Jeremiáš Tichý

rubrika: Povídání


Po delší době jsem znovu vrátil k tvorbě polského spisovatele Stanislawa Lema. Ze zaprášené police své hvězdné knihovny jsem vyhrabal české vydání sbírky Futurologický kongres z roku 1977, která je věnována deníkům a vzpomínkám hvězdného plavce Ijona Tichého a ze které jsem již tady ocitoval část Dvacáté první cesty, k níž mě přivedl pohled na šálový bubeřich. Když si tu knížku znovu pročítám, tak si uvědomuji, že Stanislaw Lem byl a je jedním z největších spisovatelů, a řekl bych že i myslitelů naší civilizace.

Lucifer


ijon_tichy_hvezdoplavec.jpgNapsal hezkou řádku knížek, z nichž by se většina dala zařadit do sci-fi literatury, ale kromě toho třeba taky vyšla Summa technologiae, soubor velmi podnětných filosofických a futurologických esejí. Stanislaw Lem se narodil v tehdejším polském Lvově v roce 1921 a studoval medicínu. Přečetl jsem snad všechny jeho knížky, včetně třídílné prvotiny Nepromarněný čas, která se odehrává v sanatoriu choromyslných za druhé světové války a s jeho dalšími díly nemá až tak moc společného, s výjimkou nepromarněného času.

Fascinoval mě ponurý a zároveň matematickou statistikou velmi výstižně prolnutý sci-fi horor Vyšetřování, na nějž svým způsobem navazuje Rýma a další. Ačkoli se jeho díla halila do populárně scifistického hávu (hlavně díky nakladatelům a konservativně naladěným hodnotitelům), klidně by se některá, ne-li všechna, dala zahalit do hávu přírodovědné filosofie, a možná ještě dále. Vycházela však jako téměř přízemně konzumní brak, přinejlepším zábavně podnětné knížky pro děti. Velká část jeho literárních plodů je protkána velmi inteligentním humorem, který je zdrojem hojivého smíchu. Vzdávám hold Stanislawu Lemovi a předávám slovo jeho literárnímu zástupci Ijonu Tichému, aby vás během své Dvacáté osmé cesty seznámil se svým dědou Jeremiášem:

Člověk si vymyslí určité množství přátel, dokonce obého pohlaví, ale potom už se jich musí držet důsledně. Této metody užíval i můj otec, přestože je to dost riskantní. V tom tichu tady se totiž takoví přátelé příliš osamostatňují, jsou s nimi starosti a komplikace. Někteří mi usilovali o život a musel jsem se s nimi prát, kabina je hotové bojiště - ale z loajálnosti k dědečkovi jsem téhle metody zanechat nemohl. Přátelé tedy zaplať pánbůh padli a já teď mám chvilku na klid. Asi se pustím - jak už jsem si tolikrát umiňoval - do psaní stručné kroniky našeho rodu, abych v minulých generacích hledal sílu jako Antaios ...

Jeremiáš Tichý je jedním z nejvýznamnějších představitelů našeho rodu. Vyrostl v domě svého staršího bratra Melchiora, kybernetika a vynálezce, proslulého zbožností. Jelikož Melchior neměl názory příliš radikální, nechtěl automatizovat veškeré bohoslužby, chtěl jen pomoci nejširším vrstvám kléru, a proto zkonstruoval několik spolehlivých, rychle pracujících a snadno ovladatelných přístrojů, jako byl anatemátor, exkomunikátor a zvláštní aparát pro uvrhování do klatby se zpátečkou (pro případ odvolání klatby). Jeho práce nenašly bohužel uznání těch, jimž byly určeny, a byly dokonce prohlášeny za kacířské. s sobě vlastní velkomyslností zpřístupnil tenkrát místnímu faráři prototyp exkomunikátoru a umožnil jeho experimentální vyzkoušení na sobě samém. I to mu však bylo odmítnuto. Nešťasten a zklamán upustil od dalších prací ve zvoleném oboru a přeškolil se, jen jako konstruktér, na náboženství Východu. Dodnes jsou známy jím elektrifikované buddhistické modlitební mlýnky, zejména modely vysokootáčkové, dosahující až osmnácti tisíc modliteb za minutu.

