Non serviam

rubrika: Povídání


Počátkem listopadu loňského roku jsem do rubriky Povídání přišel s Dokonalou prázdnotou. Ne, nedělám si legraci, ani sebedestrukční rezignaci, Dokonalá prázdnota je název knížky od Stanislawa Lema, a já jsem tehdy slíbil, že přijdu s "božaty" a "nebožaty". Ani teď si nedělám legraci, ale vyčkejte, hned to osvětlím.

Lucifer


non-serviam.jpgDokonalá prázdnota je antologie fiktivních recenzí fiktivních knížek. Je to kniha o tom, co chceme, ale co není, kniha nesplněných přání. Jedna z těch recenzí, kterou jsem zde tehdy přetlumočil, se jmenuje Perikalypsis, a další, kterou přetlumočím dnes, se jmenuje Non serviam, což v českém překladu znamená "Nebudu sloužit!". Čeho a jak se tato fiktivní recenze fiktivní knížky týká, jak souvisí s "božaty" a "nebožaty" a co vlastně tyto fiktivní postavy jsou, to se právě s její pomocí teď pokusím nastínit.

Non serviam, kterou napsal profesor Arthur Dobb, pojednává o personetice, o níž se finský filosof Eino Kaikki vyslovil, že je to nejkrutější věda, jakou kdy člověk vymyslel. Dobb konstatuje, že personetika je ve své praxi nemorální; jedná se však o činnost, která, ač se příčí etickým zásadám, je pro člověka životně nutná. Jedná se o vědní obor, kterému se s emfatickou nadsázkou říká experimentální teogonie. Název pochází ze dvou latinských slov: persona - osobnost a genesis - ve významu stvoření, tvorby. Tento obor vznikl jako pozdější odvětví kybernetiky a psychoniky osmdesátých let minulého století, zkřížených s intelektronickou praxí. Dalo by se říct, že personetika se zabývá výrobou umělých bytostí, ale ani zdaleka to nevystihuje její podstatu.

V současné době (v době, kdy byla tato recenze napsána) máme k dispozici téměř stovku personetických programů a je možné vybudovat "svět" pro jeho budoucí "obyvatele" za dvě hodiny. Bytostem, které přijdou na tento strojový, číslicový svět, které v něm a výlučně v něm budou žít, jsme schopni zajistit prostředí s charakterem nekonečna. Proto se zde tyto bytosti nemohou cítit uvězněné ve fyzikálním smyslu, protože z jejich hlediska je toto prostředí bez hranic. Má pouze jeden rozměr, velmi podobný tomu, jenž je dán i nám, a tím je čas (ve smyslu jeho trvání). Tento čas však není s naším analogický, protože tempo jeho průběhu může být libovolně kontrolováno experimentátorem.

Obyčejně se maximalizuje v úvodní fázi (takzvaného genezního oživení) tak, aby naše minuty odpovídaly celým aeonům, během nichž dochází k řadě postupných reorganizací a rekrystalizací umělého vesmíru. Má sice rozměry, jejich charakter je však ryze matematický, a tedy, z objektivního hlediska, téměř "imaginární". Jsou prostě určitými důsledky axiomatických rozhodnutí programátora, na kterém také závisí i jejich počet. Rozhodne-li se třeba pro desetirozměrnost, bude to mít pro strukturu vytvářeného zcela odlišné důsledky, než když bude uvažovat pouze šest rozměrů. Zde je třeba znovu důrazně připomenout, že se jedná o rozměry, které nemají nic společného s rozměry fyzikálního prostoru, ale pouze s abstraktními, s nimiž pracuje matematická systémová tvorba.

Podoba matematiky, kterou personoidům vybral experimentátor jako "obydlí", je pro ně tím, čím je pro nás "základní reálný svět", v němž žijeme a musíme žít. A stejně jako my, mohou si i oni "představovat" různé světy s odlišnými základními vlastnostmi. Věc se však nemá tak, že by se personoidi prostě setkávali s hotovým a znehybnělým světem jakoby sevřeným ledem do podoby dané definitivně a nezměnitelně. To, jak bude tento svět vypadat ve svých "jednotlivostech", záleží už jenom na nich, a to ve stále větší míře na tom, jak se zvyšuje jejich vlastní aktivita a jak roste jejich "explorační iniciativa". Matematika, která má být pro personoidy "jsouctnostním obydlím", je neočekává plně "připravena", ale v určitém smyslu "schoulená", "nedořečená", "odložená" a "latentní", protože je pouze souborem určitých perspektivních možností, určitých cest, obsažených v příslušně naprogramovaných jednotkách počítače.

