Dávání a přijímání

rubrika: Slovo Neviditelného čerta


Někdy počátkem dubna tohoto velmi zvláštního jara jsem zde z knížky Kráva na parkovišti - Zenový přístup k překonání zlosti od Leonarda Scheffa a Susan Edmistonové vybral kratinkou pasáž z kapitoly, která se jmenuje stejně jako tento příspěvek. Pro dnešní den, který se skvěje někde ve středu dubnového týdne, kdy se jaro vyšplhá až téměř k letním teplotám, aby se pak po aprílovsku zachumlalo do někam jinam, jsem vybral něco málo hned z počátku této kapitoly, abych to pak dorazil svými aktuálními zážitky a myšlenkami.

 

Lucifer


Svobodně a s vděčností dávat a přijímat je způsob, jak pozvednout naše životy i svět kolem nás. Štědrost a zdvořilost jsou mazivem, které zabraňuje skřípání společenských vztahů. Když jsou lidé galantní v pouličním provozu, dávají jeden druhému přednost atd., není plynulejší pouze samotná doprava, ale i ti na samém konci takového řetězce přijímání drobných laskavostí shledají svůj život snazší a šťastnější, a pravděpodobně svou spokojenost přenesou i na všechny, které ten den potkají. Přijetí systému dávání a přijímání jako životní cesty, beze strachu, že přijdeme o výhodu či prospěch, nám může při zbavování se zlosti významně pomoci. A třebaže se jedná o drobné dárky – poděkování servírce, vpuštění auta z vedlejší ulice do přeplněného silničního pruhu nebo vyjádření účasti či vděčnosti místo předpokládání, že dotyčný ví, jak se cítíme -, jejich smyslem je šířit dobrou vůli stejně, jako hrubé a bezohledné chování šíří zlost.

 

Bohužel mnozí z nás v sobě vidí osamělého zadáka držícího míč a běžícího přes hřiště, v patách s hráči druhého týmu, kteří udělají všechno, jen aby nás složili. Někdy také máme dojem, že hráči našeho týmu, kteří by nás měli chránit a pomáhat nám, se přespříliš nesnaží. Jako mnoho předsudků, které máme o svém životě a o lidech, s nimiž se stýkáme, i tento je spíše lživý než pravdivý. Staré zvyky nás mohou přivést k představě, že svět je vůči nám nepřátelský…

 

Tolik zhruba ona předem ohlášená kratinká pasáž ze zmíněné kapitoly zmíněné knížky. V tomto místě Leonard Scheff se zajímavou životní zkušeností. Jednou se potuloval krajinou a objevil hezký kaňon, do něhož se muselo vejít brankou. Při pokusu tento kaňon prozkoumat si Scheff všiml, že na brance je umístěna jakási cedule. Byl ještě dost daleko, takž tu ceduli nedokázal přečíst, ale první, co ho napadlo, bylo, že tam asi stojí něco jako „Zákaz vstupu“. Tato představa ho samozřejmě odradila, takže se chvíli potuloval někde poblíž. Když se později vrátil do blízkosti té branky, tak mu to nedalo a šel si tu ceduli konečně přečíst. Stálo tam: „Prosím, zavřete za sebou branku.“

 

Tohle je jistě velmi poučné a inspirativní osvětlení něčeho, co se nám občas, někdy i často stává. Už dopředu si myslíme, že ten či onen, anebo to či ono to s námi nemyslí dobře; chystá se nás ovlivnit, omezit, ublížit atd. No a potom, když nám to přece jenom nedá spát, najednou zjistíme, že nám to dávalo pouze najevo, abychom tu branku, kudy můžeme bez problému někam či k někomu vstoupit, pouze zavřeli. Abychom si před vstupem k něčemu či někomu jinému kupříkladu očistili boty, naladili se na to či toho, co či kdo nás tam, kam chceme vstoupit, čeká. Zkrátka a dobře, abychom to či toho respektovali a snažili se pochopit.

 

Je to hezké, co píše Scheff s pomocí Edminstonové, a já jsem se tím, aniž bych znal tuhle knížku, už odedávna řídil. Jenže to v dnešních dobách není zdaleka tak jednoduché. Hezké okamžiky, kdy mohu někomu něco byť skromného dát a něco podobného přijat, bezpochyby zažívám stále. I když by se z některých mých starších příspěvků mohlo zdát, že si jenom stěžuji na „šílenství doby“, není to pravda. Pravdou ovšem je, že ty okamžiky jsou čím dál tím více přehlušovány okamžiky, kdy narážím na lidi kompletně odpojené od reality, kompletně zmasírované jakýmsi stupidním konzumním strojem, který se potácí do někam, kde už na přirozeného člověka nenarazíte.