Na rozdíl od Melchiora nevězela v Jeremiášovi ani špetka pokory. Neukončil školu, dostudovával doma, zejména ve sklepě, který měl v jeho životě sehrát tak významnou roli. Byl přímo neuvěřitelně důsledný. Když mu bylo devět let, umínil si, že vytvoří obecnou teorii všeho, a nic mu v tom nemohlo zabránit. Od dětství měl však značné potíže s formulováním myšlenek a tyto potíže ještě vzrostly po strašlivé dopravní nehodě (parní válec mu zploštil hlavu). Ani zmrzačení však nevzalo Jeremiášovi chuť do filosofie. Řekl si, že se stane Démosthenem mysli, a nebo ještě spíše jejím Stephensonem. Stejně tak jako vynálezce lokomotivy, který se sám pohyboval dost pomalu, a proto zatoužil přinutit páru k tomu, aby poháněla kola, chtěl Jeremiáš přinutit elektřinu, aby poháněla ideje. Jeho myšlenka bývá často deformována v tom smyslu, že prý chtěl bít elektronické mozky. Podle takových pomlouvačů prý razil heslo: "Dejte eniakům přes hubu!" To je ovšem nedůstojná deformace jeho velké myšlenky. Měl prostě tu smůlu, že přišel se svými koncepcemi příliš brzy.

Jeremiáš v životě mnoho vytrpěl. Na dům mu psali sprosté nadávky jako "ženobijec" a "trapimozek" a sousedé ho chodívali udávat, že ruší noční klid křikem a nadávkami, které se linuly ze sklepa. Opovažovali se dokonce tvrdit, že usiluje o život jejich dětí a trousí otrávená cukrátka. Jeremiáš skutečně neměl děti rád, zrovna jako Aristoteles, ale ta cukrátka byla určena pro kavky, které mu ničily zahradu. Na cukrátkách to ostatně bylo jasně napsáno. Pokud jde o takzvané rouhání, jemuž údajně učil své přístroje, byly to pouze výkřiky zklamání, jež vyrážel za své únavné laboratorní práce, když nebyl spokojen s výsledky. Nebylo jistě z jeho strany dostatečně opatrné používat (v brožurách, které vydával vlastním nákladem) termínů poněkud silných, ba dokonce vulgárních, neboť v úvahách o elektronických systémech mohly výrazy jako "prásknout do makovice", "rozfašírovat", "dorazit kramflekem" čtenáře snadno zmýlit. Ze vzpurnosti - jsem přesvědčen, že právě z toho důvodu - vyprávěl smyšlenou historku o tom, že prý nezačne programovat, dokud nedrží v ruce klacek.

Byl to velký výstředník, a ani to mu neusnadňovalo soužití s okolím. Každý jeho vtipům nerozuměl (odtud např. případ mlékaře a obou listonošů, kteří by byli stejně propadli šílenství, neboť jím byli dědičně zatíženi, o to tím spíše, že kostry byly na kolečkách a jáma hluboká jen dva a půl metru). Kdo se však vyzná v klikatých cestičkách génia? Říkalo se, že přišel na mizinu, protože skupoval elektronické mozky jen proto, aby je rozsekal napadrť - měl jich na dvoře hromady. Mohl snad za to, že tehdejší elektronické mozky nezvládaly úkoly, které na ně byly kladeny, protože byly omezené a málo odolné? Kdyby se byly tak snadno nerozpadaly, určitě by je byl nakonec přivedl k vytvoření obecné teorie všeho. Neúspěch rozhodně nediskredituje jeho geniální myšlenku.

Pokud jde o manželské komplikace, podléhala žena, se kterou se oženil, vlivu nectných sousedů, kteří ji přiměli k falešným výpovědím. Jeremiáš se cítil osamělý, nepochopený, bolel ho posměch takových omezených odborníků, jako byl profesor Brummber, jenž ho nazval elektronickým pohodným jen proto, že Jeremiáš jednou nesprávně použil indukční škrtící klapky. Brummber byl zlý, bezvýznamný člověk, a přesto zaplatil Jeremiáš za chvíli spravedlivého hněvu čtyřletou pauzou ve vědecké práci. A jen proto, že mu nebyl souzen úspěch. Kdopak by se byl tenkrát zajímal o nedostatky v jeho chování a životním stylu? Roznáší snad někdo pomluvy o soukromém životě Newtona nebo Archiméda? Jeremiáš byl však bohužel průkopníkem příliš předčasným a musel za to zaplatit.