Aktivita personoidů není zcela svobodná (jako není zcela svobodný ani prostor naší činnosti, protože je omezen přírodními zákony), ani zcela determinovaná (stejně jako ani my nejsme vagóny postavené na předem pevně určené koleje). Personoid se člověku podobá v tom, že se "druhotné kvality" - zabarvení, melodičnost, krása řeči objevují teprve tehdy, když existují slyšící uši a vidoucí oči, nicméně to, co vidění a slyšení umožňuje, bylo přece již předtím dávno určeno. Personoidi pozorující své okolí mu přisuzují "ze sebe" kvality prožitků, které přesně odpovídají tomu, čím pro nás jsou krásy krajiny, kterou pozorujeme, toliko s tím rozdílem, že jim byly přisouzeny krásy matematické.

Když personoidi "vývojově zesílí", setkávají se s hlavní a pro ně nejdůležitější záhadou - záhadou vlastního původu. Znamená to, že si kladou otázky, které známe z dějin lidstva, z historie jeho věrouk a z jeho filosofických snah a mýtů: odkud jsme se vzali? Proč jsme takoví, a ne jiní? Proč svět, který vidíme, má právě tyto a ne nějaké jiné vlastnosti? Čím jsme pro svět a čím je svět pro nás? Nakonec je řada těchto otázek nevyhnutelně dovede k základním otázkám ontologie, kulminujícím v otázce, zda bytí vzniklo "samo o sobě", anebo zda je důsledkem určitého tvůrčího činu, čili zda se za ním skrývá intencionálně aktivní Stvořitel, obdařený vůlí a věděním, znalý své věci. A tady je ono místo, kdy se krutost personetiky projevuje v celé nahotě.

Personoidi sice nemají tělo, ale zato mají "duši". Z hlediska vnějšího pozorovatele, který (s pomocí speciálního přídavného zařízení typu sondy zabudovaného v počítači) může nahlédnout do strojových procesů, se tato "duše" jeví jako "souvislý oblak procesů", jako funkcionální agregát charakteru "centra", který se dá v systému počítače s dostatečnou přesností vydělit, tj. vymezit (což nota bene není lehké a z jednoho hlediska připomíná vyhledávání center v lidském mozku v neurofyziologii). Vědomí člověka je důsledkem svérázného "kompromisu" a "slátaniny" anebo, jak tvrdil např. Gebhardt, zároveň výtečnou exemplifikací známého německého úsloví: Aus der Not eine Tugend machen (dělat z nouze ctnost). Počítač "sám od sebe" nemůže nikdy nabít vědomí z toho prostého důvodu, že v něm nedochází k hierarchickým konfliktům činnosti. Takový stroj může maximálně upadnout do jisté "logické horečky" či "logického stuporu", když se v něm nashromáždí antinomie, což je ale všechno. Protiklady, jimiž se to v lidském mozku přímo hemží, se však v průběhu stovek tisíců let stávaly předmětem stále se opakujících "arbitrážních zákroků".

V každém případě víme, že vědomí je určitou "vytáčkou", "výmluvou", k níž se evoluce oportunisticky utekla, využívajíc výhod daného stavu, aby co nejrychleji vybředla z tíživých, stále narůstajících problémů. K tomu, aby se dalo vytvořit něco podobného člověku, tj. jeho psychika, je třeba do informačního substrátu uváženě zavést určité rozpory, naprogramovat asymetrii, odstředivé tendence, krátce jeho třeba najednou sjednotit - i znesvářit. Prostě logika tvorby (personoida) musí být porušena a zahrnovat určité antinomie. Vědomí není pouze východiskem z evoluční pasti, ale zároveň také únikem z osidel gödelizace: toto řešení se totiž paralogickými protiklady odchýlilo od rozporů, jimž podléhá každý z logického hlediska dokonalý systém. Vesmír personoidů je tudíž plně racionální, zatímco oni jeho úplně racionálními obyvateli nejsou.