 

Když jsem s těmito pozorováními započal, byl jsem mohutně napadán, že jsem něco jako zapšklý introvert, kterému se nelíbí nic, protože na věci příliš „čumí“. Jednou jsem přijížděl metrem k naší instituci a narazil jsem na jednoho kolegu z jiného oddělení. Když se vlak zastavoval, všiml jsem si, že tlačítko na dveřích nesvítí, což znamená, že se dveře vagonu otevřou automaticky. Z nástupiště cílové stanice se ke dveřím přihrnula nějaká dívčina, zablokovala je a zuřivě začala mačkat ono tlačítko. Řekl jsem svému téměř kolegovi: „Vidíš to? Je to možné?“ No a on mi odvětil: „Jak s tímhle můžeš žít?“ a pak se začal tvářit, že se mnou nechce mít nic společného.

 

To je samozřejmě naprostá malichernost, ale charakterizuje podstatu celého jevu. Chci být vstřícný a nechci předpokládat, že tam na té cedulce je napsáno „táhni do …“, ale abych se nechal pomalu vařit jako žába v kádince, to ode mne nečekejte.

 

Dnes už internet překypuje výsledky a analýzami mých dávných pozorování. Mnohé z toho, na co jsem upozorňoval před lety, a někdy i ještě nedávno, je v celé své kráse či ošklivosti probíráno tu a tam. Leckteré „žáby“ pochopily, že v jejich kádince se je někdo či něco snaží uvařit, a to tak, aby si toho vůbec nevšimly. Jde to napříč celým společenským spektrem, celou naší západní kulturou, která se mění v něco jako pakulturu. Na vrcholu téhle sebedestruktivní pyramidy jsou jakési nadnárodní korporace, které si už nijak zvlášť nezadávají s tím svinstvem, které jsme zde zažili od podobných mafiánských spolků předchozího bolševického systému. A ještě výše zřejmě stojí parazitické bankéřské mafie. Těmto absurdním společnostem se do rukou dostaly tak skvělé technologie, že ze svých poddaných jsou schopny nadělat takovou fašírku, že se o tom nezdálo ani Stalinovi ani Hitlerovi či Mao Ce-Tungovi.

 

Z běžného člověka se stává jedna z mnoha totálně zblblých ovcí, která je ochotna ve svém stádu na pouhé zapískání spáchat cokoli, jenom aby se ti deprivantní pastýři mohli ukájet svojí stupidní nadvládou nad čímkoli, včetně celého vesmíru. Aby se mohli koupat v jakémsi nesmyslném přepychu, který si ale dlouho neužijí, protože je sežere další podobný vládychtivý deprivant.

 

Tak nějak to je.

 

Necítím žádnou zlost, jen jakýsi smutek. Zenový přístup k překonání zlosti je jistě velmi užitečný. Je tady však jedna důležitá otázka: Bude to ještě někoho v blízké budoucnosti zajímat?


komentářů: 7         



Komentáře (7)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
10
Lucifer * 19.04.2013, 01:43:39
Pokusím se teď trochu podrobněji zareagovat na komentář číslo [4]. Nepochybuji o tom, že svět je bezva místo pro život, protože kdybych o tom pochyboval, tak bych už tu asi nebyl. O čem však pochybuji a což se dá vědecky snadno doložit, je, že lidé jsou stále stejní. Nejsou a ani nemohou být, protože jinak bychom tu měli stále dobu kamennou, anebo ještě něco mnohem staršího.

Lidský rod se ve své historii samozřejmě neměnil ze dne na den, ani z roku na rok či desetiletí. Tak rychle ty změny neprobíhaly. Avšak v poslední zhruba stovce let se ty změny přece jenom značně urychlily. Ani ne tak změny fyzické, jako spíše psychické, kulturní. Člověk se narodí se základním operačním systémem, tím na úplně nejnižší úrovni, ve kterém je naprogramována pouze výstavba, funkčnost a údržba jeho hardware (genetický program na bázi DNA), a kromě toho tam jsou vloženy ještě některé principiální programy, které umožňují naloadování onoho podstatného „kulturního“ software.

Když sotva narozené lidské dítě odnesete někam do lesa k výchově vlčí smečce (něco jako Mauglí), tak z toho dítěte vyroste tvor se základním lidským hardware, doprogramován však bude vlčím software. Bude to vlk s některými elementárními lidskými vlastnostmi, jež jsou důležité hlavně pro údržbu jeho lidského hardware, ale v podstatě to bude vlk. Anebo když vezmete sotva narozené cikánské dítě a odvezete ho na výchovu někam do Číny, kde s Cikány nepřijde do styku ani náhodou, vyroste z něho Číňan s několika málo naprosto nepodstatnými cikánskými rysy.

Lidské rasy, národy či etnika se od těch ostatních neliší tím, že by měly nějak podstatně odlišný genetický program, ale tím, že udržují vlastní po staletí udržovanou kulturu, kterou v podobě programování předávají svým potomkům. Čím víc jsou tyto rasy, národy či etnika izolovány od těch ostatních, tím víc je jejich kultura svébytná a mnohdy neslučitelná s těmi ostatními.

