Neviditelný čert

Někdy počátkem dubna tohoto velmi zvláštního jara jsem zde z knížky Kráva na parkovišti - Zenový přístup k překonání zlosti od Leonarda Scheffa a Susan Edmistonové vybral kratinkou pasáž z kapitoly, která se jmenuje stejně jako tento příspěvek. Pro dnešní den, který se skvěje někde ve středu dubnového týdne, kdy se jaro vyšplhá až téměř k letním teplotám, aby se pak po aprílovsku zachumlalo do někam jinam, jsem vybral něco málo hned z počátku této kapitoly, abych to pak dorazil svými aktuálními zážitky a myšlenkami.

Lucifer

Svobodně a s vděčností dávat a přijímat je způsob, jak pozvednout naše životy i svět kolem nás. Štědrost a zdvořilost jsou mazivem, které zabraňuje skřípání společenských vztahů. Když jsou lidé galantní v pouličním provozu, dávají jeden druhému přednost atd., není plynulejší pouze samotná doprava, ale i ti na samém konci takového řetězce přijímání drobných laskavostí shledají svůj život snazší a šťastnější, a pravděpodobně svou spokojenost přenesou i na všechny, které ten den potkají. Přijetí systému dávání a přijímání jako životní cesty, beze strachu, že přijdeme o výhodu či prospěch, nám může při zbavování se zlosti významně pomoci. A třebaže se jedná o drobné dárky – poděkování servírce, vpuštění auta z vedlejší ulice do přeplněného silničního pruhu nebo vyjádření účasti či vděčnosti místo předpokládání, že dotyčný ví, jak se cítíme -, jejich smyslem je šířit dobrou vůli stejně, jako hrubé a bezohledné chování šíří zlost.

Bohužel mnozí z nás v sobě vidí osamělého zadáka držícího míč a běžícího přes hřiště, v patách s hráči druhého týmu, kteří udělají všechno, jen aby nás složili. Někdy také máme dojem, že hráči našeho týmu, kteří by nás měli chránit a pomáhat nám, se přespříliš nesnaží. Jako mnoho předsudků, které máme o svém životě a o lidech, s nimiž se stýkáme, i tento je spíše lživý než pravdivý. Staré zvyky nás mohou přivést k představě, že svět je vůči nám nepřátelský…

Tolik zhruba ona předem ohlášená kratinká pasáž ze zmíněné kapitoly zmíněné knížky. V tomto místě Leonard Scheff se zajímavou životní zkušeností. Jednou se potuloval krajinou a objevil hezký kaňon, do něhož se muselo vejít brankou. Při pokusu tento kaňon prozkoumat si Scheff všiml, že na brance je umístěna jakási cedule. Byl ještě dost daleko, takž tu ceduli nedokázal přečíst, ale první, co ho napadlo, bylo, že tam asi stojí něco jako „Zákaz vstupu“. Tato představa ho samozřejmě odradila, takže se chvíli potuloval někde poblíž. Když se později vrátil do blízkosti té branky, tak mu to nedalo a šel si tu ceduli konečně přečíst. Stálo tam: „Prosím, zavřete za sebou branku.“

Tohle je jistě velmi poučné a inspirativní osvětlení něčeho, co se nám občas, někdy i často stává. Už dopředu si myslíme, že ten či onen, anebo to či ono to s námi nemyslí dobře; chystá se nás ovlivnit, omezit, ublížit atd. No a potom, když nám to přece jenom nedá spát, najednou zjistíme, že nám to dávalo pouze najevo, abychom tu branku, kudy můžeme bez problému někam či k někomu vstoupit, pouze zavřeli. Abychom si před vstupem k něčemu či někomu jinému kupříkladu očistili boty, naladili se na to či toho, co či kdo nás tam, kam chceme vstoupit, čeká. Zkrátka a dobře, abychom to či toho respektovali a snažili se pochopit.

Je to hezké, co píše Scheff s pomocí Edminstonové, a já jsem se tím, aniž bych znal tuhle knížku, už odedávna řídil. Jenže to v dnešních dobách není zdaleka tak jednoduché. Hezké okamžiky, kdy mohu někomu něco byť skromného dát a něco podobného přijat, bezpochyby zažívám stále. I když by se z některých mých starších příspěvků mohlo zdát, že si jenom stěžuji na „šílenství doby“, není to pravda. Pravdou ovšem je, že ty okamžiky jsou čím dál tím více přehlušovány okamžiky, kdy narážím na lidi kompletně odpojené od reality, kompletně zmasírované jakýmsi stupidním konzumním strojem, který se potácí do někam, kde už na přirozeného člověka nenarazíte.

Když jsem s těmito pozorováními započal, byl jsem mohutně napadán, že jsem něco jako zapšklý introvert, kterému se nelíbí nic, protože na věci příliš „čumí“. Jednou jsem přijížděl metrem k naší instituci a narazil jsem na jednoho kolegu z jiného oddělení. Když se vlak zastavoval, všiml jsem si, že tlačítko na dveřích nesvítí, což znamená, že se dveře vagonu otevřou automaticky. Z nástupiště cílové stanice se ke dveřím přihrnula nějaká dívčina, zablokovala je a zuřivě začala mačkat ono tlačítko. Řekl jsem svému téměř kolegovi: „Vidíš to? Je to možné?“ No a on mi odvětil: „Jak s tímhle můžeš žít?“ a pak se začal tvářit, že se mnou nechce mít nic společného.

To je samozřejmě naprostá malichernost, ale charakterizuje podstatu celého jevu. Chci být vstřícný a nechci předpokládat, že tam na té cedulce je napsáno „táhni do …“, ale abych se nechal pomalu vařit jako žába v kádince, to ode mne nečekejte.

Dnes už internet překypuje výsledky a analýzami mých dávných pozorování. Mnohé z toho, na co jsem upozorňoval před lety, a někdy i ještě nedávno, je v celé své kráse či ošklivosti probíráno tu a tam. Leckteré „žáby“ pochopily, že v jejich kádince se je někdo či něco snaží uvařit, a to tak, aby si toho vůbec nevšimly. Jde to napříč celým společenským spektrem, celou naší západní kulturou, která se mění v něco jako pakulturu. Na vrcholu téhle sebedestruktivní pyramidy jsou jakési nadnárodní korporace, které si už nijak zvlášť nezadávají s tím svinstvem, které jsme zde zažili od podobných mafiánských spolků předchozího bolševického systému. A ještě výše zřejmě stojí parazitické bankéřské mafie. Těmto absurdním společnostem se do rukou dostaly tak skvělé technologie, že ze svých poddaných jsou schopny nadělat takovou fašírku, že se o tom nezdálo ani Stalinovi ani Hitlerovi či Mao Ce-Tungovi.

Z běžného člověka se stává jedna z mnoha totálně zblblých ovcí, která je ochotna ve svém stádu na pouhé zapískání spáchat cokoli, jenom aby se ti deprivantní pastýři mohli ukájet svojí stupidní nadvládou nad čímkoli, včetně celého vesmíru. Aby se mohli koupat v jakémsi nesmyslném přepychu, který si ale dlouho neužijí, protože je sežere další podobný vládychtivý deprivant.

Tak nějak to je.

Necítím žádnou zlost, jen jakýsi smutek. Zenový přístup k překonání zlosti je jistě velmi užitečný. Je tady však jedna důležitá otázka: Bude to ještě někoho v blízké budoucnosti zajímat?

17.04.2013, 00:00:22   Publikoval Luciferkomentářů: 7