k dosažení jednoho či druhého se může výrazně lišit. Předpokládám, že vám říkám, co jistě dobře víte.

Když si najdete na mapě Nové Butovice a Braník, jistě vás napadne, že jsou to od sebe dost vzdálená místa. Jít z jednoho do druhého pěšky by mohlo trvat i dvě hodiny. Nemusíte však jít pěšky, k dispozici jsou různé dopravní prostředky.

Moje cesta z Nových Butovic do Braníku trvala jen několik málo desítek minut. Počítám do toho cestu na metro, asi pět či sedm minut, čekání na vlak, což může být téměř nula, když vám vlak zrovna přijíždí, v průměru tři dvě až tři minuty, přestup a čekání na autobus. Samotná jízda ze stanice metra Nové Butovice do stanice metra Smíchovské nádraží trvá zhruba 6 minut. Za taký čas nestihne projít Václavák od Muzea na Můstek.

Den před první výpravou jsem si oťukal informace o cestování na internetu a zjistil, že z autobusového nádraží u vlakového Smíchovské nádraží jezdí do Braníka tři autobusy. Čeká mě pouze jedna mezistanice, která se jmenuje Lihovar. Samotný lihovar už tam delší dobu není, takže nemá smysl uvažovat o přerušení cesty za účelem krátkého občerstvení. Pak se autobus rozjede po ulici Strakonická na plný výkon a za pár minut přejede Barrandovský most. Hned po mostem na druhé straně Vltavy je zastávka Přístaviště. Když jsem vystoupil z autobusu, pochopil jsem (což jsem už ale dříve věděl), že Braník mám prakticky za rohem.

Kousek od autobusové zastávky Přístaviště začíná ulice Branická, z níž druhá odbočka vlevo se jmenuje Školní. Hned dole na rohu jsem zaznamenal restauraci a zavzpomínal, že jsem v ní už někdy byl. Školní ulice míří ke kostelu sv. Prokopa, od kterého vede do prudkého kopce lesní cesta nahoru na Dobešku. Ta cesta je úzká, avšak pokryta asfaltem. Není to nějaká lesní pěšinka a není ani posypaná štěrkem.

Stál jsem před kostelem sv. Prokopa a dospíval k závěru, že dál už nedojdu. Docházely mi síly. Takže jsem se otočil a vracel zpět, abych nasedl na autobus a za pár minut dojel na Smíchovské nádraží.

Moje první výprava se nakonec změnila v průzkumnou cestu mezi dvěma kostely sv. Prokopa. První z nich je v Nových Butovicích a byl postaven na přelomu minulého a dnešního století. Druhý v Braníku byl postaven na počátku minulého století. Takže jsem pendloval mezi dvěma svatými Prokopy.

Druhá výprava – v plném rozsahu

Druhou výpravu jsem si pečlivě naplánoval. Bylo zřejmé, že se musí uskutečnit hned následujícího dne. Hlavním důvodem bylo počasí. Předpověď sice zněla, že bude polojasno až oblačno, teploty se však mají vyšplhat až na 25 °C. V dalších dech by měly začít strmě padat dolů. Něco takového alespoň říkají meteorologové.

Rozhodl jsem se, že to vezmu z opačného konce. Ne zespoda nahoru, ale shora dolů. Ze Smíchovského nádraží jezdí autobus, který sice též staví v branickém Přístavišti, avšak pokračuje dál až na stanici metra Budějovická. Napsal jsem si na papírek jména ulic, po kterých se musím spustit dolů až na Dobešku.

Když jsem dojel na Budějovickou, začal jsem mít pochyby, kde a jak mám do těch ulic na papírku odbočovat. Zašel jsem tedy do metra, abych našel mapu, a tam si to vyjasnil. Vestibul před vstupem do stanice metra je však rozsáhlý. Nějakou dobu jsem zmateně pochodoval kolem spousty obchodů, než jsem nalezl vstup do metra, kde zpravidla bývá mapa Prahy. Nakonec se mi ho podařilo nalézt včetně té mapy.

Problém byl v tom, že na mapě chyběly názvy většiny ulic. Zaznamenal jsem nicméně, že kousek od ulice, po které jsem přijel, je jedna rovnoběžná ulice, po níž jezdí několik autobusů směrem k Dobešce. Rozhodl jsem se, že si tu pěší túru zkrátím autobusem s tím, že stále ještě zbyde dost času a prostoru na procvičení nohou. Jak se však dostat na tu ulici.

Zde mi pomohl orientační smysl, který je vlastní především mužům. Je to dáno staletým či tisíciletým vývojem. Muži a ženy ten vývoj prodělávali jinak. Zatímco ženy se staraly o rodinné zázemí, hlídaly děti a připravovali jídlo, muži se potulovali po okolní přírodě, aby natrhali stravitelné lesní plody či ulovili nějaké zvíře. Muži se uměli orientovat venku, ženy doma. Prostě Jin a Jang.