Po tisíciletí bylo hlavním zdrojem toho lidského programování kulturní nadstavby, která z relativně mechanického tvora s elementárním operačním systémem vytvoří skutečného člověka, rodina. Na druhém místě pak byla celá rasová, národní či etnická společnost, přičemž obojí bylo velmi silně provázáno. Proto také potomci význačnějších rodů se tak výrazně podobali svým rodičům, prarodičům atd. Rody si svůj kulturní software zkrátka hlídaly. Kromě těchto dvou programových zdrojů tady byl a stále je ještě třetí zdroj, prostředí. Různé signály z různých prostředí různým způsobem modifikovaly ony kulturní programy.

V dnešní době je role rodiny u většiny lidí silně omezena a role společnosti je modifikována kulturní globalizací. Přibylo však ještě něco dalšího. Programovací signály z jistých světově mocenských nadnárodních uskupení, které mají k dispozici úžasné technologické prostředky, jimiž mohou výrazně přeprogramovat a modifikovat kulturní software jednotlivých lidských skupin. Kromě toho se výrazně a velmi rychle změnilo i prostředí a zaplnilo se nejrůznějšími signály, jež tu po tisíciletí nebyly. To vše má za následek, že lidé, tedy jejich kulturní software se drasticky začíná měnit a lišit od toho, co jim bylo naprogramováno v předchozích tisíciletích. Povětšinou špatným, i když jistým strukturám výhodným směrem.

Ty „struktury“ se snaží z většiny lidí udělat naprogramované „ovce“, které se budou chovat tak, aby si jejich „pastýři“ své celosvětové nadvlády náležitě užívali. Žádná rodina, národ či etnikum, nic, jen stádo totálně otupělých ovcí. Možná přeháním, možná ne, možná nedoháním, ale jedno je jisté, že s běžnými lidmi se něco důležitého děje. Neříkám to jako nějak zakomplexovaný a nad ostatními se povyšující „intelektuál“. Rozhodně mi nedělá žádnou radost, když kolem sebe vidím přibývající počet lidí odpojených od reality. Jsem však díky nejen své profesi, ale i svému kulturnímu naprogramování věci kolem sebe zvyklý pozorovat a vyhodnocovat. Nemohu se tvářit, že to či ono nevidím, abych si mohl užívat onoho „bezvadného“ světa uvnitř své od reality tlustým sklem oddělené komůrky.

Lucifer
8
Lucifer * 18.04.2013, 00:58:17
Snad ještě není tak zle... pozdrav do Ostravy a jednoho blízkého Bílého města

http://www.youtube.com/watch?v=3N1Ko8SDZlc

Lucifer
7
Lucifer * 17.04.2013, 11:00:50
rezy, jsem rád, že se ti tu líbí, rád dávám a rád přijímám... Usmívající se

Ke komentáři číslo [4] (???) se podrobněji vyjádřím později, možná mnohem později, teď jsem pod velkým "pracovním tlakem", neboť tvořím přihlášku na grantový projekt a deadline je už zítra. V tom komentáři nemáš pravdu. Lidé se mění, protože se mění jejich prostředí (viz Lipton), tam je podstata. No a rozbor, jak už jsem řekl, někdy příště. Úžasný

6
rezy (neregistrovaný) 17.04.2013, 08:43:37
ted když nad tím co jsem napsal přemýšlím, Ty děláš tenhle blog, más s ním určitě hodně práce, a já se tu rád zastavím. Díky!

5
rezy (neregistrovaný) 17.04.2013, 08:41:14
taky bych přípoměl, že by si občas měl člověk udělat radost sám sobě, splnit si nějaké ty dětské sny. Já jsem s tím začal po čtyřicítce, koupil jsem si bagr, traktor, vlek, dal na multikáru sklápěci korbu atd, ted si chci koupit soustruh a novou svářečku. Se všemi těmi věcmi ve svém volném čase často dělám, užívám si a ostatní si užívají toho co udělám a já mám radost že oni mají radost.

4
rezy (neregistrovaný) 17.04.2013, 08:31:26
no jak Ti to Lucifere říct, svět je skutečně bezva místo pro život a lidi jsou furt stejní, jední takoví, jiní jiní, ale tak to má být. Nic se zásadně nemění, ani za socíku jsem kolem sebe neměl hoší či lepší lidi. Dělám to furt stejně, těm špatným se vyhybám, s těmi dobrými pohovořím. Jak praví téma článku, je potřeba dávat a stejně tak přijímat, dobré i zlé.Mě by třeba to děvče co mačká to tlačítko pobavilo, já taky nevím, jesli když svítí nesvítí zda se dveře otevřou. Metrem jedu zřídka a těhle věcí si nevšímám. Oni lidé okolo Tebe jedno nebudou nikdy, nikdy nebudou dokonalí.

Lucifer
1
Lucifer * 17.04.2013, 00:05:32
A nezapomeňte kliknout si na šťouchajícího čertíka, páč tam se nachází ta neuvěřitelně jednoduchá podstata. Úžasný

«     1     »