Dobb říká, že doba, která v počítačovém vesmíru od "stvoření světa" uplynula, činí při přibližném přepočtu na naše poměry asi dva tisíce až dva a půl tisíce let. Průběhem této doby vznikly uvnitř populace personoidů celé řady rozmanitých interpretací jejich osudu, stejně jako si stvořili i rozličné, vzájemně protichůdné představy "o všem, co existuje", čili jednoduše řečeno různé filosofické nauky (ontologie a epistemiologie) a rovněž svérázné "metafyzické sondy". Není jasné, proč se ve zkoumané populaci nevykrystalizoval žádný typ dokonale dogmatické víry, který by odpovídal třeba křesťanství nebo buddhismu - zda proto, že "kultura" personoidů se tak diametrálně od lidské liší, anebo proto, že experiment probíhal příliš krátkou dobu. Naproti tomu se už v osmé generaci personoidů poprvé objevuje pojem Stvořitel, chápaný osobně a monoteisticky.

Jazyk, který personoidi používají, je pozdní transformací standardní angličtiny, která jim byla - slovní zásoba a syntax - v první generaci naprogramována. Dobb jej zásadně překládá do "normální" angličtiny, nečetné výrazy vytvořené populací personoidů ovšem ponechává. Patří k nim i pojmy "bože" a "nebože" ve významu "věřící v Boha" a "ateista". Bůh tedy je, anebo není. Pokud sám naši situaci akceptuje - přívrženci jedné i druhé možnosti mají své argumenty, jedni jako "božata" existenci Stvořitele dokazují, zatímco druzí - "nebožata" - jim oponují - pak zde máme z logického hlediska situaci hry, kde partnery na jedné straně tvoří úplný soubor "božat" a "nebožat", zatímco na druhé straně stojí samojediný Bůh. Logická charakteristika této hry spočívá v tom, že Bůh nemá právo trestat někoho za to, že v něj nevěří. Není-li o nějaké věci zcela jistě známo, že existuje, pak, pokud by se hypotéza, že ona věc neexistuje, dala odůvodnit, žádný spravedlivý soud nikoho neodsoudí za to, že existenci oné věci popírá. Buď Bůh je absolutně spravedlivý - a v tom případě si nemůže osobovat právo "nebožata" potrestat za to, že jsou "nebožaty". Nebo přece jen bude nevěřící trestat, což z logického hlediska znamená, že absolutně spravedlivý není.

A na závěr Dobb konstatuje:

V podstatě, když vytvářím rozumné bytosti, necítím se oprávněn požadovat od nich jakákoli privilegia - lásku, vděk či jakékoliv služby. Mohu jejich svět zvětšovat nebo zmenšovat, zrychlovat nebo zpomalovat jeho čas, měnit způsob i běh jejich percepce, likvidovat je , dělit, rozmnožovat a přetvářet ontologickou základnu jejich bytí. Jsem tedy z jejich hlediska všemohoucí, ale z toho věru nevyplývá, že by mi za to od nich mělo cokoli náležet.

Takže, co k tomu ještě dodat: Non serviam.


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
3
Lucifer 18.04.2012, 18:11:01
[2] Záleží na množství zkonzumovaného resveratrolu. Jak narůstá, pilulka postupně červená, někdy až do fialova ]Mrkající

Axina
2
Axina 18.04.2012, 17:43:57
Lucifere, co ty? Modrou nebo červenou? Usmívající se)

Axina
1
Axina 18.04.2012, 10:22:52
Dost složité myšlenky. Musela jsem číst článek hodně pomalu Usmívající se
Ústřední myšlenka je však zřejmá. Ta fiktivní kniha je něco jako deník Stvořitele. Ne toho, který se trápí s detaily tělesné stavby bytostí, ale toho, který vytváří vysoce parametrické virtuální prostředí pro jejich duše. Jako programátorku a ctitelku filmů Matrix by mne to mělo okouzlovat. Ale já se cítím být především člověkem. Bytostí, která se sice chce v čase, který má vymezen, věnovat poznávání objektivní reality, ale která chce být také docela obyčejně lidsky šťastná.
Doufám, že to všechno je jen důmyslná myšlenková konstrukce. Kdyby to mělo být pravda, radši bych si zbaběle vzala od Morphea modrou pilulku...

«     1     »