Z podzemního labyrintu jsem se instinktivně vyhrabal velmi rychle přesně tam, kam jsem potřeboval. Ano, venku jsem našel ulici, kde byla autobusová zastávka, z níž nejméně jeden autobus jel na Dobešku. Kolem se motali nějací lidé, z nichž jedna žena působila trochu zmateně. Jiná žena se jí snažila poradit, a já se k nim přidružil, abych věděl, která bije a zda bych nemohl nějak pomoci.

Šlo o to, že ona žena potřebovala najít autobus, který by ji dopravil do dolního Braníka. Řekl jsem jí, že jsem zrovna odtamtud přijel autobusem, který má zastávku na rovnoběžné ulici, která se nachází někde tam. A máchl jsem tím směrem rukou. Žena si však nebyla mou pomocí jistá, a tak jsem oslovil jednoho z okolních lidí, jestli to neví lépe. Jeden mladší muž pak té ženě skutečně poradil.

Při čekání na autobus jsem se dal do řeči s druhou ženu. Brzy jsme pochopili, že pojedeme stejným autobusem, ona však vystupuje už na druhé zastávce. Za tu dobu jsme se nicméně docela slušně seznámili. Řekl jsem jí, že jsem prochodil skoro celou Prahu a kupříkladu jsem jednou tuším o Silvestra putoval v noci z Ústavu fyziky plazmatu pěšky až do Nových Butovic. Dokonce jsem chtěl jít i přes Pražský hrad, ale tam měli zrovna zavřeno. Ještě jsem přidal historku, že ke konci onoho putování se ke mně někde v Jinonicích přifařil poměrně dost velký pes a já měl zprvu obavy, jestli mě nechce sežrat. Nakonec se z něho vyklubalo štěně nějakého většího plemene, které si chtělo hrát.

Když jsem jí vyprávěl o svém působení ve vědeckém ústavu, moc dobře věděla, kde se nachází sídliště Ďáblice, jež je od areálu vědeckých ústavů AV ČR, který je ještě v Libni, oddělené ulicí Střelničná. Věděla též, kde se nachází Nové Butovice. Když vystupovala, popřál jsem jí příjemný zbytek posledního letního dne.

Na Dobešku jsem nakonec dorazil a nalezl budovu, v níž hraje divadlo Sklep. Chvíli jsem se kolem potloukal, nikoho ze sklepáků nepotkal, a posléze vyrazil dolů ke kostelu sv. Prokopa s tím, že v ulici Branická nastoupím do autobusu směr Smíchovské nádraží.

Bylo však horko a já dostal žízeň. Vzpomněl jsem si na hospodu na dolním roku Branické ulice. Napadlo mě, že bych se v ní mohl osvěžit pivem. Jedno pivo snad nemůže uškodit. Hospoda se nachází hned naproti autobusové kýžené zastávky.

Když jsem vstoupil dovnitř, nebyl tam žádný host. Pouze se tam pohyboval jeden číšník plus pán, který s tou restaurací zřejmě měl něco společného. A pak se ještě mihla paní zřejmě z podobných důvodů jako ten pán. Mají tam krásně vymalováno. Dost razila modrá barva. Číšník, mladý kluk, mi přinesl jídelní lístek, jenž obsahoval i seznam nápojů. Neměl jsem v úmyslu se tam najíst, šlo mi jen o jedno pivo.

Když jsem koukl na jídelní lístek, zbystřil jsem pozornost. Na obalu bylo totiž napsáno, že se nacházím v taverně Margarita Kréta. Při vstupu jsem si názvu restaurace nevšiml. Jednou jsem jí navštívil před mnoha lety a tehdy tam žádná Margarita z Kréty nebyla.

Zamával jsem na číšníka, že si něco objednal. Když přišel, objednal jsem si pivo. To ale nebylo všechno. Řekl jsem mu, že jsem pochopil, že jsem v řecké restauraci. Pokýval, že ano. Na otázku, zda on je Řek, pokýval taky ano. Řekl jsem tomu Řekovi, že v Řecku jsem byl čtyřikrát. Dvakrát v Athénách, přičemž první návštěva byla v rámci vědecké konference a druhá v rámci rodinného pobytu v přímořském letovisku Nea Makri, z něhož jsme jeli autobusem na výlet do Athén. Pak jsem byl ještě v Patrasu a v Kavale. Nakonec jsem se ho zeptal, jestli je z Kréty. Odpověď zněla Ano.

Před mým odchodem vstoupil do taverny Margarita druhý host, kterým byla žena. Pozdě. Svoji druhou výpravu do Braníku jsem se rozhodl definitivně ukončit.

11.10.2023, 21:28:32   Publikoval Luciferkomentářů: 12