Ke konci života prošel Jeremiáš překvapivou proměnou, která jeho osud úplně změnila. Vyházel ze sklepa všechny trosky přístrojů, nechal tam jen z prken stlučený kavalec, stoličku a starou železnou kolejnici, uzavřel se tam na devatero západů, a až do smrti tento svůj útulek či dobrovolné vězení neopustil. Bylo to vězení? Znamenal jeho čin jen útěk ze světa, rezignaci, ústup z bojiště, volbu osudu sebemrskačského poustevníka? Fakta takový výklad nepřipouštějí. Ve své izolaci netrávil totiž čas tichými modlitbami. Malým okénkem ve sklepních dveřích mu kromě trochy chleba a vody podávali předměty, o které žádal. A on po celých těch šestnáct let žádal pořád o stejné - o kladiva různé váhy a různého formátu. Spotřeboval jich celkem tři tisíce dvě stě devatenáct kusů, a když jeho velké srdce dotlouklo, našly se ve sklepě stovky a stovky zrezivělých obuchů, zploštělých silným opotřebením. Navíc bylo ve dne v noci slyšet z podzemí zvonivé údery, ustávající jen nakrátko, když dobrovolný vězeň posilňoval znavené tělo nebo když si po krátkém spánku psal poznámky, které teď leží přede mnou.

Je z nich patrné, že jeho duch se nezměnil, naopak, soustředěný víc než kdykoli předtím zaměřil se na jediný cíl. "Však já ji zmůžu!" "Však já ji přiměju k pláči!" "Nepotrvá to dlouho, a vzdá se." Takovýchto poznámek, psaných charakteristickým, skoro nečitelným písmem, je plno v těch tlustých sešitech, pokrytých kovovými pilinami. Koho to chtěl zmoci, koho to chtěl porazit? Tajemství se vysvětlit nedá, protože jméno oné záhadné a zřejmě mocné soupeřky nefiguruje v deníku ani jedinkrát. Myslím, že se v jenom z těch náhlých záblesků, jež nebývají u velkých duchů vzácností, rozhodl provést na nejvyšší možné úrovni to, čím se předtím zabýval daleko skromněji. Stavěl určité přístroje do nevyhnutelných situací a trestal je, aby dosáhl svého. Nyní se ten pyšný stařec dobrovolně izoloval od hlasů přízemních kritikářů a vstoupil sklepními dveřmi do dějin, neboť - což je moje hypotéza - se popadl do křížku se soupeřkou ze všech nejmocnější: v jeho šestnáctiletém úsilí ho ani na okamžik neopouštělo vědomí, že bere ztečí jádro existence - zkrátka že bez váhání, pochybností a slitování ustavičně bije hmotu!!

Co bylo jeho cílem? Ne, ani trochu se to nepodobalo činu onoho starověkého monarchy, který dal zbičovat moře, protože pohltilo jeho lodě. V jeho sisyfovské práci, tak hrdinsky uskutečňované, tuším myšlenku více než udivující. Příští generace pochopí, že Jeremiáš bil ve jménu lidstva. Chtěl hmotu zahnat do slepé uličky, utrápit ji, vyrazit z ní ultimativní podstatu, a tak zvítězit. Co se mělo stát? Naprostá anarchie porážky? Fyzikální bezpráví? Anebo vznik nových zákonů? To nevíme. Dovědí se to jednou ti, kdo půjdou v Jeremiášových šlépějích.

Tím bych nejraději jeho příběh uzavřel, ale nemohu nedodat, že pomlouvači si nedali pokoj ani po jeho smrti. Tvrdili, že prý se skrýval ve sklepě před manželkou nebo před věřiteli! Takhle oplácí svět velikánům!

Kdoví do čeho ten Jeremiáš vlastně bušil. Pro mě je to však jeden z nejvznešenějších fiktivních předků Stanislawa Lema.


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »



Lucifer
4 Ananké
Lucifer 27.10.2011, 01:11:09
Vždycky se nakonec něco stane ...

Jako jurodivý anankista teď uléhám ke spánku ];-O

Axina
3
Axina 27.10.2011, 01:06:00
Když už jsme u Příběhů pilota Pirxe - díky povídce Ananké jsem si odnesla do života význam duševní choroby či diagnózy "anankismus". Když jsem to četla, ve snu by mne nenapadlo, že jednou potkám člověka, který anankismem trpí. Ale stalo se.

Lucifer
2
Lucifer 27.10.2011, 00:52:51
Solaris je jeden z nejlepších a Pilot Pirx je skvělý ... zkrátka a dobře, Stanislaw Lem byl úžasnou hvězdou a pro mě stále je ...

Axina
1
Axina 27.10.2011, 00:48:09
Když se řekne Stanislaw Lem, vybaví se mi dvě jeho díla. Sci-fi román Solaris, ve kterém je stejnojmenná planeta tvořena inteligentním oceánem, schopným zhmotňovat vzpomínky lidí a soubor sci-fi povídek Příběhy pilota Pirxe. Oboje vynikající.

«     1     »