Patřím mezi chodce. Pocházím z menšího města, asi 50-60 tisíc obyvatel, kde jsem byl zvyklý kamkoli dojít pěšky. Ne že by město nemělo hromadnou dopravu a ne že bych ji tu a tam nepoužil, ale ta sladká svoboda dojít si kamkoli pěšky. Spolehnout se na sebe, na svoje nohy. Ta sladká svoboda být nezávislým na čemkoli... a komkoli...
Lucifer
V Brně, kde jsem studoval, už to bylo složitější, ale nakonec si mé nohy podmanily i toto město na soutoku Svratky a Svitavy. Město s kapesním centrem, romantickým Špilberkem a tajemným Petrovem. Nakonec došlo i na Prahu. Zpočátku jsem si nedokázal představit, že bych se zde mohl přemisťovat mezi dejme tomu Holešovicemi a Pankrácem jinak než městskou hromadnou dopravou. Nicméně byl tady precedent.
Ještě než jsem do Prahy přišel natrvalo, zúčastnil jsem se, ještě za bývalého režimu, jednoho školení a ubytován jsem byl v blízko Budějovické. Slovo dalo slovo a jeden můj rodák, toho času už dlící v Praze, mě pozval do hospody. Z jedné hospody jsme šli do jiné, z té pak do noční vinárny a když všechno dostupné pozavírali, šli jsme do jeho podnájmu v Holešovicích. Bydlel u jedné starší paní, která neměla ráda, když se jí někdo v noci coural po bytě. V nejlepším jsem musel na malou, a to znamenalo courat se po bytě. Přítel se mě snažil přesvědčit, že se mám vyčůrat v jeho pokoji do kýblu. Na tuto podmínku jsem nepřistoupil a uražen vyrazil do neznámé pražské noci. Bylo už hodně po půlnoci. Nebudu to protahovat, takže nakonec jsem po různých peripetiích dorazil pěšky až na svůj privát poblíž Budějovické. Byl to velmi expresivní zážitek a ani ve snu mne nenapadlo, že se ještě někdy budou courat Prahou jak bludný Holanďan.
Bydlím téměř na periferii a i když metrem jsou to čtyři zastávky na pokraj centra, pěšky jsou to kilometry členitým a někdy i pustým terénem. Pustým z pohledu civilizace, ne tak přírodních krás. Praha je doslova protkána přírodními rozlehlými sady, přírodními parky a rezervacemi, táhnoucími se často až téměř k samotnému centru města. Je to úžasný pocit vyjít z domu někde kilometry vzdáleného od Václaváku, jít, přemýšlet, relaxovat, a pak se pojednou octnout například na Národní třídě. Pěšky. Svobodně a nezávisle. Bez tlačenice v nějakém hromadném vozíku.
Člověk by měl vždy vědět, kdy je mu drahocennější svoboda než upachtěný čas. Jasně, když spěcháte tam či onam, za tím či oním bezodkladným účelem, nezbývá než zatnout zuby a namáčknout se do hromadného vozíku. Také se dá samozřejmě jet vlastním nebo pronajatým povozem. Vlastním je to leckdy o stejné nervy jako v „dobytčáku" a drožkou nelze denně, pokud jeden nepřehrabuje peníze vidlemi. Leckdy spěcháme „dobytčákem" někam, kde pak iks hodin mrháme časem. Někdy je lepší strávit ten čas chůzí a když k tomu máte doprovod, třeba čerta, nad to není.
Mezi nejpozoruhodnější pochody, které jsem kdy Prahou absolvoval, byl cesta napříč. Dvakrát jsem na Silvestra putoval nocí ze svého pracoviště na jednom konci Prahy do svého bydliště na konci druhém. Při jednom z těch pochodů jsem cestou nabral psa. To bylo tak. Už jsem byl zhruba ve dvou třetinách trasy, když tu, na jednom velmi pustém místě v tiché vilové čtvrti z křoví vyrazilo zvíře zvící vlkodlaka a hned se na mě sápalo. Ten šok si dnes už ani nedovedu představit. Nejdřív jsem myslel, že mi to ukousne ruce. Poté, co jsem jakžtakž popadl dech, jsem se na to pokusil mluvit konejšivým hlasem. Skákalo to na mě, ňafalo, zkrátka řádilo to jako tyfus. Snažil jsem se pokračovat v kýženém směru a zoufale přemýšlel, kterak si s tím neočekávaným silvestrovským povyražení počnu.
Když jsem ušli asi polovinu trasy k mému domovu, začala ve mně klíčit naděje, že mě to zvíře nesežere a nabýval jsem pocitu, že se to dá ovládat. Například jsem tomu přátelsky poradil, aby to někam běželo a k mému údivu to tam skutečně běželo. Moje sebejistota rostla každým metrem, nicméně stín pochybnosti se tu stále nade mnou tyčil jako Damoklův meč. Nejhorší bylo, že jsme stále kráčeli pustými končinami bez živáčka, nepočítám-li automobilový provoz v některých úsecích. Když jsme konečně dorazili mezi lidi, tak nedaleko zastávky metra se vyloupl jakýsi od pohledu bezdomovec a začal mi mé zvíře chválit, trochu s ním zalaškoval a povídal něco o štěněti jakéhosi šíleného křížence bojového a honícího plemene. Zde je třeba podotknout, že zvíře mělo kovovými hroty pobitý obojek a známku.
Nedaleko vchodu do mého baráku jsme procházeli průchodem. Naznačil jsem vlkodlačímu štěněti směr jeho další pochůzky a když radostně odběhlo, hbitě jsem zabočil do svého vchodu. Musím říci, že za zavřenými dveřmi jsem pocítil něco, jako když vám ze srdce spadne šutr velikosti Čomolungmy. Když jsem stoupal nahoru, tak v mezipatře mne napadlo vyhlédnout z okna. Uviděl jsem toho nebohého psa, kterak zoufale pobíhá kolem baráku a evidentně mne hledá. A tu mi ho najednou přišlo líto...
Příště vám povím, kterak jsem na procházce potkal čerta
15.02.2010, 19:57:00 Publikoval Luciferkomentářů: 2