V následujícím textu vás seznámím s některými vzpomínkami na období svého pubertálního dospívání v Opavě. Začíná se listopad a já se pokusím něco zrekapitulovat. Abych si ujasnil, odkud jdu, a popřípadě zamyslel se nad tím, kam zamířím. V mé retrospektivní anabázi se objeví řada jmen, příjmení a přezdívek. Doufám, že jsem některá z nich tak trochu nepopletl. Jedná se o období, kdy jsem studoval opavský gympl.
Lucifer
Před nástupem na gympl jsem měl vlasy až na záda a vypadal jako protřelý bohém. Vzhledem k tomu, že mi záleželo, abych gympl ukončil, rozhodl jsem se, že se poněkud upravím. Abych tolik nedráždil. Vlasy jsem nechal zkrátit. Asi tak na polovinu. Zdaleka nebyly nakrátko. Předpokládal jsem, že to bude stačit.
Nastoupil jsem do třídy C, která byla zaměřena na matematiku a fyziku. Bylo v ní jenom pět nebo šest holek, zbytek byli kluci bažící po matematickofyzikálním vzdělání. Nebo se jenom tak tvářili. Stalo se tak krátce před polovinou sedmdesátých let, kdy byla normalizace už v plném proudu.
Zástupce ředitele byl vyměněn za normalizátora, který před první hodinou chodil po třídách s pravítkem a poměřoval délku chlapeckých vlasů. Výjimkou byli synové (tuším dva), jejichž otcové měli v tehdejší společnosti dost výsostné postavení. Na ty si netroufl. Kupodivu si netroufl ani na mě, jelikož vzhledem k mým jemným rysům a kultivovaně upravenému účesu neměl zcela jasno, jestli nejsem náhodou holka. Ostatní máničky museli kamuflovat svůj účes s pomocí drátu.
Ve druhém ročníku jsem se skamarádil s Liborem Rybou. Normalizační zástupce ředitele už nebyl v provozu. Libor měl zhruba stejně dlouhé vlasy jako já. Byl tady ale jeden rozdíl. Já jsem o vlasy pečoval, zatímco jemu to bylo jedno. Jednou to vyhmátl gymnazijní profesor Hamřík, jenž byl ještě poměrně mladého věku, ale vlasy už mu téměř úplně vypadaly. Nesnášel kluky s dlouhými vlasy. Jinak byl fajn.
Deskriptivní geometrii jsem ovládal dobře. Holky s ní měly občas potíže. Například Bohuna Mokrošová když byla vyvolaná před tabuli, nedokázala Hamříkovi odpovědět na žádnou otázku. A přitom měla z ostatních předmětů povětšinou jedničky.
Hamřík měl ve zvyku vyvolat z třídy dva jedince, posadit je do první lavice dát jim vyřešit deskriptivní úlohu na papíru. Jednou jsem se v té lavici sešel s Liborem (někteří mu říkali Fish (Fiš)). Mě si Hamřík nevšímal, nelíbily se mu však Liborovy dlouhé a neupravené vlasy. Začal ho peskovat a nařídil, aby se nechal ostříhat. Libor se na to samozřejmě vykašlal
Libor byl jedním z mých nejlepších gymnazijních kamarádů. Jeho rodiče byli rozvedeni a on často přebýval v nedalekém bytě své babičky. Občas jsem ho tam navštívil. Někdy jsme se oblažovali citacemi z populárně naučných knížek, občas hráli šachy.
Libor byl nesmírně inteligentní. V některých věcech jsem na něho neměl. Například uměl namalovat na papír skoro všechna souhvězdí a přidat k nim jména hvězd. Měl geniální paměť. Na vysokou školu však nešel. Po odchodu z Gymplu jsem už o něm nikdy neslyšel.
Ve třetím ročníku jsem se skamarádil ještě s Jirkou Benešem. Jirka neměl dlouhé vlasy, ale byl kultivovaný. Začali jsme si rozumět. Bydlel v jednom paneláku nedaleko městského hřbitova směrem k Oticím. Párkrát jsem ho navštívil, ale jeho rodiče nepotkal. Předpokládám, že se rozvedli (anebo matka Jirky zemřela). Jeho otec působil jako lékař v pobočce severomoravských papíren, která se nacházela tehdy těsně za hranicí Opavy. Hranici tvořila jednokolejná železniční trať. Na druhé straně byla trolejbusová konečná. Jednou šel táta Jirky přes tu trať v hlubokém zamyšlení a nevšiml si, že přijíždí vlak.
V naší třídě C na gymplu vyčnívala jedna holka – Alexandra Šamová – poměrně vysokého vzrůstu a dostatečně dimenzovaných ženských atributů. Navázal kontakt s Josefem Klimešem, jehož otec měl v té době dobré společenské postavení. Říkali jsme jí Xeňa. Její otec byl nejspíš Arab, který u nás působil a měl výrazně nadstandardní finanční zabezpečení. Xeňa bydlela ve vile na vrcholu Kylešovského kopce, který odděluje vnitřní Opavu od Kylešovic.
Jednou jsme si v té vile udělali večírek. Rodiče Xeni mimo dohled. Večírek probíhal skvěle. V jednom okamžiku jsme přistoupili na jakousi hru hrát jakou, v níž nejporaženější musel sundat část oděvu. Skončil jsem v trenkách. Na druhou stranu jsem předvedl, že v tomto stavu umím udělat téměř sto kliků. Nikdo mě nepřekonal.
Když se večírek blížil ke konci, většina účastníků začala mizet z nejrůznějších důvodů. V pokoji byla zhasnuta světla, jen lehká záře probleskovala skrze okno. Já jsem se začal tulit k Bohuně a Pepa se miliskoval s Xeňou. Zůstali jsme jenom čtyři. Ostatní vyklidili prostor. Nejspíš úplně unavení. Někteří z nich si z nás ale stihli udělat šprťouchlata.
Já jsem byl s Bohunou na pohovce pod oknem a pokoušel se nahmatat její ženské atributy. Bohuna byla celkem vstřícná, ale souhlasila pouze s horní částí svého těla. Spodek odmítala obnažit. Já jsem svůj spodek obnažil. Ti dva naproti se na nás koukali a zřejmě z toho měli legraci.
Když jsme s Pepou odcházeli, zjistili jsme, že nám chybí jedna bota. Museli jsme odejít jednou nohou naboso. Kráčeli jsme noční Opavou z Kylešovského kopce do centra, kde jsme oba bydleli, a pajdali na jednu nohu. Neobyčejně romantický zážitek.
Později jsme se dozvěděli, že jedna polovina páru našich bot skončila u Xeni v ledničce.
31.10.2023, 12:02:53 Publikoval Luciferkomentářů: 5